Úvod

    Dramatik Tennessee Williams řekl v interview pro Playboy: „... často jsem se nemohl projít po ulici, na které nebyl jediný bar - ne proto, že  bych chtěl pít, ale protože jsem potřeboval bezpečně vědět, že tam ten bar je.“  Náhrada baru za chrám, kněze za barmana, svěcené vody za alkohol a pobytu s bohem za pobyt s přáteli a kumpány, je zde popsána s pozoruhodnou jasností. (1)

    Tento postřeh Thomase Szasze, autora knihy Ceremoniální chemie, který můžeme doplnit  myšlenkou docenta Skály „atmosféra v hospodách,  to jsou psychofarmakologické mše“,  je jistě zajímavý - zvláště v kontextu evropských výročních statistik, ve kterých se náš národ, co do spotřeby alkoholu, drží stále nejpřednějších pozic. Souvisí to s tím, že přes 60 procent našich obyvatel se nahlásí k žádné víře? Kdo ví. Vedle alkoholu je ale stále více slyšet o dalších drogách, z nichž některé se k náboženství vztahují dokonce přímo programově. Někteří z jejich konzumentů chtějí tento vztah k náboženství skrze drogu brát a prožívat velice vážně. Chtějí být šamany, nebo alespoň nějakého šamana následovat, nebo si alespoň od nějakého šamana něco přečíst. Možná, že tato problematika zajímá  ještě i někoho dalšího.  Aby  výběr čtiva na toto téma nebyl příliš jednostranně zaměřený, dovolil jsem si přidat také něco, trochu z  jiné strany, z jiného úhlu pohledu.

    K tématu budu přistupovat ze dvou základních pozic. Jednak jako pravoslavný kněz a jednak  jako (proti)drogový laický terapeut. V přemítání o přírodních náboženstvích se to hodí, protože právě drogy tvoří podstatnou součást jejich duchovního světa.

    Chci se věnovat především šamanismu, ale stranou mého zájmu nezůstanou ani stará antická mystéria a kulty jim podobné, ani současná halucinogenní drogová scéna. 

    Mým cílem je zhodnotit přírodní náboženství a související problematiku z hlediska Pravoslavného křesťanství. Kromě Bible a pravoslavné literatury jsem si dovolil použít i hojné citace z děl autorů, které mohu - podle všeho - považovat za přátele halucinogenní kultury a kteří o ní ve svých dílech pojednávají, až na výjimky, velmi fundovaně a někdy i s patrným osobním zaujetím. Zaměření mé práce je polemické, nečiní si však v žádném případě nárok na vědeckou fundovanost, protože mou prioritou nebylo sledování všeobecně uznávaných a ověřitelných postupů a dat (jejichž  vzájemná uznávanost je v oblasti theologie a filosofie beztak vždy poněkud problematická).

    Z toho důvodu jsem si také dovolil proložit jednotlivé kapitoly spisku vsuvkami, v nichž jsem vytvořil imaginární svět  nejvyšší rady obchodní společnosti Naše Dobro, jakožto  alegorii pekelného světa. Použil jsem ji pro nastínění duchovního pozadí, na kterém se odvíjí naše téma. Proč pekelného a nikoli nebeského, vyplyne z úvodu, který následuje. Protože moje inteligence se nemůže ani náznakem rovnat inteligenci démonů a běsů, které alegoricky popisuji, je moje líčení jistě chudičké a nedostatečné ve srovnání s realitou. Prosím proto o shovívavost čtenáře v této věci. Ostatně, jak jsem řekl, jedná se jen  o mé představy i když na druhou stranu nemohu zcela zaručit, že nemají žádnou souvislost se skutečností.

    Jsem si také vědom, že mé komentáře a fantazie zdaleka nemusí dosahovat autorské úrovně statí citovaných z literatury. Snad tato má neumělost nebude v očích čtenářů  na škodu obsahu, který jsem chtěl sdělit.

    Pokud se tato práce dostane do rukou příznivcům šamanismu, bude na ně možná místy  působit  jako demagogický spisek bez špetky vstřícnosti a ekumenické hřejivosti.  Nebylo mým cílem napsat práci vstřícnou a ekumenicky hřejivou. Mým cílem bylo napsat pravdu. Pokud by se mi podařilo napsat ji tak, aby se čtenář odlišného názoru cítil povzbuzen k přemýšlení, aniž by se však zároveň cítil uražen nebo jakkoli dotčen, byl bych rád. Těm ostatním se upřímně omlouvám a všem přeji hojnost Boží pravdy a spásu.

Před počátkem

    Než se pustím do srovnávání různých názorů a příkladů ze života, dovolil bych si napřed ozřejmit své vlastní stanovisko, z něhož  vycházím. Vycházím totiž z Ráje. Možná na to nevypadám, ale to už je jiná věc. Ostatně, vy také pocházíte z Ráje. Podle Písma svatého jsme všichni potomci Adama a Evy.

    Jak bychom mohli charakterizovat spolužití prvních lidí s Bohem v zahradě Ráje? Hodí se proto výraz náboženství? Jak tento vztah vypadal, proč se  změnil  a co se to tehdy v Ráji vlastně přihodilo? To jsou otázky, kterými se chci zabývat dříve, než začnu s vlastním tématem, tedy tématem přírodních náboženských kultů, které - alespoň já to tak vidím - jsou svou podobou a podstatou natolik vzdálené prvotnímu Bohonazírání člověka v Ráji, jako je vzdálena země od nebe, a které jsou výsledkem strašlivé historické destrukce vztahu mezi člověkem a Bohem, mezi Stvořitelem a jeho stvořením. 

    Člověk v Ráji.  Hmotný bůh hmotného světa, který díky svému vnitřnímu duchovnímu ustrojení  celému světu  prostředkuje a předává božské oživující energie. Tyto duchovní energie k člověku  přicházejí od Boha - Svaté Boží Trojice a zrcadlí se v duchu člověka, který je obrazem Božské Trojice, její  ikonou. Člověk zrcadlí Božské energie a je zcela mimo dosah lítého boje, který zuří v duchovním kosmu, boje vzbouřených andělů s knížetem Zla ve svém čele. Člověk totiž ještě ani neví, co je to zlo. Vůbec  nechápe, že by mohlo existovat něco mimo dobra, něco co by se od dobra něčím lišilo, co by se dalo od něho rozpoznat jako cosi jiného, opačného.  Člověk totiž ještě neokusil plod ze stromu poznání dobra a zla. A také ani nikdy okusit nemusel. Ba dokonce nikdy neměl. ( „Plody ze stromu poznání dobra a zla však nejez. V okamžiku, kdy z něho pojíš, propadneš smrti.“)  Mohl se vydat na cestu k dokonalému zbožštění sebe a  svého hmotného světa úplně jinou cestou než dnes, bez poznání zla.  Leč rozhodl se jinak. Podstatnou součástí Božího obrazu a podoby v člověku je svobodná vůle. Možnost se rozhodnout. A člověku přišla určitá  velmi lukrativní nabídka, která měla cosi společného s oním novým poznáním. Přišel s tím Had. Kdysi jeden z nejvznešenějších a nejmocnějších andělů. On sám se kdysi také rozhodl. Dostal tu možnost. Všichni andělé dostali tu možnost. A někteří se rozhodli pro zlo, v čele s tímto nejvyšším andělem, nositelem Božího světla. (Světlonoš, v překladu Lucifer). Ten se ve své svobodné vůli rozhodl k tomu,  že podíl na Božím božství cestou pokory, lásky a sjednocení s Bohem se mu nelíbí. Totiž líbilo by se mu to, ale bez té pokory a lásky. Bez té závislosti na Bohu. Opakem závislosti nemusí být jenom svoboda. Opakem závislosti může být i pýcha a vzpurnost. Především pýcha. A v některých případech dokonce ne jen že může, ale musí. Není totiž na výběr. Jestliže nechci být bohem s Bohem a v Bohu, který je Pravda, Láska a Život, zbývá mi už jen snažit se být bohem vedle, mimo Boha.  Mimo společenství s ním. Jen tak bohem sám o sobě. Je to pokus o něco, co nelze realizovat a pokud to někdo přeci jen chce za každou cenu zkusit,  narazí nutně na určité problémy. Jedním z nich je, že jediný Bůh je Stvořitel a Udržovatel stvořeného. A ono udržované stvoření jsou ne jen lidé, zvířata, ptáci, kameny, hlína a stromy, ale také mimo jiné i  sám satan. Proto, mimochodem, také satan tolik nenávidí život. Především svůj vlastní život, protože jej navěky dostává od jím nenáviděného Boha.  A další věc - satan,  protože je pouhým stvořením, nemá žádnou vlastní stvořitelskou moc. A co zbývá padlému andělu, který chtěl být bohem a nemůže nic tvořit, nežli alespoň parazitovat na tom, co už je stvořené a různě to pozměňovat k obrazu svému, deformovat to a nebo alespoň ničit? Skutečně není na výběr. Satanu zbývá opak Božího. Pýcha, lež a nenávist. To je něco nového. To tu ještě před vzpourou andělů nebylo. Tedy přece jen - jakési „tvoření“. A tak na tomto zvráceném zrcadle Božích energií založil ďábel svou říši, své „božství“, svou parodii na bytí. Jeho všemocenský plán má však jednu trhlinu. (Má jich spoustu, ale teď nás zajímá tato). Hmotný svět. V duchovním světě strhl na svou stranu třetinu andělů různých úrovní, kteří se v okamžiku odpadu od Boha zdeformovali - podle vnitřního stavu své zlé vůle - v běsy. Ale hmotný svět zůstával nedotčen. Správce hmotného světa, jeho hmotný bůh - tedy člověk,  byl stále v harmonické jednotě se Stvořitelem a prostředkoval z Ráje celému hmotnému vesmíru životodárné Boží energie. Ďábel ve své pýše nesnesl pomyšlení, že vůči této části Božího stvoření  je bezmocný. (A navíc, v nebeském světě, odkud pocházel, ztratil domovské právo, stal se psancem. A kdo ovládá člověka, ten ovládá celý hmotný svět i se všemi duchovními sférami, které se k němu váží). A tak se rozhodl, že se vplíží do Ráje a pokusí se (ostud asi slovo pokušení) zneužít pro svůj záměr lidskou svobodu. K takovému počínání se vždycky nejlépe hodí polopravda (vyložená lež je někdy příliš podezřelá). A tak se jednoho dne zeptal Evy: „je pravda, že vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Samozřejmě, že to není pravda. Ďábel to ví stejně dobře jako Eva. Ale přece nezačne hned o stromu poznání dobra a zla.  Jen ať o něm Eva začne sama: „Nikoli, ze stromů v zahradě jíst smíme, jen o stromu poznání dobra a zla Bůh řekl- nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.“  Všimněte si mimo jiné, jak nenápadně, mezi řádky,  Had podrývá u Evy důvěru a lásku k Bohu ( ten je, co? To je u něj normální, takhle všechno zakazovat. To ještě uvidíte, co je zač ...  a navíc, ani mu vy - lidé, nestojíte za to, aby vám řekl pravdu, jako to dělám já):  „Nikoli, nezemřete, ale Bůh ví, že když pojíte z tohoto stromu, otevřou se vaše oči a vy budete jako Bůh znát dobré i zlé “. A to jsou věci. Tak my potom nezemřeme! Satan se ovšem zapomněl zmínit o tom, že člověk může zemřít i později než hned na místě, že se může stát smrtelným (ztratí přístup ke stromu života). A také se zapomněl zmínit o tom, že ten další život, který pak ještě pak zbývá do smrti, může být po poznání dobra a zla ne jen dobrý, ale i zlý. Ach, ta zapomnětlivost. Na naší politické scéně se také stává, že někdo občas ztratí paměť. Ovšem důležité je, že to myslel dobře. Eva asi také došla k názoru, že to s ní Had myslí dobře. Strom slibující vševědoucnost. A tak si kousla a dala Adamovi a ten také jedl. Proč se Adam na nic neptal?  Nevíme. Víme ale, co následovalo. I když, vlastně ještě stále nebylo rozhodnuto. Ještě stále totiž, když Hospodin volal „Adame, kde jsi!“ (kde ses to duchovně ocitl?) mohli lidé vyskočit z toho křoví, kde se schovávali před Vševědoucím  a říci: „odpusť, Bože, co jsme to provedli! Zhřešili jsme a poznali jsme něco nového -  stud a strach. Dříve jsme se radovali z Tvé blízkosti, teď před Tebou, Životodárcem, prcháme. Odpusť nám a pomoz!“ Jenomže se v té chvíli nerozhodli, že to udělají, či spíše se rozhodli, že to neudělají. Důvěra v Hospodina byla u lidí otřesena důvěrou v Hadovu lest. A teprve tady se to zlomilo. Tím že se člověk nevrátil k Bohu, vyvolil si nového pána. Kdepak svobodu. Nyní ovládá člověka satan a skrze něj ovládá i celé hmotné stvoření, které se zdeformovalo spolu s člověkem. V Ráji se zvířata nenapadala, ani nežrala navzájem. Ani člověk je nejedl. Neexistovaly tam jedovaté rostliny. Nebyly tam žádné přírodní katastrofy. A hlavně, nebyla tam bolest, nemoc, a smrt. A teď už  tam nebyl ani člověk.  Stal se vyhnancem z Ráje, psancem ve vlastním hmotném světě, obyvatelem zne-tvořené země, která je nyní prosycená jedem toho velikého Hada, jenž se tu udomácněl.

     V Písmu se dále můžeme dočíst, že po odcizení lidí od Boha začalo  na  „nové“ Zemi náboženské vzývání Boha až za Enose. Z temnot prastarých dějin lidstva se pak postupně vynořují jednotlivé postavy (Noe) a rody (Abrahamův), jako semeno pozdějšího národa (Jákobova), který nese svědectví o existenci Nejvyššího Boha mezi ostatními národy na Zemi. Ve vhodném čase se pak  toto národní svědectví stalo mezinárodním (Církev), jako společné dědictví lidstva díky sestoupení Bohočlověka Krista. Ten po svém ukřižování rozrazil bránu podsvětí a vyvedl zpět do Nebe spravedlivce ze všech časů před jeho příchodem na Zem. Tak se dostalo záchrany ne jen lidem, kteří zažili Krista a uvěřili v něho a jejich dalším potomkům, ale i všem spravedlivým ze všech dřívějších dob, včetně té nejstarší před Enosem.

     Tady se ale naskýtá otázka: podle čeho byla posuzována spravedlnost lidí žijících v těch dávných dobách, kdy ještě neexistoval psaný Boží zákon?  To je především věc Božích soudů, které jsme v současné době jen málokdy schopni chápat. Od apoštola Pavla víme alespoň tolik, že lidé v národech, které neznají Boží zákon zjevený Mojžíšovi a zjevený  v Kristu, mají přece jen jakýsi vnitřní Boží zákon ve svých srdcích a tím je lidské svědomí. A podle toho budou na posledním soudu obviňováni, či obhajováni. Dále Pavel píše o tom, že každý rozumný člověk může sám poznat mnoho věcí o Bohu i tím, že bude pozorovat velikost a moudrost Boží skrze jeho stvoření, které máme  všichni denně na očích. Dodává však, že lidé jen málo využívají této možnosti a místo aby ctili Stvořitele, klanějí se výtvorům  svých vlastních ruku,  neživým předmětům v podobě lidí i zvířat, a své přirozené lidské jednání (podle svědomí)  zaměnili za nepřirozené. Často samotní pohanští bohové (např. v řeckých či římských bájích) byli stejně nemorální, nebo ještě horší, než lidé, kteří se jim klaněli. Taková byla situace za apoštola Pavla. Byla situace mezi lidmi na zemi před Enosem stejná?  Jaké existovalo na Zemi náboženství, než vůbec začalo vzývání Boha? A jak na tom byly lidé a národy žijící vedle Enose, vedle Noeho, Abrahama, Izraele ? Co existovalo vedle Církve a jak žijí lidé  vedle ní dnes? 

     Takové otázky mají, myslím, docela zásadní význam. Abychom si na ně mohli srozumitelně odpovědět, musíme se začít zabývat i duchovním pozadím různých věcí a dějů na Zemi. A to není snadné, protože se jedná o věci neviditelné. Dovolil jsem si tedy, jak už jsem napsal v úvodu, vyfantazírovat  určité podobenství, v rámci něhož můžeme toto neviditelné (avšak působící) duchovné pozadí věcí a událostí  spodobnit na příkladu z našeho viditelného a nám dobře známého světa.

