(pohádku si můžete stáhnout a přečíst offline)

    Na jednom velikém královském hradě, v zemi Středozemi, žila byla princezna Jasněnka. Ale  všichni jí říkali Mlsněnka, protože byla na sladké a nejraději ze všeho měla marmeládu. Jednou se takhle Mlsněnka rozhodla, že sejde dolů do královských sklepů, zkontrolovat, jestli jí náhodou někdo neujídá z marmeládových zásob. Dobře věděla, že královsko šašek Pišišvor je snad jediný člověk v celém království, který je ještě mlsnější než ona sama, alespoň co se marmelády tyče. A Pišišvora nikde nebyl vidět. Už dlouho se neukázal.

    Mlsněnka odhodlaně sestoupila do studených a vlhkých klenutých chodeb sklepení pod hradem a zamířila ke svým policím s marmeládovými sklenicemi. No samozřejmé! Šašek Pišišvor tam právě byl, třímal v náručí tři obří sklenice a zrovna se chystal, že s nimi někam zaleze. „Pišišvore!“ zaječela Mlsněnka a rázným krokem se vydala k šaškovi. Pišišvor se jí hrozně polekal a jak se polekal, tak rázem upustil všechny sklenice, až se s třeskem rozbily o kamennou podlahu. Ozvěna toho velkého třesku pak ještě dlouho bloudila temnými chodbami a pronikala až do jejich nejtajemnějších a dávno zapomenutých zákoutí. Náhle se dřevěné police s marmeládami začaly třást, sklenice o sebe ustrašeně cinkaly a i kamenné  zdi sklepení kolem nich se jakoby se počaly divně vlnit. „Kdo mne to vzbudil!“, ozval se někde blízko nich podivný dutý hlas. „Co jsi zač?“ zeptal se toho podivného hlasu roztřeseným hláskem Pišišvor. „Já jsem strašlivý duch Marmeláduch“ A za to, že jste rozbili dobroučké marmelády a za vaše mlsné jazýčky a za to, že jste tady způsobili takový randál, zrovna když se mi zdálo o meruňkové, přenesu vás do tajemné cizí země, odkud se, alespoň doufám, už nikdy nevrátíte. Cha cha chaá!“ A v tom police i zdi kolem nich úplně zmizely a pak se princezna a šašek ocitli uprostřed jiných zdí, v nějakém úplně jiném sklepení nějakého úplné jiného hradu.

    Byla tam skoro úplná tma. A byla tajemná. Do té tmy se ozval Pišišvorův ustrašený hlásek: „Co budeme dělat, vaše mlsnosti?“ „Co bysme dělali?“ odpověděla rázně princezna. „Podíváme se nahoru, co je to za hrad. Ale pomalu a potichu, ty šašku!“ Vystoupali tedy po špičkách točitým schodištěm vzhůru na denní světlo a ocitli se v široké kamenné chodbě s vysokými špičatými okny, pod kterými byl dole vidět hradní příkop a za ním nějaký les. Na druhé straně chodby naproti špičatým oknům byla kamenná zeď a v ní řada starobylých, železem okovaných dveří. Za jedněmi slyšeli nějaké mumlání. Princezna se podívala velikou klíčovou dírkou a viděla jakési ozbrojence, kteří se podobali lidem, ale byli trochu vyšší a měli špičaté uši. Zrovna se radili, jak vyzrát na nějaké malé lidské trapáky, kteří jim pomocí svých her pořád lezou do dobrodružství a otravují jim život. „No nazdar“, povídá Mlsněnka . „Už je mi to jasné, Pišišvore. Ocitli jsme se ve Starozemi. Co teď?“ Chvilku přemýšleli co dál, ale protože nevěděli, jestli ti elfové za dveřmi jsou dobří, nebo zlí, rozhodli se, že odtud raději rychle zmizí. Vlezli do jednoho okna, které bylo těsně nad hradním příkopem a seskočili dolů. Moc vody v tom příkopu nebylo, spíš bahno a v něm se tu a tam plácaly nějaké ryby. Řekli si, že se jim to hodí a pár si jich vzali na večeři. Pak vylezli na druhé straně z příkopu ven a došli  na kraji lesa, kde po pár krocích  našli  jeskyni, kde by si mohli udělat oheň, opéci ryby a přespat. Už se začalo stmívat. Rozdělali si tedy oheň a začali s opékáním ryb.