Intermezzo (neboli vsuvka) I.

     Nuže tedy. Představme si nějakou velmi mocnou nadnárodní akciovou společnost, monopol, trust, či korporaci, která má jediný zájem, k němuž upíná všechny své síly a schopnosti. Tato společnost se zabývá  výrobou zla. A ctižádostí jejího špičkového managementu je globální uvolnění celovesmírného trhu, aby mohl být zcela naplněn a zaplaven produkty společnosti. Samozřejmě, včetně  naší malé, leč z určitých důvodů velmi významné planety. Nic na tom nemění skutečnost, že jsem tuto společnost nazval Naše Dobro a.s. Koneckonců, co není dobré pro jednoho, může být dobré pro druhého. A co je dobré pro lidi, nemusí být dobré pro ďábla. Ďábel má své představy o tom, co je pro něho dobré. Proto také Naše Dobro a.s.  (Jinak ovšem takové slovíčkaření ďábel nepovažuje za důležité, takže v běžném hovoru užívá pro svou společnost název Dobro a oficiální název Naše Dobro užívá jen málokdy. Vlastně ho užívá jen výjimečně. Ve skutečnosti ho neužívá vůbec. My ale, abychom se do toho nějak nezamotali, budeme raději používat skutečný název, Naše Dobro a.s., případně zkrácený název Společnost. Struktura Společnosti   je poměrně jednoduchá. Majoritním akcionářem a absolutním vládcem je satan. Mimo něj už jsou jen řady drobných akcionářů, běsů a démonů různých úrovní. A pak také ještě nějací lidé ze Zemského povrchu, ti jsou už ovšem úplně bezvýznamní (nicméně je zajímavé, že si to většinou o sobě nemyslí) . Z propagačních  materiálů, které jsou distribuovány mezi lidmi po celé Zemi v míře opravdu velkorysé se dovídáme, že  Společnost je vedena podle pravidel absolutní individuální svobody, zaručuje svým klientům naprosto neškodné rozkoše, bezpečné a nenáročné pohodlí, bezkonkurenční zapomnění na všechny problémy a především zcela beztrestnou moc. Někdy trochu, někdy i víc. Moc a z ní plynoucí bohatství, to jsou nejžádanější produkty. Zárukou kvality a úspěšnosti Společnosti i jejích akcionářů je především bezbřehá síla a originalita jejího vůdce. Tato prezentace Společnosti je opravdu účinná a má tedy i značný úspěch.  Nicméně my si pro naše potřeby poznamenáme, že jednak síla ďábla není vůbec bezbřehá ( o tom ještě bude řeč) a jednak tvrzení o jeho originalitě také poněkud pokulhává. Ve skutečnosti je dlouhodobá prosperita celé Společnosti postavena na Někomu ukradeném „nouhau“.  Jakási originalita společnosti je pouze v tom, že před všechno dává znaménku mínus. Můžeme to říci i tak, že prostě parazituje na produktech, které Někdo vytvořil, tím že je buď vnějšně napodobuje (ovšem s výsledky zcela opačnými) a nebo je deformuje, případně  likviduje. Při tom se všude šíří  zlo, které je finálním výrobkem a jehož design  je možno rozvinout do neuvěřitelného množství podob. Proto také má Společnost mnoho různých odvětví, podniků, závodů, filiálek, oddělení a sekcí. Největší investice poslední dobou zaznamenaly úseky pokrytectví, nepoctivosti, bezcitnosti a hulvátství, společně s odděleními bídy, hladu  a nemocí. Standardně prosperují velmi rozvinutá odvětví sobectví a pýchy. Vlastně si ani nepamatuji, že by někdy byl některý  resort v útlumu. Ale nás nezajímají ani tak  jednotlivé podniky a závody Společnosti. Nás zajímá její samotné centrum a mozek, Pětiúhlá pracovna „Černého domu“, kde úřaduje sám Velký Prezident - satan a v jejímž  těsném sousedství se v Šišatém sále  konají ty nejtajnější strategické porady. Máme (jako autor a čtenáři tohoto podobenství) výhodu v tom, že žádná z těchto  porad není pro nás ani tajná, ani nepřístupná. A toho budeme také využívat, kdykoli to bude potřebné, v rámci probírání naší problematiky. Ostatně, pokud se vrátíme do patřičně příhodné doby, uvidíme hned, že právě teď se v Šišatém sále děje něco zajímavého. Nejvyšší šéfové jednotlivých obchodních odvětví se zde  pomalu a důstojně shromažďují u masivního luxusního a hlavně obřího oválného stolu a rovnají  na jeho chladné černé mramorové desce  svazky spisů, přiřazují k nim přílohy, vyhledávají poznámky  a otvírají nezbytné přenosné počítače. Pod suverénními výrazy jejich démonských obličejů se jako obvykle tají směs obezřetného strachu z ostatních  kolegů a pohrdavé nenávisti k nim. Dnes ale  ještě navíc přibyla určitá nejistota, protože tato schůze je mimořádná. Podezřívavě zvědavé oči zasedajících se soustředily na postavě Nejvyššího Tajemníka, který se oparně blíží k vyvýšenému zlatému křeslu a servilně se sklání k jeho nohám, aby přijal poslední instrukce od Velkého Prezidenta. Drobná a činorodá postava Tajemníka kontrastuje s obří a strnulou postavou na trůnu. Velký  Prezident  tu sedí jako vždy sebejistě a samolibě v čele stolu a aniž by věnoval jediný pohled ostatním, sklání se s pohrdavým úšklebkem k zádům Tajemníka a odpovídá krátce na jeho mnohomluvné otázky. Potom se jakoby v jednom okamžiku všechno ztiší, Tajemník se s hlubokou úklonou odplazí od trůnu, otočí se k Velkým šéfům usazeným kolem stolu a s pyšnou přezíravostí pokyne na znamení, že právě zahajuje mimořádnou poradu:

      „Jménem Velkého Prezidenta vítám všechny přítomné na dnešní mimořádné a zároveň mimořádně tajné poradě. A hned v úvodu mám tu čest vám se vzrušujícím uspokojením oznámit, že Jeho Všehříšnosti se právě podařilo zcela ovládnout hmotný svět! Jenom Jeho Všehříšnost ví, jakým geniálním a originálním způsobem se mu to podařilo (Velký Prezident zkřivil tvář do spokojeného úšklebku), ale  pro nás, jeho nejschopnější a nejúspěšnější služebníky, je důležitá především ta informace, že se tak stalo prostřednictvím jakýchsi primitivních tvorů, které ten jehož (z jakýchsi ohledů vůči Velkému Prezidentovi)  nenazýváme žádným jménem, tedy které ten Někdo stvořil prý jako svůj hmotný obraz na hmotné zemi. Jedná se ve skutečnosti pouze o jakousi živočišnou havěť, zcela bezcennou, která však z určitých strategických důvodů, a samozřejmě pouze přechodně, má pro Jeho Velehříšnost určitou ne zcela zanedbatelnou hodnotu. Dá se dokonce, s jisto nadsázkou samozřejmě, říci, že každá jednotlivá duše z této chamradi má pro našeho Velkého Prezidenta cenu přímo astronomickou! Pánové! Tito nicotní tvorové jsou pro nás klíčem k ovládání celého hmotného vesmíru! Vezměte to laskavě na vědomí a mějte to stále na paměti! Protože ještě zdaleka není  vše vyhráno. Ta pozemská holota, ač je již zcela pod kontrolou Jeho Všehříšnosti,  má v sobě, ze zcela nepochopitelných důvodů, stále ještě jakési patologické sklony hledat Někoho a pídit se po jeho existenci. To je velmi nebezpečné, protože naše geniální vítězství může být ještě pořád zvráceno!  Jeho Všehříšnost dokonce disponuje určitými informacemi, že v průběhu dějin lidstva chystá onen Nejmenovaný jakýsi vrcholně nebezpečný zákrok, kterým se (samozřejmě, že marně) pokusí zvrátit situaci a potlačit naše nynější práva a spravedlivé nároky na nově získané hmotné kolonie! Je vám doufám jasné, že  něco takového by znamenalo náš konec, protože hmotný kosmos  je víceméně  naše poslední útočiště, po tom, co se stalo ono Politováníhodné Neštěstí! (Politováníhodným Neštěstím myslí Tajemník svržení ďábla a jeho démonů z nebes  po prohrané bitvě s archandělem Michaelem. To, že Tajemník porušil tabu a vůbec připomněl tuto událost a to ještě ke všemu v přítomnosti Velkého Prezidenta značí, že situaci považuje za vrcholně vážnou). „Pánové!“, vztyčil se Tajemník v celé své naléhavosti,  „je vám jistě jasné, že žádný člověk se už nikdy nesmí setkat s oním Nejmenovaným. Žádný člověk se k němu nesmí ani přiblížit! Nesmí ho poznat! Nesmí o něm vědět! Nesmí o něm přemýšlet! A jestliže se stane (jak naznačují některé důvěrné informace Jeho Všehříšnosti), že Nejmenovaný sám připraví své osobní setkání s člověkem, pak jej hned a okamžitě a definitivně musí člověk zavrhnout a cele se navěky stát jen naším obdivovatelem, spojencem a otrokem! Pánové “, Tajemník přehlédl tváře všech nejmocnějších Velkých šéfů kolem celého stolu, „Jeho Všehříšnost očekávám vaše návrhy!“

     U stolu zavládlo mrazivé ticho. Takové vítězství a takový strach po něm! Jak nejednoznačné a jak obvyklé v této vybrané společnosti. Ale mozky nejhroznějších démonů si nemohou dovolit zahálet. Velký Prezident je pozoruje, i když to na první pohled vypadá, že pouze přezíravě upírá oči kamsi nad jejich rohy. Napravo od trůnu, uprostřed stolu, povstal sekční šéf  Oddělení podvodu a reklamy, všemi mastmi mazaný démon Dr. Clamus Reclamus Propagandus. Hluboce se uklonil směrem k Velkému Prezidentovi, směrem k Tajemníkovi učinil rovněž mírnou poklonu (s takřka nepostřehnutelným závanem lehkého pohrdání) a ujal se slova : „Vaše Všehříšnosti (Velký Prezidente), Vaše Hlubokopřeztemnělosti (Velký Tajemníku), Vaše Přeztemnělosti (kolegové), můj předřečník ve své velmi pozoruhodné řeči opomněl patřičně zdůraznit (jistě že ne z nevědomosti), že ona smrtelná cháska  na zemi disponuje ne jen jakýmsi chatrným tělem, ale  i nesmrtelnou duší  a co je zvláště na pováženou, i duchem. Ano, pánové, i duchem! A to je věc, která by nás měla především zajímat a nikoli jejich směšná tělesnost. Duchovní schopnosti člověka totiž právě obsahují to, o čem se Jeho Hlubokopřeztemnělost opatrně zmínila, totiž obraz Nejmenovaného. Či spíše, zásluhou Jeho Všehříšnosti (opět hluboká úklona) už jen zbytky tohoto obrazu. Nicméně přesto v sobě skrývá tato duchovní schopnost člověka stále ještě jisté nebezpečí, totiž  že bude hledat svůj Pravzor,  svého Stvořitele. Nuže, jestliže není v našem momentálním zájmu, zabránit tomuto hledání (ve skutečnosti to není v našich silách, ale kdo by se zdržoval podrobnostmi), tedy jestliže neovlivníme to, že člověk bude Někoho hledat, můžeme ale přece velice dobře ovlivnit to, co člověk bude nalézat!  Země je nyní, jak jsme slyšeli (opět hluboká úklona) v našich rukou a s ní i  její pozemské duchovní sféry! Jestliže jakýkoli člověk na Zemi bude chtít začít duchovně hledat, narazí v prvé řadě na tyto naše duchovní světy! A je tedy pouze na naší vůli a libosti, jaké poznání a jaké duchovní zkušenosti získá, jaký si vytvoří  úsudek o Nejmenovaném a zda je vůbec třeba, aby se o Nejmenovaném dověděl. To totiž, pánové, vůbec není třeba. To je dokonce velmi netřeba! A jak znovu zdůrazňuji, je to  jen a pouze v našich rukou!“ Zatímco dusno v sále rozvířil mírný potlesk zúčastněných, zdvihl se na opačné straně stolu naproti Propagandusovi sekční šéf Referátu vášní a rozkoší  Doc. Humus Chrochtus Hedonus. Rozhlédl se poněkud nazlobeně po přítomných  a po patřičných osloveních a úklonách se obrátil k Prapagandusovi: „Vaše Hříšnosti, oceňuji samozřejmě nesmírně vaši  iniciativu, se kterou jste se jako první ujal slova. Nicméně dovolil bych si, zde v přítomnosti Jeho Všehříšnosti (úklona), vyjádřiti určitý nesouhlas s vaším poněkud neprofesionálním podceňováním tělesné stránky člověka. Vždyť je to zlatý důl! A především nám umožňuje rozvinout naše preventivní opatření. Ano, prevence, pánové, já volám po prevenci, protože ta je vždy nejekonomičtější! Ve chvílích, kdy už člověk začne duchovně hledat, bývá pozdě a kolik drahocenné energie bychom museli vynaložit na oklamání všech takových lidí a vytvoření alespoň zdánlivě logického falešného duchovního systému! A můžete stoprocentně zaručit jeho efektivitu, pane kolego? Můžete to zaručit? Je snad v našich možnostech (proč si tu otázku nepoložit, kolegové,) zabránit se stoprocentním úspěchem pronikání duchovních produktů Nejmenovaného k lidem? Můžeme se stoprocentním úspěchem blokovat  komunikaci té chátry s Ním? Nebo alespoň s osmdesátiprocentním, šedesátiprocentním? A víme vůbec s jakým? Prosím, nejsem zcela proti tomu co navrhujete, pokud už  to bude nezbytně nutné, ale jako naprosto podstatné vidím odvedení pozornosti všech lidí od jakékoli myšlenky na duchovní věci! Tělesné vášně, poživačnost, chlípnost, nezdrženlivost, obžerství, pijanství, lenost, otrávenost životem  a znovu tělesné vášně! S tím je třeba začít, pánové, a čím dříve, tím lépe! S některými nejvhodnějšími formami už u těch nejmenších dětí.  Pak si můžeme v klidu užívat své vlády nad Zemí, protože na nějaké duchovno si nikdo z lidí ani nevzpomene. To tvrdím já!“ I Doc.  Hedonus byl odměněn opatrným potleskem, do něhož se ovšem tu a tam mísilo vzrušené mumlání a hučení kolem stolu. Ale to už vstává u zadního konce, téměř naproti trůnu, nesmlouvavý démon Mgr. Ateistus Ratius Materialistus, sekční šéf Odboru nevěry a skepticismu: „Klid, pánové kolegové, klid, prosím! Vždyť řešení je tak jednoduché! Nechci sice, samozřejmě, zcela zpochybnit návrhy svých  předřečníků, ale jsem přesvědčen, že nejefektivnější bude zaměřit se nikoli na ducha, nebo tělo, ale na samotný rozum člověka. A říkám-li na samotný, pak myslím doslova samotný. Rozum a nic jiného. Může člověk, pokud tedy už bude chtít  o něčem  přemýšlet, dojít za současného stavu Země (opět úklona k Prezidentovi) k jistotě, že vůbec Někdo existuje? Vždyť je to nesmysl! Potká snad na své ubohé Zemi někoho takového? Uvidí ho? Může si na něj sáhnout? Nikoli. Toho je třeba využít. Nemohu přece hledat něco, co není. Je zhola nerozumné toužit po někom, kdo neexistuje. A je to. Musíme lidem vnuknout myšlenku, že jejich vlastní existence je dílem sice šťastné, úžasné, možná fascinující, avšak zcela nerozumné náhody!“ Řeč běsa Ateistuse přerušil bouřlivý potlesk posluchačů, kteří mezi sebou začali vzrušeně diskutovat a vzájemně se povzbuzovat pitvornými úšklebky. „Ale kolegové!“ pokračoval dále šéf nevěry a skepticismu, „tato metoda má, prosím, ještě další zajímavý a nezanedbatelný rozměr! Jestliže pro člověka nebude existovat žádné duchovno, žádný Nejmenovaný, pak pro něho nebudeme existovat ani my samotní!  Ano, slovutní kolegové, my musíme popřít i svoji vlastní existenci, protože jedině tak budeme mít na celém světě naprosto volné ruce! Jedině tak budeme moci z lidí vysávat jejich životní energii, napadat je a škodit jim podle libosti. Nikdo nás nebude z ničeho podezřívat, nikdo nám nebude v ničem bránit, protože s námi nikdo nebude počítat!“ Bouřlivý potlesk a nadšené volání ukončili projev tohoto mocného démona, který, zdá se, zatím nejvíce zaujal přítomné auditorium. Ale to už naproti němu, na straně stolu poblíže trůnu, povstal další řečník, Velký šéf  Rezortu lži a klamu Prof. Maximus Podlus Ficanus, který vehementně gestikuloval a snažil se uklidnit posluchače. “Kolegové, kolegové, věnujte mi pozornost! Vím, že řešení, které navrhuje Jeho Hříšnost Mgr. Ateistus vás zaujalo svou geniální jednoduchostí. Avšak přesto bych si zdvořile dovolil oponovat a to na základě výsledků vědecké práce našeho statistického oddělení. Naše výstupní data nám potvrzují starou známou skutečnost, že jednoduchá řešení nejsou vždy ta nejlepší a nejúčinnější. Ano, pánové, z našich  souhrnných čísel  zřetelně  vyplývá, že většina smrtelného lidstva bohužel prokazuje zcela nedostatečné dispozice k úplnému potlačení duchovního cítění a hledání. To znamená, že s nevěrou můžeme počítat pouze u menší části populace, sice statisticky významné, ale přece je části. A proto přicházím s poněkud odlišným řešením, i když jsem ochoten za určitých podmínek akceptovat myšlenku našeho utajení, která, jak se zdá, vás všechny velmi zaujala. Dobrá, můžeme chcete-li, za vhodných okolností, popřít naši existenci. Ale existenci Nejmenovaného  prosím, tu nesmíme lidem zapřít v žádném případě a za žádných okolností!“ Projev Ficanuse byl přehlušen bouřlivým nesouhlasem, pískotem a výkřiky vzrušeného odporu,  někteří velcí démoni jej dokonce označili za podlého zrádce a  sabotéra Našeho Dobra. I sám  satan na svém trůnu nelibě přimhouřil oči a Nejvyšší  Tajemník uchopil svým pařátem zlaté pero, připraven okamžitě vyškrtnout jméno šéfa Rezortu lži a klamu ze seznamu vyvolených. Ale Prof. Ficanus stál pyšně na  svém místě a sebejistě se usmíval. „Ale pánové“, volal s nádechem ironie, když se vřava trochu uklidnila, ale páni  kolegové, copak to se dělá  ve slušné společnosti, že se řečník nenechá domluvit? Vždyť vy byste se připravili o to nejlepší! Dovolte mi, prosím, abych skromně zdůvodnil svůj návrh a pak se dávám cele do rukou Jeho Všehříšnosti a vašeho rozhorlení. Nuže, pánové, pan kolega Dr. Propagandus hovořil na počátku o našich (téměř) neomezených možnostech působení v pozemských duchovních sférách. Nerad bych, aby tato velice důležitá informace zapadla bez povšimnutí, neboť pro naše vítězství je zcela podstatná. Ano, pánové, my totiž vůbec nemusíme popírat existenci Někoho, ani existenci pravdy (stejně by na to všichni neskočili) my totiž nebudeme popírat existenci ne jenom  jednoho  Nejmenovaného, ale  mnoha Nejmenovaných a ne jenom  jedné  pravdy, ale mnoha pravd. Stovek a tisíců Nejmenovaných a stovek a tisíců pravd! Protože vůbec není důležité to, co  lidé hledají, ale důležité je to, co najdou!  A oni  v nejnižších pozemských duchovních sférách teď přece  najdou nás, pánové,  nás!  A pouze a jen  na naší šikovnosti a našich schopnostech záleží, jestli s dostatečným předstihem zaznamenáme jejich poptávku, zareagujeme okamžitě  vlastní nabídkou a vyřadíme  Konkurenci! Máme k tomu teď (úklona k trůnu) všechny možnosti!  A potom už si je sami zasvětíme do všech potřebných duchovních tajemství a pravd. Sami už je s největší ochotou provedeme  naším bludištěm duchovních světů. Tím bezpochyby získáme rozhodující vliv na to,  o čem začnou  lidé přemýšlet, čemu budou věřit, jakou duchovní zkušenost a  jaké pravdy prožijí a  zanesou do svých mýtů, vyprávění a posvátných svitků!  Ano, kolegové! Bylo by největší chybou  popírat existenci Někoho. Jen ať si ho hledají, čím víc, tím líp, protože my jsme připraveni a oni najdou nás, kteří pro ně nebudeme svrženými a zavrženými démony a běsi, ale budeme pro ně bohy! My pro ně budeme Někdo! Nám se budou klanět, nám budou přinášet oběti, nás se budou bát a nás budou také poslouchat! Záleží jen na naší strategii a fantazii, v jaké podobě se jim představíme, jestli k nim budeme laskaví nebo krutí, jestli jim vyjevíme vznešené moudrosti, nebo zmatené nesmysly. Teď, po ovládnutí země a lidí (opět úklona směrem k Velkému Prezidentovi) se nám konečně splní to, po čem jsme vždycky toužili a proč jsme se původně pod vedením Jeho Všehříšnosti osvobodili od ponižující závislosti na Nejmenovaném. Budeme bohové! Ano, pánové, budeme  bohové!“

     Nadšený aplaus, hurónský potlesk a výkřiky divoké radosti. Taková byla odezva na návrh zchytralého démona Ficanuse a ještě dlouho trvalo, než se Velkému Tajemníkovi podařilo uklidnit jednací sál. Potom se  přilísal k nohám trůnu a s drobnými opakovanými úklonami si zapisoval instrukce Velkého Prezidenta, jehož pohled shlížel nyní o něco shovívavěji na shromážděné arciběsy a prozrazoval určité uspokojení nad představou démonských božstev, mezi nimiž právě on vynikal svou silou a mocí. Ostatně tohoto tématu se týkaly i jeho instrukce, které si zapsal Velký tajemník a s nimiž nyní opět předstoupil před již  ztichlé shromáždění:

     “Vážení kolegové, Vaše Hlubokoztemnělosti, dovolte mi, abych vás jménem Jeho Všehříšnosti seznámil s následujícím strategickým postupem. Naším základním východiskem bude zamlžení Někoho metodou mnoha bohů a zakrytí pravdy metodou mnoha pravd. Neboť nemůže-li být nikdo z nás skutečným Bohem, pak ať žádný skutečný Bůh není a  ať je každý z nás bohem sám pro sebe! A nemáme-li my  pravdu, pak ať ji nemá a nezná nikdo, zvláště pak nikdo z lidí, z nichž každý ať si najde jen nějakou tu svou.  A proto nyní vy, naši kolegové, mocní veleběsi a arcidémoni, rozleťte se do všech koutů světa a rozešlete všechny své podřízené běsy a démony od nejmocnějším po nejnepatrnější. Zaplňte každé území našich kolonií na povrchu Země i v jejím ovzduší. Vytvořte a inspirujte svým mocným působením tisíce podob božstev a bohů, mýtů a legend, naplňte svou temnou mocí neživé  kameny na návrších i prameny vod, stromy v posvátných hájích i rostliny a jejich plody k otevírání bran do našich duchovních světů. Zabydlete se ve zvířatech, ať lidé vzývají jejich podoby a jména, a hlavně  v samotných lidech, pokud vám to dovolí. Zneužijte jejich touhy po duchovním poznání, snažte se je oklamat a přesvědčit nejvlivnější z nich, že jsou vyvolení, aby tlumočili ostatním vaši vůli. Předhánějte se a bojujte jako božstva i mezi sebou navzájem, ať chvályhodná nenávist posílí vaši ctižádost a horlivost! Pokud při tom zahynou nějací lidé, bude jen dobře. Čím víc, tím líp, není nad předčasnou smrt, na kterou člověk není připraven! Pamatujte, že každá lidská duše má pro nás cenu zlata! Neboť nemáme už nikde jinde domovské právo než jedině v tomto hmotném vesmíru a dokud budeme držet vládu nad jeho správci - nad lidmi, dokud bude lidstvo naším  rukojmím, do té doby budeme bezpečni před Božím soudem, protože on, ve svém hloupém a naivním lidumilství nás nezničí spolu s nimi, protože očekává, že se k němu zase lidé vrátí. Ale to už my si pohlídáme!  Musíme si to pohlídat. Ani jeden jediný člověk nám nesmí uniknout. Proto je nezbytné věnovat bdělou pozornost životu každého jednotlivého člověka na zemi, od jeho narození  až do smrti. Přidělte každému jeho démona strážného. Život člověka je krátký, snadno by nám mohl proklouznout mezi prsty a potom už bychom nemohli nic napravit. Ale na druhé straně můžeme této skutečnosti velice obratně využít, protože pokud se člověk během svého života stane podílníkem naší Společnosti, ani on samozřejmě už nebude moci nic napravit a bude po smrti navždy náš. Ale pozor - lidé nesmí tušit nic o jedinečné možnosti svého pozemského času a výběru mezi záchranou a záhubou. To by mohlo zmobilizovat  jejich síly. Nic takového. Ať je zde postupováno podle stejné metodiky, jako v případě mnoha bohů a mnoha pravd. Ať  je zakryta neopakovatelná závažnost  jejich pozemského života metodou mnoha dalších životů a   stále se opakujících šancí a možností. Ať se jejich duchovní pozornost odkloní od naléhavosti a důležitosti jejich současného tělesného života a  zvláště tělesné smrti jako vrcholného a rozhodujícího okamžiku pro jejich  věčnou existenci. To je nezbytné, abychom nemuseli čelit jejich cílevědomému úsilí, které (a nerad to říkám) by bylo pro nás patrně nepřekonatelné. Ďáblužel, pánové, ďáblužel, opravdu nerad to říkám, ale přes všechny naše možnosti, pokud se člověk i v tom stavu v jakém se nachází po vyhnání z Ráje, pokud se rozhodne poznat Nejmenovaného a cílevědomě o to celým životem usilovat, není v našich možnostech mu v tom zabránit! Naší jedinou, ale na druhé straně velmi velikou šancí je udržel lidi v klamu, nevědomosti a lhostejnosti. Proto ještě jednou zdůrazňuji základní tříbodovou metodiku: mnoho bohů, mnoho pravd, mnoho životů. Ať na to lidé narazí všude, kam se jim samotným podaří duchovně proniknout, nebo kam je vy sami přivedete, ať je to na kterémkoli konci Země,  v rámci kterékoli kultury. Vzbuďte stovky a tisíce náboženství,  velkých i malých, vlivných kolosů i bezvýznamných sekt, naplňte je částečkami pravdy i klamu, skutečným poznáním i fantazií. Veďte národy k vzestupům i pádům, k prosperitě  i rozvratům, ale vždycky do našeho područí a do spárů Jeho Všehříšnosti našeho  Velikého Prezidenta!.“

     Nejvyšší Tajemník se hluboce uklonil postavě na trůnu a poodstoupil delikátně stranou. Satan na chvíli upřel svůj vznešeně pohrdavý pohled na shromážděné superběsy, téměř neznatelně pohnul pařátem obtěžkaným zlatými prsteny a pravil: „Jděte“. A pravil to tak, že v mžiku byla celá místnost prázdná, až na Velkého Tajemníka, který se poníženě plazil u nohou trůnu svého pána.

 Šamanismus

     Teď můžeme i my opustit jednací sál, protože už se tu nic důležitého neděje. Vrátíme se sem za několik tisíciletí. Než uběhnou, můžeme se věnovat dění na Zemi a našim úvahám kolem něj, konkrétně právě otázce šamanismu.  Velkým odborníkem na šamanismus je bezesporu Peter T. Furst, z jehož knihy Halucinogeny a kultura vybírám následující citát.  Autor je nejen teoretickým znalcem šamanismu, ale i praktickým experimentátorem a patrně rovněž příznivcem, takže jeho definici šamanismu můžeme považovat za fundovanou:

     Ve středu šamanské víry stojí osobnost šamana s extatickou zkušeností, která je výhradně jeho vlastní, v jeho ústřední roli věštce, žrece, kouzelníka, básníka, pěvce, umělce, proroka lovu a počasí, udržovatele tradic a léčitele tělesných i duševních poruch. Se svými duchovními pomocníky či spojenci je šaman výsostným strážcem tělesné i duševní rovnováhy svého kmene, za který se přimlouvá v osobních setkáních s nadpřirozenými silami nadsvětí i podsvětí, jejichž mystický zeměpis seznal při zasvěcovací krizi, různých cvičeních a v extatickém tranzu. Často, i když ne vždy a všude, byly při šamanském extatickém snu užívány posvátné halucinogenní rostliny. Tyto rostliny jsou podle víry přírodních lidí nadány nadpřirozenými silami proměny, vládnoucími životní síle, či „duchovní podstatě“, která je v animisticko-šamanském náboženském řádu obsažena ve všech přírodních jevech včetně těch, které my bychom nazvali „neživými“. (2) 

     U téhož autora se dočteme, že šamanismus je některými etnografy a historiky považován za prvotní a nejstarší náboženství lidstva. Můžeme s tím souhlasit, pokud počátek tohoto světa klademe právě do chvíle, kdy se „zrodil“ nám známý  hmotný kosmos duchovně a fyzicky zdeformovaný vpádem zla a kdy se začíná psát nový (náš současný) věk dějin lidstva - věk po vyhnání z Ráje.  Jak jsem uvedl na počátku,  po tomto zlomu začalo vzývání (a tedy i poznání) Hospodina  na zemi až za Enose. Co bylo před Enosem a mimo něj můžeme, spolu se zmíněnými etnografy a historiky, nazvat právě  šamanismem.  Lidé té dávné doby, kteří byly  závislí na přírodě  a zároveň přírodou ohrožovaní,  toužili právě pozorováním přírody a experimentováním s ní a se sebou samými nalézt odpověď na nejdůležitější otázku po smyslu svého bytí. Od těch dob už uběhlo mnoho vody.  Dnešní moderní doba si i zde vybrala svou daň. Některé z původních kultů jsou sice praktikovány dodnes bez podstatných změn (nebo dokonce expandují, jako například mezkalin k severoamerickým indiánům), jinde se ale objevují v nové, chemické podobě, na  pozadí modernějších experimentů s duší u “bledých tváří“ (spolu s LSD a halucinogenní kulturou Ameriky šedesátých let) a určitou ozvěnu starých kultů můžeme zaznamenat i u drog taneční kultury dnešní technoscény, i když změna vědomí v  prostorách diskoték má opravdu již málo společného s tradicemi přírodních kmenů, především s kontextem jejich kultury a náboženství. Ale rozvlněná masa individuí na technoparketu má také nádech kultu (včetně rytmu tuc-tuc), zvláště pokud se na pódiu zjevují v oblacích barevných oparů  uctívané modly tohoto nového náboženství, s typickými hudebními nástroji - atributy své magické moci. Je to moderní náboženství lásky bez etiky a radosti bez naděje. Lidé zde touží po cestě do „jinam“, ať už za něčím jdou, nebo spíše před něčím utíkají. Nejmladší ratolesti nejrozmazlenější civilizace se tak vracejí širokým obloukem do blízkosti pralesních chýší dávných prapředků. Někteří zcela nevědomě, jiní naprosto vědomě a programově. A já si při tom, jako křesťan,  nemohu nepoložit otázku: copak se to stalo s dominantním náboženstvím „bílého muže“, s křesťanstvím? Čím to asi bude, že prohrává svůj boj s šamanismem  (ale  koneckonců i s   buddhismem, hinduismem, a konec konců i s  UFOnismem a nejrůznějšími prabizarnostmi moderní náboženské scény)? Důležitá otázka, asi se k ní vrátím, ale teď ještě pokračujme v původním tématu. Protože mnozí mladí lidé si pod pojmem šamanismus představují opravdu mnoho věcí (nejčastěji inspirovaných americkou komerční kulturou včetně bojovno-magicko-sci-fi her), jistě nebude na škodu, pokud se podíváme přímo k prameni a navštívíme  několik domorodých kultů, jejichž  účastníci nemají dosud o Waar-craftech a  Fantasi-hrách,  ani ponětí. Na úvod se necháme pozvat oním skvělým pozorovatelem Peterem T Furstem, který ještě na počátku svého líčení nezapomněl upozornit čtenáře na důležitou informaci,  totiž že vedle  přírodních drog, jež  náležejí k častým pomocníkům otevírání bran do jiných světů, existují i způsoby jiné (ovšem pro moderního člověka zajisté mnohem méně přitažlivé):