    „Co to být?“ Ozvalo se náhle z hlouby jeskyně. Pak byly slyšet dunivé kroky a z útrob podzemí,  v mihotavém  rudém světle, které vrhaly plameny na stěny kolem nich, se vynořila obrovská postava s rohy na hlavě, s obrovskými špičatými zuby, oděná jen do kůží a s rukama jako lopaty. V jedné ruce držela mohutný kyj. „Co vy být zač?“, zeptal se ten podivný tvor. „Vy se mi nelíbit trochu ani! Já se docela naštvat! Já vzít tuhle dva kameny, třísknu po každá hlava a vy být mrtvoly. Já si moc pochutnat. Pečená ryba tady smrdět. Já se probudit z toho smradu. Ale mrtvoly moc vonět. Veliká pochoutka.“ Princezna Mlsněnka na něj chvíli koukala, pak rázně vstala, dala si ruce v bok a podívala se na Pišišvora. „Pišišvore, mám to udělat?“ Pišišvor pobledl a povídá: „když já nevím, princezno. Třeba není tak zlý, jak vypadá. Já jsem přesvědčenej, že to tak nemyslel. Třeba, kdyby jste ho ještě nechala, mohl by se polepšit.“  „No, já nevím, Pišišvore“, řekla na to princezna. „Ještě si to rozmyslím, ale možná, že to přece jen udělám.“ Obrovský troll koukal hodnou chvíli z jednoho na druhého a potom řekl: „Vy být asi nějací moc silní, když takhle mluvit a vůbec se mě nebát. To já jít hned pryč a už si vás raději nevšímat.“ Otočil se a zalezl zpět do své jeskyně. Princezna s Pišišvorem si pěkně pochutnali na rybách a šli klidně spát. Ráno, hned jak se probudili,   vylezli před jeskyni a nevěděli, kudy se dát. Vtom je upoutala vysoká hora na obzoru, na jejímž vrcholu se něco velikého třpytilo zvláštní zelenou září, která byla vidět široko daleko. „Nevím“, povídá Mlsněnka, „jestli to k něčemu bude, ale kde se třpytí na hoře takováhle tajemná věc, tam určitě stojí za to se podívat. Třeba tam najdeme něco, co nám pomůže vrátit se zase do našeho světa“. Sbalili se a vyrazili.

     Prošli hustým lesem a vyšli na zaprášenou cestu, která vedla mezi zelenými loukami. Nalevo od nich byl v dálce další les a kus před nimi za širokým potokem taky. Přišli až k dřevěné lávce přes potok a uviděli, že ve vodě neplavou ryby, ale jenom rybí kostřičky. Plavaly sem tam a když uviděli Mlsněnku s Pišišvorem tak se všechny shlukly u břehu a zvědavě šije prohlížely dírčičkama v lebčičkách. „Tohle vypadá na pěknou ekologickou katastrofu“, povídá Mlsněnka. Vsadím se, že když půjdeme po té pěšince, která vede napravo za potokem po okraji lesa, tak tam narazíme na nějakého alchymistu. Vydali se tedy po té pěšince a opravdu, asi za pět minut uviděli chatrč s kouřícím komínem, ze které jim vyšel vstříc podivně oblečený člověk ve vysoké špičaté čepici. „Výborně“, volal, „výborně, to se mi zrovna hodí, že jdete, jen pojďte dál, pojďte dál! Nebojte se, jenom na vás vyzkouším svůj nový nápoj vznášení. Je to skvělá věc, sami uvidíte. Zatím má ještě několik drobných nedostatků. Když se ho někdo napije, tak se začne vznášet, ale potom zezelená a praskne jako balónek. Pár návštěv už mi takhle popraskalo. Ale ty první fialověli a teď už jenom zelenají. To už je pokrok, že jo. Zase jsem to zkusit trochu vylepšit. Třeba už neprasknete. Nebo možná prasknete, ale předtím jenom zmodráte. To už by taky byl zase krůček k úspěchu, že jo. Tak pěkně pojďte, přátelé moji, jen pojďte.“ Princezna Mlsněnka se postavila bojovně uprostřed pěšinky, podívala na Pišišvora a řekla: „Pišišvore, mám to udělat?“ Pišišvor zbledl a řekl: „když já nevím, mlsná princezno. Třeba je to jenom takový neškodný dědoušek, který to nakonec nemyslí tak zle. Třeba by se ještě mohl napravit a bejt na všechny hodnej. Já bych mu dal ještě šanci.“  Alchymista chvíli koukal s otevřenou pusou na princeznu a na Pišišvora a potom, pořád ještě v údivu nad tím co to od těch dvou slyšel, se mimoděk napil z hrníčku který držel v ruce, vznesl se nad zem, zmodral a praskl jako balónek.