     ... v rozsáhlých oblastech Severní Ameriky řada domorodých kmenů dosahovala stejných výsledků nechemickými cestami: půstem, žízněním, sebemrzačením, mučením, vystavováním se živlům, odpíráním spánku, nepřetržitým tancem a dalšími prostředky celkového vyčerpání, krvácením, nořením do ledové vody, skoroutonutím, drásáním trny či zvířecími zuby a dalšími bolestivými procedurami, stejně jako množstvím dalších nebolestivých „postupů“, jako jsou různé druhy nebolestivých činností, autohypnóza, meditace, zpěv bubnování a hudba. Někteří šamani zřejmě také užívali zrcadla z pyritu, obsidiánu a dalších materiálů ke vstupu do tranzu, jako je tomu dodnes u některých indiánských šamanů v Mexiku (str.18)

     Některé druhy zdrženlivosti, obvykle odpírání pravidelného jídla, pití, spánku a sexu na různá časová období, jsou téměř pravidelnou průpravou na rituální požívání halucinogenů a sehrávají výraznou úlohu k zesílení extatického zážitku. (3)

     Pokud už jsou zmíněny halucinogeny, které sehrávají výraznou úlohu ne jen k zesílení, ale i k samotnému navození extatického zážitku, je dobré upozornit na skutečnost , že pro užívání některých z nich je potřeba stejně silného odhodlání, jako k výše uvedeným praktikám:

     Velký kronikář 16. století páter Diego Durán nám zanechal živý popis jisté omamné látky, kterou aztéčtí kněží  boha Tezcatlipoky užívali vnitřně i zevně, aby dosáhli patřičného stavu duše pro službu božstvu a výklad jeho slov. Látka zvaná jako teotlacualli, potrava bohů, či božská krmě, obsahovala „jedovaté tvory jako pavouky, škorpióny, stonožky, ještěrky, hady a jiné“, které pro kněžstvo chytali mladí chlapci. Ve velkém počtu byl úlovek potom chován v semináři:

     To byla potrava bohů, kterou se kněží, služebníci v chrámu a zvláště ti, s kterými se scházíme, pomazávali v dávných dobách. Chytali všechna ta jedovatá zvířata a pálili je v posvátné nádobě stojící v chrámu. Popel byl poté vkládán do hmoždířů společně s velkým množstvím tabáku. Indiáni tuto bylinu užívají, aby ulevili tělu od velké dřiny. V tom se podobá španělskému blínu, jenž smíchán s citrónovou šťávou ztrácí svou jedovatost, i když nadále způsobuje nevolnost a žaludeční potíže. Takže ta bylina je smíchána v hmoždíři se škorpióny, živými pavouky a stonožkami, kteří jsou rozdrceni do ďábelské,  páchnoucí smrtelné masti. Poté jsou přidána mletá semena zvaná ololiuhqi , která si domorodci přikládají zevně a pijí je v nálevu, aby dosáhli vizí. Nápoj má opojné účinky. Do směsi dále patří chlupatí černí červi, jejich ochlupení obsahuje jed, který při dotyku zraňuje. To vše je smíšeno s popelem, rozléváno do misek a tykví a předkládáno božstvu jako božská krmě. Je těžké uvěřit, že lidé potření touto smolou se stanou čaroději či démony, schopnými uzřít samotného ďábla a promlouvat s ním, což je také účelem této masti? (Durán, 1971: 115-16) (4)

     Pokud jsme zmínili dobrého pátera Durána, narazili jsme na téma střetu šamanské a křesťanské kultury, ke kterému došlo vpádem španělských dobyvatelů do panenských oblastí Střední a Jižní Ameriky.  Zde bude  dobré  poznamenat, že hlavním cílem bezohledných dobyvatelů patrně asi nebyla  křesťanská misie jako taková (a podle toho to konec konců také dopadlo), neboť je-li jev zvaný víra použit jako dobrý důvod k vyvraždění a oloupení těch, kdo jsou momentálně fyzicky slabší, asi se nedá očekávat, že by za to byli nějak zvlášť vděčni a onu novou víru přijímali a ochraňovali s nadšením a v původní neměnné podobě. Také  k tomu tématu se dostaneme, ale nyní pokračujme v našem poznávacím putování. Nejprve zamíříme na dálnou Sibiř (kde se možná nalézá jedno z dávných ohnisek šamanismu i pro americký kontinent), potom se necháme pozvat k obřadům dalších národů užívajících nejrůznější rostlinné drogy a kapitolu zakončíme účastí na Huicholské pouti za Peyotlem v Jižní Americe (pozor, bude to pouť dosti dlouhá a namáhavá):

     Sibiřští Korjakové mají nádhernou pověst, v níž se jejích lidový hrdina Velký havran náhodou setká na souši s velrybou. Zjistí, že ji ale nemůže vrátit do moře, jejího přirozeného domova, protože neuzvedne vak s náležitostmi, které velryba potřebuje, aby přežila dlouhé cestování. Velký havran proto požádá o pomoc významné božstvo Vahijinin, což znamená Bytí. To ho pošle na jisté místo, kde najde duchy zvané  wapaq. Pokud jich několik sní, dají mu sílu, potřebnou k uzvednutí batohu a k pomoci velrybě. Vahijinin kdysi plivl na Zemi a kam dopadly jeho sliny, tam se objevily bílé rostliny s rudými klobouky, na nichž se božské sliny proměnily v bílé skvrny. Tyto zázračné rostliny byly oněmi wapaqy. Velký havran jich tedy pár snědl, jak mu Vahijinin doporučil a brzy se cítil silný a rozjařený do té míry, že bez potíží zvedl těžký vak, a pomohl tak velrybě vrátit se do jejího domova. Wapaqové ukázali Velkému havranovi, kudy se velryba dostala z moře a jak se do něj zase může vrátit. Když Velký havran tohle všechno viděl, pronesl k rostlinám: „Ach, wapaqové, kéž rostete navždy na této Zemi.“ A svým dětem, lidem, řekl, aby se naučili vše, co se od wapaqů mohou dozvědět..

     (A ještě jedna zajímavost): ...Jeden z průvodních jevů sibiřského houbového opojení, zmiňovaný už v prvních zprávách, byl zajisté šokující pro každého, kdo se s ním setkal poprvé - bylo to pití moči  houbami opojené osoby, případně i moči sobů, kteří mochomůrku s tak zřetelným potěšením spásají ...(někde jsem slyšel, že odtud se možná vzali létající sobi Santa Clause).

   ...Zvláštním a nejosobitějším znakem muchomůrky je její působení na moč. Korjakové vědí odedávna, že tělesná tekutina osoby opojené muchomůrkou má silnější narkotické účinky, než houba samotná a že tento efekt přetrvává dlouho po jejím požití ...(Langsdorf, citovaný ve Wassonovi, 1968:249) (5)

Muchomůrka inspirovala (kromě jiného) i některé významné etnografy k zajímavé teorii, že právě ona je božskou sómou, která je tolik opěvována v indických posvátných knihách. Ale teď opusťme mrazivé podnebí a  pojďme se ohřát do Amazonie, která je rájem pro botaniky všeho druhu. Z některých rostlin tam Tukanové již odedávna vyrábějí nápoj yajé, zvaný též v kečuánštině ayahuasca, nebo-li víno duše:

     Tukanská mytologie zařazuje původ yajé až do úplných počátků společenského zřízení, o němž se říká, že se objevilo v lidské podobě poté, co mužské Slunce oplodnilo ženskou Zemi svým falickým paprskem  a z prvních kapek sémě povstali původní lidé. Mezi nimi se objevila i žena Yajé, která porodila dítě, jenž mělo lidskou podobu, ale světelnou podstatu. Bylo to yajé a dávalo lidem vize. Dítě Yajé bylo posléze rozčtvrceno a každý člověk si vzal svůj kousek. Z každého kousku se stala rostlina yajé, kterou Tukanové chápou jako doklad rodokmenů svých kmenových odnoží....

(A nyní nahlédněme na chvíli přímo k tukanskému ohni): ... Jak stoupá působnost yajé, zvyšuje se přesnost, s níž tanečníci koordinují své pohyby, takže nakonec se zdá, že tančí jediné tělo. Halucinacím se říká "obrazy yajé"  a indiáni tvrdí, že se vybavují v neměnném pořadí. Některé můžete vidět po třetí misce, další po čtvrté a tak dále. Předpokladem jasných a příjemných vizí je zdržení se pohlavního styku a jen lehké stravování v posledních dnech před slavností (přesně jako u peyotlového rituálu mexických Huicholů). Čas od času některý stařec nebo člověk  nadaný esoterickými schopnostmi popisuje své vidiny a veřejně je vykládá: „To chvění, které cítíte, to jsou větry v Mléčné dráze.“ Nebo: „Ta rudá barva, to je Pán zvířat“ ... Rád bych tu ocitoval významnou pasáž z knihy Reichel-Dolmatoffova:

    Podle našich informací ve Vaupéz je důvodem pro užívání yajé návrat do dělohy, do bodu zrodu (fons et origo), veškerenstva, kde jedinec "vidí"  kmenová božstva, zrození vesmíru i lidstva, prvotní lidský pár, zrození zvěře a ustavení společenského řádu, se zvláštním důrazem na pravidla sňatků mezi různými kmeny. V průběhu obřadu jedinec prochází „branou“ vagíny, vyobrazené na spodku nádoby. Jakmile je uvnitř, splývá s mystickým světem stvoření ... Tento návrat do utera s sebou také přináší zrychlení času a pocit přicházející smrti. Podle indiánů jedinec umírá, ale je později znovuzrozen do stavu moudrosti, protože po probuzení z tranzu s yajé je přesvědčen o pravdivosti své náboženské soustavy. Na vlastní oči totiž viděl božstva a mytické výjevy ... Podle Tukanů se po jisté době neurčitých zářivých  a pohyblivých tvarů začne vize vyjasňovat a odhalí důležité podrobnosti. Objeví se mléčná dráha a vzdálený oplodňující odraz Slunce. První žena povstane z říčního toku a vznikne první pár prapředků. Je možno vidět nadpřirozeného Pána zvířat džungle a vod, stejně jako obří předchůdce mamutů nebo první rostliny - sám původ života. Představuje se také počátek zla, jaguáři a hadi, představitelé nemocí a duchové džungle, číhající v záloze na osamělé lovce. Zároveň slyšíte i jejich hlasy, hudbu mýtických epoch, vidíte předky tančící v úsvitu stvoření. Vidíte, z čeho povstaly pohyby užívané při tanci, péřové čelenky, náhrdelníky, náramky, hudební nástroje - vše. Vidíte rozdělení jednotlivých tlup a flétny yuruparí  vyhlašují zákony sňatků mezi kmeny. Uprostřed těchto vizí se otevírá nová „brána“ a mezerou lze zahlédnout další dimenze, ještě bohatší ... Pro indiány je halucinogenní zážitek také hluboce sexuální, kdy se mohou povznést, uniknout erotice a smyslnosti do mystického spojení s dobou mýtů. Pobyt uvnitř dělohy, to je ten konečný cíl, dosažený pouhou hrstkou, ale vytoužený všemi. Nejvýstižnějším vyjádřením této skutečnosti jsou slova indiána, vychovaného misionáři, který řekl: "Užívání yajé je duchovní soulož. To je ono duchovní spojení, o němž mluví kněží...

(Ale ne vždy je vše tak úchvatné):

     ....Protože šamani jsou dobří i zlí, tj. kouzelníci i černokněžníci, a protože obojí jsou schopni proměnit se v jaguára, lze očekávat, že se tato velká kočkovitá šelma džungle může objevit jako násilný a hrůzný démon v průběhu nepříjemného opojení  yajé často v doprovodu velkých hadů, jako jsou třeba anakondy. Reichel-Dolmatoff (1972) dosvědčil, že i Tukano  může občas zažít „špatný trip“. Píše (str. 103), že v některých případech je Tukano téměř udolán noční můrou vidin jaguářích čelistí či hadí hrozbou v těsné blízkosti. Ochromen strachem, cítí jejich studená těla svíjet se kolem svých končetin. (6)

     Harner (1973:154-194) vytvořil seznam následujících obecných témat při zážitcích s  

yajé, která posbíral za léta práce s indiánskými zdroji v různých částech Amazonie:

(1) Zdá se, že se duše odděluje od fyzického těla a vydává se na výlet, často doprovázený  

     pocity létání.

(2) Vidiny jaguárů, hadů a v mnohem menší míře i dalších dravců.

(3) Pocit napojení na nadpřirozené světy, buď obydlené démony, či v případě pokřtěných   

      indiánů s Bohem, nebem a peklem.

(4) Vidiny vzdálených osob, „měst“ a krajin, indiány typicky interpretované jako vize

      vzdálené reality, tedy jinak řečeno jako jasnovidectví.

(5) Vnímání či vidění detailního průběhu nedávných nevyřešených zločinů, zvláště vražd,

      krádeží, čili víra ve schopnosti věštění.

          K transkulturním zážitkům jihoamerických indiánů s yajé Harmer řadí i sluchové halucinace a vidiny určitých geometrických forem, aury, své vlastní smrti, soubojů s démony a zvířaty, jasných barev, neustávajících proměn určitých tvarů, které jakoby se rozplývaly jeden do druhého a podobně ... (7)

A ještě několik doplňujících poznámek od jiného autora:   Pro Indiány na severozápadě Jižní Ameriky - v Brazílii, Kolumbii a Ekvádoru, mezi řekami Amazonka a Orinoko - je ayahuaska (nebo-li víno duše) nejdůležitějším magickým lektvarem. Její schopnost při věštbách a předpovídání budoucnosti se staly legendou, a když byla izolována hlavní účinná látka, dostalo se jí přízviska „telepatin“...

     ... Spruce uvádí, že po požití nápoje Indiáni vidí „nádherná jezera, lesy oplývající plody a ptáky s krásným opeřením“. Potom však „Indiáni mrtvolně zblednou, rozechvějí se po celém těle a v očích mají hrůzu“. Krátce poté „se začnou potit, a jakoby se jich zmocnila strašlivá fúrie, popadnou, co jim přijde pod ruku ... ženou se ke dveřím, kde začnou tlouct na dveřní rám nebo do země a volají: ,tohle bych provedl svému nepříteli X, kdybych ho měl v hrsti!´ Asi za deset minut rozčilení ustoupí, a když se indián uklidní, vypadá velmi vyčerpaně.“

     ... Velmi  výstižně popisuje otravu ayahuscou Franklin Flores, profesor botaniky na univerzite v Iquitos v Peru. Při svých etnofarmakologických studiích nápojů místních indiánů v letech 1972-74 se nápoje napil alespoň třicetkrát. Uvádí: „Najednou se tmavé panorama mění v rychle se pohybující spirálu. Člověka tato spirála vtáhne do sebe, je to příšerný zážitek.“ Tato první fáze halucinací trvala asi 10 minut, poté následovaly groteskní vidiny lidí a zvířat: „Jedna pacientka měla pocit, že se k ní blíží obrovský had škrtič a omotává se jí kolem těla. Příšerně ječela ... nakonec se zvíře stáhlo a pacientka se uklidnila.“ Sluch je také zjitřen: „... bylo slyšet hlas přítelkyně, která nedávno náhle zemřela. Hlas byl velmi zřetelný, zpočátku mírný, ale později se vystupňoval ve vysoké crescendo, které jakoby neustávalo.“ (8)

     Člověka možná trochu překvapí, jaké divoké moci se lidé vydávají do rukou, ve své touze po setkání s jinými světy. A někdy to nekončí ani vystřízlivěním. Jeden český experimentátor, jak mi vyprávěli,  se po probuzení z intoxikace durmanem chtěl potěšit filmem na videu, ale  s údivem zjistil, že nemůže přečít české titulky. Neuměl to. Zapomněl abecedu. Naštěstí ne natrvalo. Durman se ale může zachovat nevypočitatelně sám o sobě, jako rostlinný jed, což hrozí  například při iniciačním obřadu domorodých obyvatel Virginie. (Slyšel jsem, že durman je jedinou rostlinou, na které se kuklí noční motýl Lišaj Smrtihlav. Nevím, je-li to vskutku tak, ale je-li, pak je toto spojení téměř mysticky  příznačné):

      Charakteristický námět ritů o smrti a znovuzrození zřetelně vystupuje z Beverliho prazvláštního ale výmluvného popisu toho, co nazýval „velebností obřadu huskanawing“. Když nadešel čas pro zasvěcení určený staršími kmene, chlapci a mladí muži odešli s doprovodem do lesa, kde trávili čas v přísném osamění v chatrči s příhradovou konstrukcí. Po dlouhém období půstu a instrukcí dostávali opakovaně vývar z durmanového kořene, zvaného wysoccan, který je uvedl do stavu prudké intoxikace na 18 - 20 dní. Během tohoto přelomového časového úseku se očekávalo, že se chlapci zbaví veškerých vzpomínek z dětství. Když měli šamani pocit, že už adepti vypili potřebné množství nápoje, snížili postupně dávky a chlapci se s patřičným doprovodem vrátili domů. Při postupném vymaňování se z opojení se měli sami pozorovat a byli sledování také šamany, jestli se u nich neobjeví sebemenší vzpomínka na bývalé dětství. Kdyby se tak stalo, museli by podstoupit nové kolo „huskanawingu“ a protože k tomu je zapotřebí ještě větších dávek wysoccanu, končí někdy tato druhá iniciační zkouška smrtí:

      Musejí tedy předstírat, že zapomněli vlastní mateřštinu, že nejsou schopni vůbec promluvit, že nerozumějí ničemu, co slyší, dokud se tomu znovu nenaučí. Nevím, je-li tomu tak skutečně, nebo se jedná o přetvářku; jisté ovšem je, že nevnímají přítomnost kohokoli nebo čehokoli ze své minulosti. Zůstávají pod neustálým dohledem strážců, dokud se všemu opět dokonale nenaučí. Nežijí už tedy své předchozí životy; tím, že se stali Muži, zapomněli, že kdy byli Chlapci ...

    Obřad dospělosti a silná intoxikace durmanem navíc odstranily jakákoli pouta či předsudky, které novici chovali k „osobám“ a „věcem“ z jejich dětství:

  Věří, že se tak podaří vykořenit všechnu zaujatost a nelogické předsudky trvale utvořené v mysli dítěte. Když potom mladí mužové přicházejí k sobě, jejich mysl může pracovat svobodně, bez zatěžování návyky či výchovou. Osvobozují se tak i od vzpomínek na jakékoli pokrevní svazky a nalézají se ve stavu rovnosti a dokonalé svobody, aby mohli vládnout svým činům a nakládat s vlastní osobou bez jakékoli vnější kontroly s výjimkou Zákona přírody. Díky tomu jsou zároveň schopni, v případě nabytí společenského úřadu, spravedlivě a nedělitelně uplatňovat právo, bez jakéhokoli ohledu na přátelství či vztah (cit. Schleffer,1973:130-132). (9)

    Musím říci, že výhody ztráty paměti (vlastně jakéhosi dokonalého vymytí mozku) citované Schlefferem by v mých očích asi nevyvážily ztrátu rodinných vazeb (u jiných kmenů naopak životně důležitých) a ztrátu vzpomínek na vlastní dětství. Každopádně se při „huskanawingu“ jedná z našeho pohledu o velmi svérázný způsob vykročení člověka do života. Durman ale může sehrát i roli daleko dramatičtější. Pokud si vzpomínáte na pohádky a báje, v nichž čarodějnice měnily  lidi do podoby různých zvířat, nabízím vám ústy pana Petera T. Fursta ...

     ... příběh, který jsem slyšel od odpovědného, vzdělaného a důvěryhodného informátora, v Cuernavace v Mexiku, jenž měl možnost vidět zničující účinky záměrného opakovaného podávání durmanu člověku, jenž před několika lety ve státe Morelos zradil populárního rolnického vůdce a zapříčinil jeho smrt. Protože věznitelé pokládali rychlou smrt za příliš laskavý trest, byl zločinec předán místní čarodějnici, která se nazývá bruja, přičemž toto slovo označuje i lidovou léčitelku, čili curanderu.  Podle mých zkušeností je většina mexických lidových léčitelů nejen zkušenými rostlinopisci, ale všeobecně schopnými psychology, kteří by mohli mnohému naučit své univerzitně vzdělané kolegy, jen kdyby jim tito chtěli naslouchat. Každopádně se zdá, že  bruja uvážlivou kombinací opakovaných dávek toloache durmanu neškodného (D. inoxia) a vyvoláváním pocitu viny za doprovodu hypnotické sugesce, vyvolala u muže stav, v němž až do své smrti několik měsíců chodil, štěkal, žral a byl ovládán jako pes - podle některých vesničanů to byl osud přinejmenším zasloužený. (10) 

        Takovéto příběhy se mezi indiány znalými durmanu možná neodehrávají často. Ukazují však na možnosti drog a schopnosti šamanů, o kterých v našem „civilizovaném“ světě  zatím (nebo už) mnoho nevíme. Zato ale existuje jedna šamanská rostlina  jejíž produkty máme u nás na očích dennodenně a mnozí moderní lidé si svůj život bez ní už ani nedovedou představit. Je to tabák. A to ne jen jako doplněk jiných halucinogenních rostlin a hub, ale i jako základní droga, která dostala pod svou čarovnou moc ne jen lidi, ale i jejich bohy. Poslechněte si:

     ... (indiáni) připisují dokonce i svým bohům stejně tělesnou a psychologickou touhu po tabáku, již vypozorovali u svých šamanů, kteří sami jsou archetypálními tvůrci mýtů. Antropolog Johannes Wilbert (osobní svědectví) zaznamenal, že různá indiánská společenství obou Amerik sdílejí tradice, podle kterých odevzdání tabáku lidem bohy samotné neochránilo (“ani jednu dýmku,“ cituje Lišák Něžného Manitoua). Tímto laskavým činem se bohové, toužící po tabáku jako po své vlastní duševní potravě (obvykle, i když ne vždy ve formě kouře), postavili do pozice závislosti, stali se možným objektem manipulace ze strany svých uctívačů. Na druhé straně, neboť lidé úplně stejně závisejí na dobré vůli vládců nebes, je to vztah oboustranný a vzájemně propojený - tedy naprosto odlišný od pojetí židovského a křesťanského. (11)

      .. Waraové, kterých je nejméně 10 000, neužívají kromě tabáku žádný jiný halucinogen. A nejen to. Jejich překvapivě komplexní metafyzický vesmír doslova drží pohromadě tabákový kouř a umožňuje jeho trvání. Šamani kouří neustále, aby dosáhli svého základního slibu bohům, že bude vždy bohatý dostatek tabákového kouře jako náležité a jediné krmě a šamanského prostředku ke komunikaci s jinými světy. Šamanským kuřivem je dlouhá  a štíhlá rákosová trubice, dlouhá přes půl metru, naplněná pořádnými dávkami  pevně svinutého černého tabáku, parfémovaného vonnou pryskyřicí, aby kouř vábil bohy. V průběhu obřadu šaman vykouří deset, dvacet, třicet i více takových obřích cigár, nevyfukuje, ale stále „pojídá“ kouř, dokud nenasytí celý organismus. Takto „povznesen“ účinky tabáku, vystoupí šaman v extatickém tranzu do nadhlavníku a pokračuje dál ke svým příslušným duchům po nebeských mostech zbudovaných z tabákového kouře, z něhož jsou i domy, kam se uchýlí po své smrti. Šamanský tabákový kouř je terapeutický, ale na druhou stranu mohou šamani také vysílat na své oběti střely nemocí a smrti, doprovázené mocnými výšlehy z obrácených konců jejich cigaret. Pro šamanského novice je iniciační tabákový trans úhelnou zkouškou jeho života, kdy se po dlouhém půstu a návodech mistra - vystřelen vzhůru kouřem svého posvátného cigára - konečně vydá na pouť k okrajům waraoského vesmíru. Cestou zdolává nástrahy kluzkých přechodů nad zejícími propastmi, démonů vyzbrojených noži, útočících zobáků a spárů dravých ptáků, čelistí krokodýlů a jiných hrůzných potvor až k momentu nejvyššího vytržení, kdy po zdárném překonání poslední překážky v podobě bleskurychle zapadající brány je unášen „vznosný jako chomáček bavlny“ k nebeskému setkání s nejvyšším duchem v Domě tabákového kouře.  Po probuzení z tabákového tranzu se šamanský novic cítí jako znovuzrozený, jistý si pravdou starobylých tradic, protože byla potvrzena jeho vlastním extatickým zážitkem. Nový šaman a jeho prášková medicína, která se usadila v jeho hrudi, jsou ještě slabí a jemní, ale po měsíci téměř bez jídla, přičemž se vyhýbá jistým pachům a bez ustání kouří, šaman zesílí, připraven zaujmout své místo mezi ochránci fyzické i metafizické integrity svého společenství.  Stejně jako ostatní šamani bude i on bez ustání potřebovat tabák, a  bude proto zakoušet veliké fyzické i psychologické nepohodlí, bude-li ho mít nedostatek. „Našemu šamanovi není dobře," řeknou pak o něm jeho lidé, "touží po tabáku“. (12)

     Naši spoluobčané, pokud užívají stejnou drogu jako šamani Waraů, poznají na rozdíl od nich patrně jenom  tu závislost. Ale nevím, zdali by na tom byli duševně o mnoho lépe,  kdyby probádali i celý vesmír z tabákového kouře, vznášející se nad říční deltou Orinoka. Pro nás je to zvláštní vesmír a zvláštní nebe. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

     Naše stará dobrá Evropa má ale také svou šamanskou historii. Podívejme se, pro doplnění,  ještě do kolébky naší vlastní civilizace:

     Jednou z  nejstarších mystických knih na světě je Egyptská kniha mrtvých, která se dávala mrtvým do hrobu. Byla psána na papyrech, různých amuletech, úryvky z ní  byly tesány do stěn hrobek, sargofágů a pod.  Součástí této knihy je i  „Legenda o zkáze lidstva“ a odchodu Reovu do nebe, která pochází z  12. - 13. století př. n. l. V ní je zmínka o mandragoře, ze které byl připraven omamný nápoj pro bohyni Hathor. Zlatožluté plody mandragory byly ve starém Egyptě, a podle bible i v Izraeli, známé jako jablíčka lásky. Byly považovány za afrodiziakum a milenci si je dávali darem.

    V náboženství starých Egypťanů hrála významnou roli mystéria, při kterých zasvěcenci prožívali mystickou smrt a znovuzrození. Ti, kdo k tomu byli vyvoleni, byli přivedeni do stavu magického spánku. Potom se ztotožnili s bohem a prožili mystickou smrt. Všichni, kteří byli ve starých mystériích zasvěceni, složili přísahu, že nikdy neprozradí, co zažili.

     Z toho důvodu máme o průběhu zmíněných rituálů velmi málo písemných dokladů. Zachovaly se jen některé zmínky a narážky v dílech antických autorů, kteří tajný obřad podstoupili.  Jisté je, že k tomu, aby byli adepti přivedeni do  magického spánku, sloužila některá halucinogenní rostlina. Která to přesně byla, nevíme, ale dá se předpokládat, že nejspíše mák, kterému se ve středomoří dařilo a jeho omamné účinky byly všeobecně známé. Egyptské tradice mystérií se postupně rozšířila po celém antickém světě. Mezi zasvěcence patřili např. Sofoklés, Aischylos, Solón, Cicero, Herakleitos z Efezu, Pýthagoras, Aristoteles, Platón, Sokrates aj.

     Nejznámější antickou svatyní byla Eleusis v Řecku, která byla činná asi od r. 1800 př. n. l.   až do 4. století našeho letopočtu, kdy křesťanští císaři začali rušit a potlačovat vše, co bylo v rozporu s jejich náboženstvím.  Eleusinská svatyně byla zasvěcena bohyni Demétér. O tom, jaký význam toto místo mělo, svědčí Aristotelův výrok, že blaho Řecka považuje za zajištěné díky eleusinským mystériím. V Eleusis  prošli zřejmě zasvěcením i římští císařové, např. Augustus.

    Nejvyšší eleusinské rituály obsahovaly tzv. svatý sňatek, při kterém byl zasvěceným odhalován  nejvyšší symbol - zelený obilný klas. Zřejmě na základě toho zastávají někteří badatelé názor, že omamnou látkou, která se v Eleusis užívala, byl námel. To je ale velmi diskutabilní. Obilný klas byl tradičně symbolem plodnosti, s pšenicí rašící z těla byl  zobrazován i  egyptský bůh Osiris. Jako pravděpodobnější se zdá, že omamnou látkou užívanou při těchto obřadech bylo opium. Makovice byla navíc symbolem řeckých bohů spánku Hypna a smrti Thanata. (13)

     Vzhledem k tomu, že nemohu zcela souhlasit s tvrzením autorů (Valíček a kol.), že mák (jakožto zdroj opiátů)  je možno považovat za halucinogen,  doplním líčení svatyně Eleusis ještě o další pohled: (14)

     Hofmann a Wasson začali spekulovat o tom, že námelové alkaloidy  byly možná součástí magicko-náboženských obřadů ve starověkém Řecku.  V knize s názvem Cesta k Eleusis (The Road to Eleusis), kterou napsali společně s řeckým učencem Carlem Ruckem, snad nejlogičtěji popisují 4000 let stará eleusinská mystéria. Docházelo k nim každý rok na podzim kousek za Athénami a pravděpodobně šlo o jistý druh dramatické rekonstrukce příběhu Persefony. Jedna z řeckých bájí vypráví o tom, jak Hádes unesl Persefonu do podsvětí. Persefona se pak vítězně vrací se synem, jehož v tomto duchovním světě počala. Lidé kteří toto drama pozorovali, se museli předem zúčastnit zdlouhavé přípravy, ta zahrnovala půst a sexuální abstinenci. Těsně před dramatem museli vypít víno doplněné pravděpodobně ječmenem. Ačkoli se diváci museli zavázat k mlčení, uchovalo se dostatečné množství informací o tom, co následovalo. A muselo jít o události, které tajily dech a vyvolávaly přirozenou bázeň. Wasson a Hofman spekulovali o tom, že ječmen byl kontaminován námelovými alkaloidy fungálního původu, podobně jako se v případech ergotismu objevovalo infikované žito. Eleusinská mystéria pozorovalo tedy publikum trpící vizuálními halucinacemi. Rozhodně nelze přehlédnout jistou paralelu s obřady Aztéků - stejné tajemství, abstinence, konzumace magického lektvaru a nakonec mystický zážitek. Nikdy si nebudeme jisti, zda měli Wasson a Hofman pravdu, rozhodně však odvedli veliký kus detektivní práce v etnofarmakologii, jejich kniha je fascinující a důkazy přesvědčivé.

    (A pokračuje Valíček a kolektiv:) Další slavnou antickou svatyní byla thárcká svatyně na ostrově Samothárké. Každoročně ve druhé polovině července tam probíhala zasvěcení. V jejich průběhu se pálily omamné rostliny , jejichž  kouř vystupoval z nádob. Svatyně na Samothárké se stala významnou ještě z jednoho důvodu. Poprvé se zde totiž setkal Filip II. Makedonský a Olympie, kteří se později stali rodiči Alexandra Velikého. Traduje se, že svatyni navštívil i mladý Alexandr v doprovodu svého učitele Aristotela.

     V Řecku a Malé Asii byly v období pozdní antiky rovněž zakládány tzv. Asklépiovy svatyně, kde se léčili nemocní. Byly jim podávány drogy, aby měli v noci, kterou budou muset strávit v chrámu, sen.  V průběhu působení drog se skutečně dostavovaly jakési vize a mnoho pacientů  se doslova zázračně vyléčilo. Záznamy o jejich vyléčení se uchovávaly v přístavním městě Epidauru, které bylo od nejbližší Asklépiovy svatyně vzdáleno asi devět kilometrů. Halucinogenní rostliny sloužily rovněž k věštění. Nejznámější věštírna starověkého světa byla  v řeckých Delfách..