    Princezna s šaškem se vrátili zase na velkou cestu, vešli po ní do lesa a pokračovali dál směrem k hoře. Už mezi prvními řídce rostoucími  stromy zahlédli na mýtince nízkou kulatou chatrč z větví a trav, ze které stoupal bílý dým. Před nízkým vchodem, nebo spíše vlezem, stál mohutný člověk v dlouhém plášti, s dlouhými rozcuchanými vlasy a vousy. V rukou držel černý železný  hmoždíř a něco v něm roztloukal. Když uviděl cestovatele, jeho tvář se rozzářila přátelským úsměvem. „Máte dobré a pevné kosti? To byste mohli mít. Vypadáte docela zdravě a silně. Potřebuji pevné a silné kosti. Roztluču je do podzimní masti. Nějak už mi dochází a pořád sem za mnou někdo leze a k něčemu ji potřebuje. A přitom se pořádné kosti dneska shánějí čím dál tím hůř.“ Došel až k nim a už zvedal svou kouzelnou hůl, když tu se zadíval na krk princezně a Pišišvorovi. „Co vy to máte na řetízkách za tajemné alumety?“ „To nejsou žádné alumety, neznabohu,“ okřikla ho Mlsněnka. „To jsou křížky. U nás na zámku jsme všichni řádně pokřtěný, abys věděl a žijeme jako řádní křesťani.“ „Akorát", dodal Pišišvor,  „drobátko mlsný.“ Druid ale Pišišvira neposlouchal, jenom hleděl s protáhlou tváří na jejich křížky. „Ty jo“, řekl potom zklamaně, „to nemá cenu, todleto! To je nanic, když tenhle Ježíš má největší sílu a stejně je jasný, že musí nakonec vždycky všechno vyhrát! To je trapný, todleto. To prostě nemá cenu.“ Otočil se od nich a vracel se k chatrči, rozčilené mával rukama a pořád si pro sebe něco nespokojeně mumlal. Nakonec zahodil hmoždíř, vlezl do zelené chatrče a zahrabal se mrzutě pod listí.

    Princezna s šaškem pokračovali dál do lesa, směrem k hoře. Mohutné listnaté i jehličnaté stromy kolem nich byly stále vyšší, s dlouhými křivolakými a sukovitými větvemi, které se nad nimi vznášely, jako by představovaly zlověstné pařáty. Slunce sem pronikalo stále méně. „Stůjte!“,ozvalo se náhle odkudsi shůry. Honem se podívali nad sebe a tam nahoře ve větvích jednoho dubu viděli sedět podivnou postavu. Byl to nejspíše člověk, ale dosti dlouhý a vychrtlý, na sobě měl jakýsi bílý hábit, nebo prostěradlo, byl bosý, kolem krku měl věnec z chvojí a hleděl na ně tiše uhrančivýma očima. „Co jsi zač, člověče,“ zvolal na něj Pišišvor, „že se opovažuješ hejkat na její jasnost princeznu Mlsněnku!“ Shůry se ozvalo: „Tupci! Já nejsem normální člověk. Já jsem mistr. A vy jste se právě rozhodli, že se stanete mými žáky. Ani o krok dál! Vaše putování skončilo. Jste připraveni. Budu vás vyučovat, jak se zbavit starostí a získat sílu. A vy mě budete poslouchat! Nejsem normální člověk. Jsem mistr. Stůjte a hleďte na mne!“ Mistr zavřel oči a jal se hluboce meditovat. Mlsněnka a Pišišvor na sebe mrkli a zatímco mistr měl zavřené oči, prošli pod jeho stromem a pokračovali dál v cestě lesem. Po nějaké chvíli slyšeli zdáli za sebou slabé volání: „Stůjte, okamžitě se vraťte, nevděčníci! Já jsem mistr, já nejsem normální...“  ale po chvíli hlásek zanikl v dálce.