    V řeckých bájích se objevují bylinkářky a čarodějnice, které díky znalosti bylin dokážou nadpřirozené věci. Omamné byliny používala prý  čarodějnice Kirké, která proměnila Odyseovy druhy ve vepře .... V románu římského spisovatele Lucia Apuleia (2 stol.) „Zlatý osel“ (Metamorphoses) se čarodějnice Pamfila natře čarodějnou mastí, aby se dostala do pokoje  mladého muže. ... Skythové vdechovali před bitvou omamný kouř ze semen konopí ... ... (česká kněžna) Kazi znala léčivou moc bylin, Teta ovládala magickou praxi a Libuše byla Věštkyně.  Takové umění tehdy tedy existovalo a v souvislosti s tím se tedy používaly i omamné látky. Dokládají to i zákazy knížete Břetislava (1092), ve kterých se hovoří o vyhánění kouzelníků, čarodějnic a hadačů z České země ... Nejdéle se čarodějové a vědmy udržely u pobaltských Slovanů na ostrově Rujana (až do 12. stol). ...

   Také ve středověku, podobně jako ve starověku, se používaly některé drogy k výrobě čarodějných mastí. Ženy čarodějnice se jimi buď na určitých místech namazaly, nebo potřely rukojeť koštěte a  sedly si na ni.  Halucinogenní složky rostlin  pronikly citlivou kůží do těla  a vyvolaly halucinace létání a prožívání různých rozkoší. Součástí těchto mastí byla obvykle mandragora, rulík, blín, oměj a bolehlav. Některé prameny uvádějí také durman ...(15)

     Na pozadí všeho, co jsme dosud o šamanismu a drogových mystériích četli, si můžeme všimnout jedné zajímavé skutečnosti. Totiž, že lidé, kteří užívali šamanských cest k dosažení duchovních zkušeností, se nesnažili vždy důsledně  rozpoznávat rozdíl mezi dobrem a zlem. Otázkou zůstává, je-li to vůbec na této úrovni duchovního poznání možné. Není-li zde přítomen stejný neřešitelný problém, jako při hledání hranice mezi  černou a bílou magií. Jeden moderní mág (lidový léčitel)  mi sám přiznal, že je to (pro  něj osobně) hranice velmi  nezřetelná a já sám, protože jsem byl ve svém nezralém věku jakýmsi jeho napodobovatelem a učněm, jsem to poznal, jak se říká,  na vlastní kůži. Dokonce bych to vyjádřil ještě jasněji. Není v tom žádný rozdíl. Není v magii  žádné hranice mezi černou a bílou, mezi dobrem a zlem. Jak je to asi v šamanismu?  A kde je vůbec hranice  mezi magií a šamanismem a jaká je? Dovolím si odpovědět jako dobrý žák svého učitele: velmi nezřetelná.

      Ale dobrá. Na závěr celé této kapitoly - aby mi nebylo vytýkáno, že jsem beznadějně zaujatý a předkládám pouze negativní a hrůzné obrazy z oblasti šamanských a čarodějných kultů, vás  ještě chci pozvat  mezi  středoamerické  Huicholy na slibovanou  pouť za peyotlem. V porovnání s předešlými vyprávěními  působí opravdu téměř idylicky:

    Peyotl se ovšem v horách Sierry Madre nevyskytuje. Indiáni musejí proto překonávat veliké vzdálenosti. aby získali nezbytné zásoby pro obřady, osobní potřeby i obchod s indiánskými sousedy ... na konci této dlouhé a svízelné cesty, téměř 300 kilometrů severovýchodně od území Huicholů  ve vysoko položené poušti  u San Luis Potosí, leží Wirikúta, mytické místo zrodu. Zde přebývají nadpřirozené bytosti známé jako Kakauyaríxi. Dávnověcí, božští předkové, na svých posvátných místech.. Zde se híkuri, kouzelný kaktus, zjevuje v podobě Staršího bratra jelena, prostředníka, jehož maso umožňuje ne jen vyvoleným šamanům, ale i obyčejným Huicholům překročit omezení lidské podmíněnosti a nalézt "vlastní život", jak říkají indiáni ... Trasa vznikla velmi dávno, v časech mýtů, když Velký šaman, Oheň, oslovovaný jako Tatewarí, Náš praděd, vedl dávné bohy na první pouť za peyotlem. Vypráví se, že bůh ohně je potkal, jak sedí v kruhu v huicholské svatyni a každý si stěžuje na jinou chorobu. Když se ho zeptali na příčinu svých neduhů, Velký šaman, Oheň jim řekl, že trpí, protože nebyli na lovu posvátného Jelena (peyotlu) ve Wirikútě, jak to činili jejich předkové. Tím přišli o léčivé síly, které poskytuje jeho zázračné maso. Rozhodli se tedy, že vezmou luk a šípy a budou následovat Tatewarího, aby "nalezli svůj život" ve vzdálené zemi Jelena-Peyotlu...   

     Naprosto podstatnou podmínkou fyzické i duševní úspěšnosti posvátné výpravy za peyotlem je obřad sexuálního očištění, které má poutníky navrátit do stavu prenatální nevinnosti. Vyžaduje to po všech účastnících, mužích i ženách, aby veřejně vyjmenovali všechny své sexuální partnery od puberty ... naprosto přísně se  vyžaduje, aby nikdo z přítomných ... neprojevil ani sebemenší dávku hněvu či žárlivosti. Takový přístup k věci může člověk samozřejmě najít jenom ve své nejvnitřnější podstatě - ve „svém srdci“, říkají indiáni - a zpověď je třeba přijmout s dobrým rozmarem, dokonce vesele. A tak namísto výčitek a slz provázel dva očistné sexuální obřadné rituály, kterých jsem se zúčastnil, smích a povzbuzující výkřiky, někdy dokonce vtipné doplňování manželů a manželek a dalších účastníků milostných dobrodružství, kteří byli úmyslně nebo omylem vynecháni. Ramónovým úkolem, jako celebrujícího šamana a zástupce boha ohně Tatewarího (jenž se účastnil taktéž ve formě obřadního ohně, kolem kterého se skupina sesedla stejně jako zosobnění původních božských poutníků v mytických časech - neboť každá pouť za peyotlem je oživování první výpravy k posvátnému kaktusu), bylo přijmout sexuální zpověď a „odčinit“ ji, tj. obrátit směr poutníkovy cesty životem k dospělosti  a vrátit jej nebo ji symbolicky do dětství  a do stavu blízkého tomuto duchu. Huicholové říkají: „Stali jsme se novými, jsme čistí, jsme znovu zrození“  Křehký stav „novorozených“ poutníků vyjadřuje také pletená šňůra, která je váže symbolicky jednoho k druhému a prostřednictvím jejich šamana i k samotné Matce zemi. Šaman, jakoby zavazoval pupeční šňůru, dělá uzel pro každého účastníka  a poté namotá šňůru do spirálovitého tvaru a připevní ji na konec svého loveckého luku. Spirála je metafora pro cestu na „místo zrodu“ a následný návrat do „tohoto světa“  čili pro smrt a znovuzrození. K rozvázání uzlů symbolické pupeční šňůry dojde až po návratu z Wirikúty. .. Do této šňůry šaman „zavázal“ sexuální zkušenosti všech účastníků a její obřadní spálení tak dokončuje očistný rituál.

     Po symbolickém odhození dospělosti a lidské identity se teď mohou poutníci skutečně ztotožnit s duchy, protože stejně, jako jejich vedoucí je Tatewarím, bohem ohně a Prvotním šamanem, i oni se stávají původními božstvy, která jej následovala na dávný hon na Jelena-Peyotla. Ve skutečnosti jenom díky tomu, že se člověk stane duchem, může "překročit", tzn. bezpečně projít nebezpečným místem, Branou drtících mračen, jež oddělují přirozený a nadpřirozený svět ... Skutečnost, že toto výjimečné symbolické místo se dnes nalézá pár metrů od velmi frekventované dálnice na okraji města Zcatecas, Huicholům zjevně nevadila. Za všech okolností se v průběhu posvátné pouti chovali, jako kdyby 20. století se všemi technickými vymoženostmi nikdy neexistovalo, přesto, že sami cestovali autem ... O kus dál cesty jsme stanuli na otevřeném prostranství ... Tady poutníci utvořili půlkruh: muži po Ramónově levici, ženy a děti po pravici. Přestože znali peyotlový příběh nazpaměť, napjatě naslouchali, když jim vyprávěl, jak již brzy s pomocí Kauyumarieho parohů projdou nebezpečnou Branou drtících mračen. Teď ale, dokud nedorazí k Místu kde prodlévají naše matky, musejí matewámete (plurál) mezi účastníky "kráčet v temnotách", protože jsou "ještě noví a velmi křehcí". Počínaje ženami na konci řady, začal Ramón nováčkům zavazovat oči. Dokonce i děti měly oči zakryté, včetně novorozeněte ... Po obřadném zakrytí očí vedl Ramón poutníky několik set metrů severovýchodně . Tady, na místě bezvýznamném pro nezkušené oko, se nalézal mystický předěl, práh božského kraje peyotlu ... Někteří zapálili svíčky, které nesli v batozích a košících. Rty se jim pohybovali v tiché či téměř neslyšné prosbě ... Ramón postoupil vpřed, zvedl luk a s jedním jeho koncem před ústy, za doprovodu rytmických úderů zdobeným loveckým šípem s dřevěným hrotem na napjatou tětivu, kráčel přímo vpřed. Jednou se zastavil, pokynul (Kauymariemu, jak jsme se později dozvěděli, aby mu poděkoval za to, že drží mračné veřeje dokořán svým mocným parožím), a znovu vyrazil, rychlejším tempem za neustávajícího zvuku svého luku. Ostatní jej následovali v těsném husím pochodu. Někteří z oslepených nováčků se bázlivě drželi účastníků před sebou, zbytek prošel samostatně.

     Odpoledne následujícího dne jsme dosáhli posvátných pramenů našich matek.. zbídačená vesnice mesticů a za ní několik znečištěných pramenů uprostřed bláta ... Na pouti za peyotlem ovšem není podstatný skutečný svět, ale jen skutečnost vnímaná okem duše. .. po nějaký čas ... seděli oslepení matewámete  tiše v řadě na zemi, s koleny směrem vzhůru a rukama těsně u těla - v zárodečné poloze. Potom konečně nadešel okamžik, kdy mohli znovu vyjít na světlo, tj. narodit se, tak, že sejmuli to, co zakrývalo jejich zrak. Poutníci zanechali u pramenů obětiny  a naplnili nesčetné lahve a jiné nádoby zázračnou vodou. Způsob, jakým to prováděli, nepochybně oslavoval spojení muže a ženy ... Voda pocestuje napřed do Wirikúty a potom domů, kde ji požijí při peyotlových a jiných obřadech a také aby ji mohli navrátivší se poutníci spolu s hrstmi květů rozstřikovat na ženy, a dokonce i na samice domácích zvířat ...

    Zrovna minula sedmá hodina, když Ramón  zastavil vozy a přikázal indiánům, aby sesedli a seřadili se do zástupu po straně stezky. Nastal čas jít pěšky ... procházeje pouští, hledači híkuri sbírali suchá dřívka a větvičky kreosotu....byla to krmě pro Tatewarího ... Řada se zastavila, Ramón si přidřepnul a najednou tu byl obláček modravého kouře a ohýnek... člověk se nachází v posvátné zemi v nejistých okolnostech a nutně potřebuje Tatewarího ke své ochraně ... ostatní zatím utvořili kruh, třímali své kousky dřeva a začali se modlit  s velikým prožitkem a viditelným pohnutím. Viděl jsem, jak po tvářích Lupe stékají veliké slzy, a vzlyky se ozývaly i odjinud ...

     Asi kilometr od tábora jsme překročili železniční koleje a ostnatý drát za nimi. Muži drželi luky a šípy v pohotovosti. Všichni nesli batohy a někteří i košíky s obětinami ... Ramón se téměř plížil, nízko přikrčen a pozorně sledoval zem před sebou.. stanul na místě, ukázal na zem a naléhavě šeptal: „Jeho stopy, jeho stopy!“  Neviděl jsem nic. José, představitel Tayaupáy, Slunečního otce, se k němu přikradl a přikývl v tichém souhlasu: „ano, ano ... tam, v mladé kukuřici“ ... mladou kukuřicí byl chomáček vyschlých větviček ... Asi deset metrů před nimi byl malý keř. Ramón ukazoval: „tam, tam je Jelen“ Téměř k nerozeznání od pouštní půdy se tam pod podrostem krčily  zaprášené zelené skvrny - zjevně celý trs kaktusu Lophophora williamsii. ... Ramón zacílil a první z jeho šípů se zabodl ani ne centimetr od hlavy nejbližšího híkuri ... Poutníci utvořili kruh kolem místa, kde Starší bratr „umíral“. Mnozí vzlykali, všichni se nahlas modlili ... Ramón vysvětloval, jak kúpuri, životní síla jelena, která stejně jako u lidí sídlí v temenní krajině, „stoupá, stoupá, stoupá, jako nádherně zbarvená duha a hledá cestu k úniku k vrcholkům posvátných hor.“ „nehněvej se na nás, Starší bratře,“ naléhal Ramón, „netrestej nás za to, že jsme tě zabili, protože jsi ve skutečnosti nezemřel. Znovu povstaneš.“ Poutníci opakovali Ramónova slova. „Budeme tě dobře krmit, přinesli jsme ti spoustu darů, přinesli jsme ti tabák, přinesli jsme ti vodu od našich matek, přinesli jsme ti šípy, přinesli jsme ti posvátné tykvičky, přinesli jsme ti kukuřici i tvé oblíbené traviny, přinesli jsme ti tamalesI, přinesli jsme ti své modlitby.. Uctíváme tě a projevujeme ti svou odevzdanost. Vezmi si je, vezmi si je, Starší bratře a věnuj nám svůj život. Nabízíme ti svou oddanost Kakauyaríxim, kteří žijí tady ve Wirikútě. Přišli jsme, aby nás přijali, protože víme, že nás očekávají. Přišli jsme zdaleka tě pozdravit ...“

     Aby Ramón dostal duhu -kupúri,  kterou vidí jen on, zpátky do Jelena, pozvedl svůj muviéri (šamanský modlitební šíp) napřed k obloze a do světových stran a poté jej pomalu tlačil dolů, jakoby proti veliké síle, dokud se jestřábí pera nedotkla hlavy posvátné rostliny ... Ve svém zpěvu popisoval, jak se všude kolem mrtvého jelena objevují peyotly, vyrůstají z jeho paroží, zad, ocasu, nohou i kopyt. „Tamatsí Wawatsári,“ pronesl, „nám dává svůj život." Vyndal ze svého košíku nůž a začal vyrýpávat zeminu kolem kaktusu. Potom, místo aby vzal rostlinu celou, ji odřízl tak, aby část kořene zůstala v zemi. Dělá se to proto, aby starší bratr mohl znovu vyrůst ze svých „kostí“... Ramón shromáždil všechny tykvičky na tabák poutníků a položil je nedaleko od posvátných otvorů, z nichž byl vytažen peyotl .. jsou neoddělitelnou součástí hledače híkury, neboť mu dodávali a dodávají kněžské postavení (tabáková tykvička byla odznakem kněžského stavu i za Aztéků)... Obětní dary a modlitby určené pro Jelena a Kakauyaríxiho položili na hromadu před otvory po peyotlu. Rozesedli se na zem do kruhu. Ramón se dotkl obětin svým muviérim, pomodlil se a  rozdělal oheň před jedním z malých vyobrazení Staršího bratra, které zhotovil ... tiše prozpěvoval a svým muviérim odehnal část kouře směrem k posvátným horám. Potom vstal a s tykví plnou peyotlu obcházel rituální kruh zprava doleva a každému dal příslušnou porci  "masa Staršího bratra". Dotkl se peyotlem čela, očí, hrtanu a srdce každého poutníka a potom mu jej vložil do úst. Obzvláště matewámete byli znovu a znovu vyzýváni: „ˇžvýkej pořádně, žvýkej pořádně  bratře (či sestro), ať spatříš svůj život, ať se před tebou objeví zcela zřetelně.“ Když Ramón postoupil k desetiletému Franciscovi, všichni zpozorněli. Peyotl se v žádném množství nepodává malým dětem, ale od věku tří let  může napovědět, jestli dítě má, nebo nemá předpoklady  stát se mara'akámem. Pokud mu vyhovuje chuť kaktusu, která je velmi trpká a nepříliš přijatelná, vnímá se to jako kladné znamení. Pokud dítě odmítne, znamení je záporné, ovšem zdaleka ne konečné. Ramón se dotkl Franciscovy hlavy, očí krku a srdce a vložil mu malý kousek mezi rty. „Žvýkej, malý bratře,“ nabádal, „a my uvidíme, jak ti chutná. Žvýkej dobře, žvýkej dobře, protože je to sladké a má to lahodnou chuť.“ Objevily se úsměvy nad zjevným protiřečením, ale ne smích, nebyla to chvíle veselí. Francisco, který peyotl nikdy předtím neokusil, po lehlém zaváhání začal vehementně žvýkat. Přikývl, ano, chutná mu to ... Jakmile každý z poutníků sežvýkal kousek prvního svatého híkuri, Ramón vytáhl housle, někdo další kytaru (obé domácí výroby) a veteráni se postavili pospolu stranou, aby zpěvem přivedli matewámete do „vnímavého stavu“. Mezitím naplnili další tykev malými kousky peyotlu a novici nesměli vstát, dokud nebyla prázdná ... Ramón opakovaně vyzýval poutníky, aby „měli čisté srdce“. Začala sklizeň híkuri a účastníci se rozešli do pouště, samostatně nebo ve dvojicích  ... viděli jsme také, jak si lidé vyměňují peyotl jako dárky. Připadalo nám to jako zvláště krásná stránka pouti.. Ramón povstal z místa, kde vykopával peyotl a  zvolal, že je čas vrátit se do tábora ... A tak poutníci posbírali své věci, batohy a koše obtěžkané peyotlem a po plačtivém rozloučení se vrátili do tábora tak, jako sem přišli, husím pochodem, za zvučného  doprovodu luků ... Noc přešla  za zpěvu a tance kolem obřadního ohně, za žvýkání peyotlu v ohromujícím množství a naslouchání prastarým příběhům ... Verandera seděla hodiny bez pohnutí, ruce obepjaté kolem kolen, oči zavřené. Když padla tma, Lupe kolem ní rozestavěla svíce, aby ji ochránila před útoky čarodějů, když teď její duše cestuje mimo tělesnou schránku ...