    Už byli dost unaveni, dlouho nic nejedli, ale přece pocítili povzbuzení, když zjistili, že se už nejspíše dostali na úpatí hory, protože cesta už začala stoupat vzhůru do kopce. Náhle  však byla zahrazena obrovskou pavučinou. Její vlákna byla mléčně bílá, silná jako lana a velice dlouhá. Zastavili se a ztichli. Čekali, co se bude dít. Nedělo se nic. Bylo pořád ticho, docela dlouho, až nakonec se před nimi přece jen ozvalo: „Tak pojďte přece, ne? Co tam stojíte. Jen pojďte blíž ke mně. Já jsem Strážce hory. A je mi tu strašně smutno. Už strašně dlouho jsem nikoho nesežral, totiž, co to povídám, nikoho neviděl. Jsem tu tak sám.“ „Ale kde jsi?“ zeptal se Pišišvor. „No přece tady.“ Obrovský pavouk ve větvích na konci pavučiny se pohnul a teprve teď to strašné stvoření spatřili, protože předtím byl svou barvou ve stínu stromů velice dobře maskován. „Pojďte sem ke mně, já vás pohoupu v pavučince a nakrmím. Můžete si tu pěkně odpočinout, než dorazíte na horu. Je to skvělá hora. Na jejím vrcholu je tajemný zelený drahokam a kdo se ho dotkne, tomu se splní každé přání. Tak jen pojďte, moji milí, pěkně se v mojí pavučince uvelebte. Já už jsem celou dobu tak hladový, totiž, chci říci, tak osamělý.“ Pišišvor přišel opatrně skoro až k obrovské pavučině a zeptal se. „Ale Strážce hory, jak se leží a houpe v takové krásné pavučině? To víš, já jsem se ještě v žádné nehoupal. Takové věci já neznám. “ „Ale to je přece jednoduché,“ vysvětloval ochotně pavouk. „To si vlezeš takhle doprostřed, hezky se zamotáš do pavučiny, abys z ní nespadl, sladce přivřeš oči a takhle zlehýnka se houpeš.“ Pavouk se opravdu zamotal do pavučiny,  slastně zavřel oči a zlehýnka se houpal. Pišišvor zatím nelenil, a všechny pavouči nohy, na které dosáhl, omotal ještě víc pružnou pavučinou a zauzloval. Potom i s princeznou bleskurychle proklouzli největšími oky pavučiny, zatímco Strážce hory se přestal slastně houpat a snažil se rychle uvolnit. Opravdu se mu to skoro hned podařilo. Ale kde už byli Pišišvor s princeznou! Spěchali vzhůru, aby co nejdříve dorazili k drahokamu.