    Huicholové mi řekli, že jsou přesvědčeni, že mara'akáme, nebo ten, kdo se chystá jím být, a obyčejný člověk, mají odlišné peyotlové zážitky. Mara'akáme ale na každý pád vyráží na pouť a vstříc samotnému zážitku s peyotlem s poněkud jiným souborem očekávání, než prostý Huichol. Prahne po zážitku katarze, která mu umožní osobně se setkat s Tatewarím, a cestovat do "páté úrovně", kde se na konci světa setká s nejvyššími bytostmi. A to se také stane. Obyčejní Huicholové také „zažívají“ kontakt s nadpřirozenými bytostmi, ale děje se tak výhradně prostřednictvím šamana. Rozhodně jsem nepotkal jedince, který by nebyl přesvědčen o tomto zásadním rozdílu, nebo který by si osoboval stejné druhy povznesených a osvícených setkání s jinými světy, jako zažívá mara'akáme.

     Hledači híkuri  odešli, jak přišli, husím pochodem, za zvuku rohů. Jejich kdysi bílé oblečení  pokryla slepeným žlutým prachem poušť. V noci totiž začalo mrholit, což byla výjimečná událost uprostřed období sucha a významné znamení. Za nimi se zvedal úzký proužek modravého kouře z obětního ohně. Utvořili požadovaný kruh. Učinili oběti z tabáku, kousků jídla a posvátné vody z pramenů Našich matek. Očistili své sandály. Ronili hořké slzy, když se loučili s Tatewarím, se Starším bratrem, s Kakauyaríximi. Nalezli svůj život, stvrdili posvátné pravdy svými vlastními smysly, vnitřní vizí, která přichází, pokud člověk sní maso božského Jelena-Peyotlu. Teď byli skutečnými Vixárika (Huicholy).

 

Jak krásné jsou ty hory, jak krásné jsou ty hory,

tak zelené, všude kolem nás.

Ani teď si nepřipadám,

ani teď si nepřipadám,

ani teď si nepřipadám, jak bych se vracel na svůj ranč.

Protože na mém ranči je to tak ošklivé,

tak strašně ošklivé je to na mém ranči,

a tady ve Wirikútě je tak zeleno, tak zeleno,

a nají se tu člověk, jak je libo.

mezi květinami (peyotlem) tak nádhernými,

nic kolem tebe, než květiny,

nádherné květy se zářivými barvami,

tak krásné, tak krásné.

A sníst můžeš, co se do tebe vejde,

každý je tu sytý, tak plný jídla.

Po horách se tak pěkně chodí,

tak pěkně se pokřikuje a směje,

tak volně, jak se ti zachce,

a jsi pohromadě se svými přáteli.

Neplačte, bratři, neplačte.

Protože jsme přišli se radovat,

přišli jsme na tento pochod,

abychom našli svůj život.

 

Protože my všichni,

my všichni,

my všichni jsme dětmi,

my všichni jsme syny,

zářivě barevné květiny,

a není tu nikdo,

není tu nikdo,

kdo by litoval, že jsme, čím jsme. (16)

      Není to krásné? Není to dojemné? Když si člověk přečte verše tohoto jásavého zpěvu poutníků do Wirikúty, sám by se k nim snad příště přidal.  Ale přes všechny ty krásné pocity se  nemohu vyhnout varovnému tvrzení,  že  je to past.  Když si dám  dohromady onu nezřetelnost rozdílů či hranic mezi dobrem a zlem (o níž už byla řeč) na straně jedné a přitažlivou atmosféru pouti do Wirikúty na straně druhé, nemůže mne to nenapadnout.  Hovořím-li o pasti, nechci tím ovšem jedním dechem  říci, že automaticky odsuzuji  všechny poutníky a vyznavače mezkalinového náboženství k záhubě a zatracení. To bych jim jednak vůbec nepřál a jednak to ani nemohu udělat už z toho důvodu, že nejsem Bůh. A také nejsem schopen ani v nejmenším posoudit, jaké šance měli nebo neměli Huicholové k poznání pravoslavného křesťanství. Záměrně zdůrazňuji pravoslavného, protože kdybych byl na jejich místě a poznal křesťanství v té podobě a především za takových okolností jako oni,  nevím sám, jestli bych se stal horlivým křesťanem. Myslím to zcela vážně. (Znám například dobře člověka, který žije v Čechách a seznámil se s různými podobami místního křesťanství, a který by patrně dodnes byl buddhistou, kdyby nepoznal Pravoslaví. ) Proto ani nejsem sám schopen posoudit, na základě čeho bude Huichol souzen na konci věků, zda za svou povrchní znalost křesťanství, či za svou oddanost mezkalinovým božstvům, nebo (jak píše sv. Pavel) podle svého svědomí. Ale o jednom jsem přesvědčen zcela určitě. Jsem přesvědčen, že  z objektivního duchovního hlediska  je  Wirikúta démonickou pastí, se vším co k pasti náleží a co do ní láká. A to i  pro (nebo především pro)  povrchní křesťany, nakolik napodobuje mnoho věcí, které prostředkuje lidem Církev jako skutečně podstatné pro spásu, totiž pokání, očištění (odpuštění hříchů) a osvícení ducha při setkání s Bohem, a to i formou fyzického přijímání, nápadně připomínajícího Eucharistii.

     Tématu podobností a rozdílů mezi konzumací  halucinogenů a Eucharistií se budu věnovat ve zvláštní  kapitole.  Protože však každému přijímání by mělo předcházet očištění  od hříchů, soustředím se nejprve na toto téma,  které může posloužit i jako klíč k rozpoznání charakteru kontaktovaného božstva.

     Ještě před tím bychom ale neměli propást další tajné setkání  svolané v našem vymyšleném světě Jeho Všehříšností do jednacího sálu společnosti  Naše Dobro a.s. , protože jeho téma bude jednou v historii lidstva  s možností odpuštění (a nebo neodpuštění) hříchů velice úzce souviset.

Intermezzo II.

     Přišli jsme trochu pozdě, ale nevadí. Projevilo se to jen v tom, že atmosféra v jednacím sále je už poměrně vzrušená, ale žádné závažné informace dosud nezazněly. Ty jsou očekávány od Jeho Hlubokopřeztemnělosti Nejvyššího Tajemníka, který si nervózně srovnává stohy  výpisů a  poznámek  na předsednickém pultíku. Atmosféra v jednacím sále je zjitřena především díky samotnému satanovi, který postrádá svou obvyklou netečnou přezíravost a jeho jindy strnulá postava je nahnuta jemně kupředu, zatímco  pařáty rukou lehce  bubnují na hlavy  rohatých  hadů se smaragdovýma očima, kteří ovíjejí opěradla zlatého trůnu. Arciběsové shromáždění kolem černého mramorového stolu ostražitě pozorují  své kolegy a pokud je jejich pohled zachycen, spěšně kynou v srdečném úsměvu. Ale to už postava na trůnu dala pokyn a Tajemník předstupuje před shromáždění:

     „Vážení kolegové, Vaše Přeztemnělosti, dovolte mi, abych jménem Jeho Běsnosti zahájil dnešní skutečně mimořádné setkání. Naše zpravodajské oddělení totiž zachytilo informace, které můžeme bez nadsázky považovat za nesmírně důležité, velmi nebezpečné, leč svým způsobem až neuvěřitelně příznivé.“  Vzhledem k tomu, že nejasnost a mnohoznačnost nebyla v proslovech Nejvyššího Tajemníka žádnou zvláštností, arcidémoni si jen vyměnili několik porozumivých pohledů a dál soustředěně naslouchali jeho výkladu:

     „Jistě je vám známo, že během události, kterou jsme probírali na minulé schůzi, kdy se Jeho Všehříšnosti podařilo získat vládu nad hmotným stvořením (úklona k trůnu), došlo k poměrně nevýznamné, leč na druhé straně ne zcela zanedbatelné skutečnosti, že totiž Nejmenovaný učinil jakési neurčité prohlášení, že zcela nepustí ze zřetele tu lidskou chátru a jednoho dne pošle na povrch Země kohosi blíže nedefinovaného, aby lidstvo a hmotný vesmír  opět vymanil z naší moci.“  Tajemník věděl, že připomínka této poněkud nepříjemné skutečnosti vzbudí nelibost posluchačstva a proto hned do hučení kolem stolu pokračoval chlácholivým tónem: „Samozřejmě, že není třeba se tímto nevýznamným  prohlášením Nejmenovaného přehnaně  znepokojovat, nicméně naše zpravodajské služby nám potvrdily, že tento okamžik se nebezpečně přiblížil! Ano, pánové!  Víme zcela bezpečně a máme to ověřeno z několika nezávislých zdrojů, že v nejbližší době se má na Zemi tělesně narodit někdo, kdo bude mít za úkol zachránit lidstvo a dokonce naplnit jakási vágní a pochybná  proroctví o příchodu Spasitele! Situace je nanejvýš vážná. A je o to vážnější, že podle našich zcela spolehlivých informací má být tímto Spasitelem víte kdo, kolegové? Víte kdo? Netušíte, nepochopíte, nebudete schopni uvěřit, nebo si to jen představit! Sám Nejmenovaný! Ano, sám on má údajně být oním Spasitelem!   Je to neuvěřitelné, nechápeme, jak by bylo vůbec něco takového možné, jak by to mohlo vypadat. Víme, že Nejmenovaný má  neskutečnou slabost pro tu hmotnou holotu, dokonce že si z ní vyvolil jakýsi  bezvýznamný národ, ale tohle už je moc! To už je příliš a přece k tomu má dojít! A co hrozí? Po tom všem, co jsme pro naše Dobro na Zemi vykonali, po všem našem úsilí, investicích a rozvoji spolupracujících struktur, můžeme přijít o všechno!“  Proslov Tajemníka byl přehlušen nepopsatelnou vřavou, vzrušenými a hněvivými výkřiky arciběsů, kteří se nakláněli nad stolem, povstávali ze svých míst a vyměňovali si vzrušené poznámky, nevěřícné pohledy a  zmatená gesta, tloukli pěstmi do mramorové desky stolu, dupali kopyty do černé podlahy a vypouštěli zlobné obláčky dýmu z nozder rozšířených mocným vzrušením.  Protože však kromě toho už nebyli schopni ničeho jiného, uklidnili se opět po chvíli, aby slyšeli další slova Nejvyššího Tajemníka. Ten se zatím snažil nabýt  nevzrušeného výrazu a pokračoval mocným hlasem, v kterém však stále nedokázal potlačit určité chvění: „Jeho Všehříšnost mne požádala, abych vám vyřídil, že není na místě propadat nějaké panice. Musíme k této situaci přistupovat s chladnou hlavou a podle všech zásad nejmodernější  psychologie, metodiky a managementu! Proto se nyní soustřeďme ve svých myslích na jakýkoli návrh, který by mohl přinést řešení. Jeho Běsnost uvítá každou iniciativu, ocení každý nápad, odmění  každou inspiraci!“