    Nahoře až na samotném  vrcholu vůbec nerostly žádné  stromy. Byla tam jen holá skála, do které pražilo slunce. Do špičky skály byl zasazen obrovský safír, který se blyštěl v záři slunečních paprsků  a vysílal své zelené záblesky daleko do kraje. „Tak jsme tady“ zajásala Mlsněnka. „Když jsme utekli Strážci hory, tak doufám, že už nás nečeká nějaké další překvapení. Rychle k drahokamu, dotknout se ho a domů.“ „Takovejch už tady bylo!“, ozvalo se náhle za skálou hromovým hlasem. Vzápětí se ukázala veliká černá dračí hlava a za ní ohyzdné šupinaté tělo. Drak zřejmě vylezl z nějaké jeskyně na druhé straně skály. Postavil se před princeznu a Pišišvora a výsměšně si je prohlížel. Princezna si dala ruce v bok, podívala se na Pišišvora a zeptala se: „Pišišvore. Mám to udělat?“ Pišišvor zbledl a hlas se mu roztřásl: „když já nevím, vaše mlsnosti, třeba to ten drak nemyslí tak vážně, třeba by se ještě mohl polepšit.“ „Vy chamradi!“ Zařval drak. „Co si o sobě a o mně myslíte! Já jsem černý drak. Nejmocnější v tomhle kraji a v téhle zemi a kdoví, kde ještě. Spálím vás a zašlápnu, kdy se mi zachce! Ještě nikdo se nepřiblížil k drahokamu, ledaže by se mi chtělo k němu někoho pustit. A mně se nechce, rozumíte? Nechce se mi!“ Princezna se znovu podívala na Pišišvora a znovu se zeptala: „Pišišvore. Mám to udělat?“ „No, já nevím, princezno“, odpověděl Pišišvor, „ale možná, že i budete muset.“ „Ha ha, vy červi“, zaburácel drak. „Takhle jsem se už dlouho nepobavil! To jsi mě, šašku, opravdu rozesmál! Gratuluju.  Ale taky to bylo naposled, co jsi někoho rozesmál. Je s vámi konec! Teď stačí, abych malinko foukl pravou nozdrou a upeču si vás jako dvě jednohubky na síře. Jenom si čuchni, princezničko!“ Sklonil se z kopce celý dolů a přiblížil svou ohyzdnou hlavu skoro až k nosu princezny. „Tak já to udělám“ řekla Mlsněnka. Mocně se rozmáchla  a dala drakovi facku. Tak strašnou facku, jakou uměla dát jen rozmazlená princezna. Drak byl zvyklý na útoky ledajakých drsných zbraní a kdovíjakých kouzel, ale facku opravdu nečekal. Jak byl úplně celý nakloněný z kopce dolů, převalil se a kutálel se z hory, porážel stromy v lese a zastavil se až dole v obrovské pavučině.

    Princezna nelenila a vybídla šaška: „honem k safíru a domů!“ Pišišvor se hbitě vyšplhal k drahokamu a zatímco drak s pavoukem se dole strkali v pavučině a svorně nadávali, dotkl se kamene a tiše vyslovil své přání. Kolem se rozlila krásná hudba. Když hudba dozněla, stáli pořád na skále u drahokamu a šašek držel v náručí tři obrovské sklenice s marmeládou. „Pišišvore!“ zaječela princezna. „Ty troubo!“ „No jo, princezno, když já měl takovej hlad a takovou chuť“. „Ty šašku!“ ječela princezna dál:“ jak se teď asi dostaneme domů? To tu budeme trčet do smrti v nějaké Prazemi, se všema možnejma příšerama a třema sklenicema marmelády?“ „Ale vaše mlsnosti, bránil se Pišišvor vždyť vy se taky ještě můžete dotknout drahokamu, taky máte jedno přání!“ „Tak mi podej ruku, ty praštěnej mlsoune a dělej!“ Princezna se dohrabala k drahokamu a byl věru právě nejvyšší čas, protože z lesa se k nim na vrchol hory šplhal rozzuřený drak i s rozzuřeným pavoukem. Opět se ozvala krásná hudba. Princezna s Pišišvorem se náhle ocitli doma na svém hradě. Kamenné stěny kolem nich se ještě trochu vlnily, regály s marmeládou se třásly a cinkaly, ale už oba stáli na pevné podlaze v královském sklepem. Šašek se chystal honem někam vytratit i se svými marmeládami, ale hned za sebou uslyšel: „Pišišvore!“ Princezna významně ukazovala očima na polici, kde byla tři prázdná místa po sklenicích, které šašek na začátku rozbil. „Ale vaše nejmlsnější princezno“, hájil se Pišišvor, „tyhle jsem si přece vyzískal od kouzelného drahokamu!“ Princezna se zamračila:“ Pišišvore! Mám to udělat?“ Šašek zbledl a roztřeseným hlasem zvolal: „ale princezno, já jsem přesvědčen, že jsem to nemyslel tak vážně, já se určitě ještě polepším!“ Honem strčil své marmelády do regálu a utíkal nahoru, co mu nohy stačily. I princezna, když se přesvědčila ještě jednou, že všechny zásoby už jsou v pořádku, vydala se důstojně a pěkně  po princeznovsku vzhůru, do královských komnat.