    Tajemník usedl zcela vyčerpaně na své místo a nad stolem se kromě jemného pachu síry vznášelo pouze  rozpačité ticho. Ďábel na trůnu sledoval rudě žhnoucími zraky své služebníky a na jeho tváři se začal pomalu rozšiřovat pohrdavý úšklebek. Přece však se někdo chopil iniciativy a  na pravé straně stolu povstal ředitel Sekce politických čachrů  Dr. Totalitus Piclus Demokraticus. Zaujal  poklidnou pózu a napohled nevzrušeně se ujal slova: „Vaše Všehříšnosti (úklona), Vaše Hlubokopřeztemnělosti (náznak úklony), vážení kolegové. Podle mého mínění není celá situace zdaleka tak zoufalá, jak by se snad někomu  mohla  jevit. Už teď se přece můžeme začít připravovat  na to, kdy a kde se ten jejich spasitel objeví. A předpovědět  to,  to také nebude až tak velký problém. Nehledáme přece jehlu v kupce sena. Jestliže už jednou víme, kdo chce přijít na svět, pak ne jen, že to není  žádný důvod k naší malomyslnosti, ale naopak, pánové, naše  výhoda. Můžeme si přece snadno vypočítat, na základě našich nejnovějších prognostických postupů, jakou úlohu bude chtít mezi lidmi hrát a podle toho velmi jednoduše odvodit, odkud ho můžeme očekávat. Je zcela nepochybné, že pro svůj záměr bude potřebovat získat takovou pozici, v níž by mohl ovlivnit co největší počet lidí. Proto lze zcela najisto odhadovat, že se narodí v rodině některého vlivného  panovníka. V úvahu by podle mne připadaly ve skutečnosti vlastně jen dvě možnosti. Jednak se může  narodit v rodině judského krále Heroda, který vládne nad národem považovaným, jak jsme slyšeli, za jakýsi zvláště označený či vyvolený. Ovšem tento král je z politického hlediska naprosto bezvýznamnou loutkou v rukou Římanů a proto se domnívám, že onen nevítaný Mesiáš se narodí spíše v paláci římského císaře Augusta, jako následník trůnu a budoucí vladař celé říše.  Nuže, pánové, vzhledem k vynikající práci našeho rezortu vás mohu ujistit, že není pro nás žádný problém kontaktovat lidské služebné agenty, s nimiž máme příslušnou smlouvu a kteří se díky prozíravosti našeho rezortu nacházejí ve většině královských paláců a tedy samozřejmě i v Judeji a Římě. Spory o následnictví, pikle, nastrkování různých nápadníků na trůn, odstraňování jedněch a korunování druhých, to je naše specialita, naše umění, naše radost! Můžeme se už na samém začátku postarat, aby se na příslušný trůn nemohla dostat osoba z našeho hlediska nežádoucí a zase naopak. V Římském Kapitolu máme s podobnými praktikami ty nejlepší zkušenosti a v Judeji se král Herodes jeví rovněž jako osoba velice spolehlivá. To je můj návrh! Arciběs Demokraticus se spokojeně posadil a opět nastalo ticho.  Ale ne nadlouho, protože naproti němu povstal vedoucí Oddělení církevní politiky Mgr. Nuncius Manipullus Papus a  s diplomaticky hřejivým  úsměvem v ohyzdném obličeji  se obrátil k přítomným: „Vaše Všehříšnosti, Vaše Hlubokopřeztemnělosti, vážení spojenci a přátelé. Aniž bych chtěl v nejmenším snižovat zásluhy Rezortu politických čachrů (pobavené úšklebky), či naopak upozorňovat na vynikající práci našeho oddělení (opět pobavené úšklebky), domnívám se, v souladu se zdravým uvažováním všech přítomných, že ten tělesně narozený,  který se stane předmětem našeho zájmu, nebude mít žádné ambice narodit se v prostředí panovnické rodiny. I kdyby se totiž stal samotným císařem nejmocnější říše a získal za vazaly všechny okolní národy a jejich sílu, co zmohou všechny jejich pozemské meče, kopí a válečné vozy, proti naší moci? (opět pobavené úšklebky). Ano, pánové, sami zajisté uznáte, že odtud nám žádné vážnější nebezpečí nehrozí. My se musíme zaměřit na duchovní rovinu života té lůzy na pozemském povrchu. Podle mého mínění se Předpovězený může narodit pouze v jedné jediné rodině a to v rodině jeruzalémského chrámového velekněze, aby se sám mohl stát  židovským veleknězem a pak svedl lid na správnou cestu!  Zde musíme napřít své síly a nedovolit aby se jako kandidát na velekněžskou hodnost stal přijatelným pro římského vladaře a věrohodným pro svůj lid!  Už nyní musíme připravovat  jiné vhodnější kandidáty a vytvořit pro ně ty nejlepší podmínky. Jsem přesvědčen, že se nám to podaří, neboť péčí našeho oddělení zastává nyní velekněžský úřad náboženská linie saduceů, která nevěří v existenci posmrtného či duchovního života (tedy ani v existenci nás samotných) a  jejich cílem jsou proto  (v souladu s naší nejlepší tradicí)  pouze všechny dočasné výhody  života pozemského. Není tedy pro naše záměry  lepších kandidátů na velekněze a jejich další nástupnictví je zcela logické a přirozené. Ostatně, je jisté, že pokud se narodí ve  velekněžské rodině (a on se tam  narodí), bude sám vychováván jako Saducej. Pokud bude od mládí sdílet názory své strany, není pro nás nebezpečný. Pokud je nebude chtít sdílet, stane se nebezpečným především pro samotné Saduceje a oni už si s naší pomocí sami nějak poradí. Myslím, že můžeme být klidní.“ Kolem velikého stolu už se pomalu začínal rozlévat pocit  spokojeného ulehčení, když tu zazněl z  jiné  strany výkřik: „Nemůžeme být klidní! Vůbec nemůžeme být klidní!“ Oči všech se rázem upřeli k vedoucímu Úseku bludu a hereze, Dr. Credu Apuru Schizmaticusovi, který vyskočil ze svého místa a rozčileně gestikuloval. Aniž ve svém rozrušení pamatoval na náležité oslovení přítomných, pokračoval, obraceje se k Tajemníkovi i k ostatním arcidémonům zároveň: „Nesmysl! Ani král, ani velekněz!  Souhlasím sice s kolegou předřečníkem, že velekněžský úřad je zcela pod  naší kontrolou (což je i zásluha mého úseku), ale právě proto se musíme obávat nejhoršího. Totiž že se narodí a že bude vystupovat  jako nezávislý prorok. Ano, pánové jako prorok! A jsme v koncích! Prorok nemá předem určenou rodinu. Může se narodit kdekoli na území obývaném  tímhle mazánkem mezi národy! V kterémkoli městě, vesnici, nebo třeba na pastvě, v lese, v chlévě, či v jeskyni na slámě! Kdekoli. Proto musíme být nanejvýš ostražití a pověřit všechny naše zpravodajské služby, aby bedlivě sledovaly každičký náznak jakékoli neobvyklé události! Zároveň navrhuji posílat mezi lid ve vhodných intervalech (proďábla, neznáme přesné datum!)  falešné proroky a lžimesiáše, aby strhli na svou stranu (a následně  trpce zklamali) co nejvíce lidí, kteří by snad byli ochotni Předpovězeného následovat.  Musíme naše samozvance vybavit nejmocnějšími okultními schopnostmi a bohatou výřečností a podporovat všemožně jejich důvěryhodnost jak nejdéle to jen půjde. Pokud už to nepůjde,  musíme je nechat ve vhodném okamžiku  veřejně padnout a bez milosti  rozprášit všechny, kdo jim uvěřili. A znovu a znovu. Jen tak můžeme vytvořit podmínky k tomu, aby lidé postupně ztratili chuť kohokoli následovat a komukoli věřit. Ovšem zaručit výsledek? U proroka poslaného Nejmenovaným? To nelze, pánové, to nelze! Máme plné skladovací prostory duší králů i veleknězů, kteří byli našimi akcionáři, ale víte sami, kolik starostí nám nadělali tihle proroci!“ Vedoucí bludu a hereze těžce usedl, sám si vědom, že svým proslovem nijak nepomohl k řešení téhle zanebesité situace a že moc optimismu posluchačům nepřidal.  Všichni hleděli se zarytou nasupeností kamsi skrze mramorovou desku černého stolu  a nebylo nikoho, kdo by ještě měl chuť promluvit. To byl právě okamžik, na který satan čekal, až budou služebníčci v koncích a až jim sám předvede, kdo a proč je tady pánem. Pokynem pařátu přivolal Nejvyššího  Tajemníka a utrousil směrem k jeho shrbeným zádům několik poznámek k nastalé situaci. Tajemník uctivě políbil briliantový prsten na spodním okraji ďáblova kopyta a odplazil se k oválnému  stolu. Na svém místě se postavil, narovnal hřbet, uspořádal si poznámky a se spokojenou přezíravostí oslovil zamlklé shromáždění:

     „Vaše Přeztemnělosti, vážení kolegové. Je mou ctí a potěšením jménem  Jeho Všehříšnosti vás upozornit na několik drobností, které - zdá se-  unikly vaší jinak jistě velmi bystré pozornosti. Jeho Běsnost posuzuje shovívavě tento váš nedostatek vzhledem k tomu, že, jak se zdá, unikly tytéž drobnosti rovněž  i  pozornosti  samotného Nejmenovaného, přesto že se jeho věrní neustále chvástají jeho neomylností a vševědoucností. A jsou to drobnosti velmi významné, jak ostatně sami uslyšíte a věřím, že nejen vrátí onu divokou radost do vašich nyní poněkud pohaslých očí, ale že ve vás přímo probudí nezměrné nadšení!“ Arcidémoni nevěřili vlastním uším, vyměňovali si nedůvěřivé pohledy a ptali se poškubáváním hlavy druh druha,  jestli náhodou Nejvyšší Tajemník  nespadl ze Země. Ale satan na svém trůnu nebyl ani trochu překvapen, naopak pyšnil  se na něm velmi sebevědomě a jeho rudé oči ozařovaly  leštěný kámen mramorového stolu  i zlatá křídla dračího lustru nad ním, mnohem  mocnějšími odlesky, než bylo jindy zvykem. Proto se utišili a začali naslouchat proslovu Tajemníka se zvýšenou pozorností.

     „Předem bych velice rád upozornil, páni kolegové, na významný detail procesu, který se nazývá vtělením Nejmenovaného do lidské přirozenosti. Jistě že nemáme ještě zcela přesně zmapována  všechna tajemství duchovní přirozenosti Nejmenovaného, ale o přirozenosti té lidské chátry, která se hemží na povrchu země, je nám jasné vše. Víme, jak snadno podléhá  hříchu a pokušení, neduhům, nemocem a smrti! A teď pozor! Tím, že Nejmenovaný se stane člověkem, stane se nepochybně také nositelem a účastníkem všech lidských slabostí! Může být pokoušen jako každý obyčejný člověk. A co je nejdůležitější, může být i zabit! Odstraněn. Zlikvidován! Jen si to představte. Smrtelný Bůh! Hle, jak jej zaslepila a  kam až jej zavedla ta směšná a neekonomická slabost, která se jmenuje láska! Vždyť se  kvůli ní vydá zcela do našich rukou! A kvůli komu? He? Kvůli bídným pozemským červům! Nelze jinak, než prohlásit,  že skutečnu vládu a moc nad celým světem si zaslouží a musí získat  jenom ti, kdo nepodléhají žádným takovým hloupostem, žádným slabošským pocitům, žádným nevýhodným rozhodnutím, protože v opačném případě to s každým nutně musí dopadnout právě takhle, jako to za krátký čas dopadne s kdysi všemocným Nejmenovaným.  Pánové,    Bůh se vydal do našich spárů!“ Co způsobila tato emotivní slova lze jen těžko vylíčit. Nenávist všech přítomných k Nejmenovanému byla tak strašlivá a tak nepopsatelná, jako vřava, která vypukla vzápětí. Arciběsové se ďábelsky radovali, tancovali  kolem stolu, někteří i na něm,  hrozili směrem vzhůru rouhavými gesty svých pařátů zkroucených  radostnou křečí a vyzdvihovali vysoko nad hlavy své zlaté trojzubce a vidle označené symboly nejrůznějších hříchů, vášní a pokušení, podle svých resortů, úseků a oddělení. Jen stěží se Nejvyššímu Tajemníkovi podařilo utišit jejich nadšení, aby mohl rozdat přesné a chladnokrevně promyšlené instrukce od Velkého Prezidenta:

    „Pánové, další postup je doufám naprosto jasný. Žádám ještě jednou naléhavě o vaše naprosté uklidnění a  pozornost, protože teď, při takové obrovské příležitosti nesmíme udělat chybu. Oddělení, do jejichž jurisdikce spadají Judea a Řím, mají pohotovost. Jakmile se projeví sebemenší náznak jakéhokoli neobvyklého narození, budete vše hlásit a provedete nezbytná opatření. Pokud se nám podaří  zlikvidovat Předpovězeného hned po narození, bude to optimální řešení. Lépe, když  přitom zahynou tisíce dětí, než aby uniklo to jediné. Ale pozor! Nemůžeme si dovolit spoléhat jen na jedno řešení a na jediný způsob boje.  Může se teoreticky přihodit (ačkoli je to vysoce nepravděpodobné), že se nám nepodaří Předpovězeného zahubit hned na počátku. Ale nám to nevadí. Připraveno bude Oddělení nejvyšších pokušení Na jeho činnost hodlá dohlédnou osobně Jeho Všehříšnost, která se  v případě potřeby sama chce ujmout boje za naši věc! Samozřejmě, možnost, že Nejmenovaný podlehne pokušení a uzavře za odměnu světské moci či slávy smlouvu s Jeho Běsností je jen malá, ale teoreticky ji nelze úplně  vyloučit. Pokud by se tak nakonec nestalo, zbývá už poslední možnost, ale zato zcela spolehlivě účinná.  Smrt nepohodlného nápadníka na trůn, či velekněze, nebo dokonce proroka, je tím pravděpodobnější, čím více tento člověk usiluje o splnění svého poslání. A máme důvod spolehnout se na to, že Předpovězený o to bude usilovat velmi! Tím snadněji můžeme vzbudit oprávněné obavy a ušlechtilou starostlivost o obecné blaho u všech vlivných osob na patřičných místech, stejně jako vznítit vhodnou taktikou zaslepenou nenávist tupého davu, abychom v pravý čas dostali Předpovězeného na místo potupné smrti, které pro něj Jeho Všehříšnost ve své nekonečné prozíravosti již nyní přichystala. A teď pozor, pánové! Dveřník!“ Na tento výkřik, či spíše rozkaz, přiběhl úslužně k Jeho Hlubokopřeztemnělosti jeden z méně významných běsů pověřený strážením tajných dveří do jednacího sálu a podal Nejvyššímu  Tajemníkovi jakýsi podivný předmět, který některým arciběsům připadal, že má  cosi společného s lidskou smrtelností, ale většině z nich byl zřejmě blíže neznámý. Byla to jakási  dřevěná laťka  mířící kolmo vzhůru, přes kterou byla v horní třetině přeložena kolmo  kratší laťka. „Pánové!“ pokračoval tajemník a pozdvihl vysoko nad své rohy tu divnou věc. „Toto je zmenšený model nástroje, který se na zemi používá k zabíjení a popravování lidí. Jeden z nejúčinnějších, který kdy vyšel z našich návrhářských dílen a který při vysoké efektivitě  vyniká svou geniální jednoduchostí. Dobře si zapamatujte tento tvar, protože se navždy stane symbolem našeho konečného triumfu, naší největším potěšením. Napříště bude umístěn nad vchodem do tohoto sálu, abychom jej vždy měli na očích a kdykoli na něj v budoucnu pohlédneme, kdykoli se mu přiblížíme, bude nás naplňovat radostnou pýchou.  A jestli se někdy  na zemi vůbec najdou nějací příznivci Předpovězeného, žíznící marně po spravedlnosti a spáse,  a jestli nějací jeho následovníci, doufající stále ještě v dobro,   vůbec zbudou po jeho potupné smrti, pak se toto znamení pro ně stane provždy symbolem strachu a zoufalství a budou zděšeně prchat, kdykoli ho  někde uvidí, neboť je bude naplňovat stejně mocnou hrůzou a děsem, jako nás  divokou radostí a pýchou na konečné vítězství. Tak to předpověděla Jeho Všehříšnost a tak tomu bezpochyby také bude!“

Očištění

     Díky Kristově oběti na kříži za hříchy lidí a díky jeho vzkříšení z mrtvých, se znamení kříže stalo pro křesťany  již brzy ústředním symbolem jejich vítězství nad smrtí a to ne jen nad smrtí tělesnou, ale i nad smrtí duchovní.  V Bibli se píše, že hřích plodí smrt. A to i věčnou smrt, věčně prožívanou, po smrti tělesné. Proto je nesmírně důležitá existence možnosti  odpuštění hříchů, duchovního očištění ještě před tělesnou smrtí  na této zemi. Znovuzrození člověka ještě za tělesného života, ke kterému patří křest, posvěcení Duchem Božím a stálé udržování tohoto posvěcení pokáním a očišťováním od hříchů ve svaté zpovědi,  je také základním předpokladem pro „bezpečné“ přiblížení se člověka ke svatému Bohu a pro možnost vrcholného sjednocení s Jeho přirozeností. Tento duchovní proces sjednocování s Božskou přirozeností se uskutečňuje už v našem čase, už v průběhu tělesného života křesťana, skrze  tajinu (svátost) Eucharistie, ve které jíme svého Boha.

     Pravoslavný teolog Alexandr Schmemann napsal, že na světě vlastně existuje jen jeden hřích: netoužit po Bohu. Ve světle této moudré nadsázky spatřujeme šamany a jejich svěřence jako lidi po Bohu toužící, kteří na rozdíl od sebestředných materialistických konzumentů se obracejí k vyšší moci, přinášejí své oběťi  a  vědí o důležitosti očištění od hříchů. Jestliže nesdílím jejich víru a praxi, ale naopak stavím proti ní jinou, nedělám to proto, že bych chtěl snižovat jejich opravdovost a poctivost jejich snahy. Naopak, v porovnání s bezbožným „humanistickým“ ubíjením vlastní planety a slabších „spolulidí“ jsme stále ještě s šamany na jedné lodi a jejich přístup k opravdovosti srdce, morálce, přírodě a lidem by si mohli vzít za příklad mnozí z „civilizovaných“ lidí.  Problém indiánské víry a obřadů vidím jinde. Vzhledem k nemožnosti důsledného rozlišování mezi dobrem a zlem (o němž již byla řeč) je totiž zastávkou v půli cesty. Když se poutník zastaví v půli cesty v přesvědčení, že došel do cíle, jak do něj může dojít? V dalším pojednání se pokusím dovodit podrobněji, proč se domnívám, že šamanský obřad (konkrétně huicholský obřad očištění) je nedokonalý. Tím je, podle mne, určitým druhem duchovního klamu, protože odvede pozornost národů od skutečného cíle a dokonalého očištění. Možná to někomu může připadat nespravedlivé - jak k tomu ti lidé přijdou, když se upřímně snaží a dojdou jen do půli cesty, aniž by něco tušili? Ale jejich spravedlnost před Bohem nebudu soudit ani já, ani nikdo z lidí. Jiné by to bylo, kdyby se poučený pravoslavný člověk stal šamanistou - zde jsou pravidla velmi přísná, protože kdo poznal pravdu a odešel od ní, bude se od ní vždy už jen vzdalovat. Šamani pravdu nepoznali, poznali jen polotemnou směsici pravdy a lži, dobrého a zlého. Posuzovat, nakolik se k pravdě blíží, nebo se od ní vzdalují, může jen Bůh sám. Co ale můžeme posoudit my lidé, to je důvěryhodnost  různých duchovních cest podle toho, co nám bylo Bohem zjeveno. Je to velmi užitečné v případě, že je lidem známo více duchovních cest a oni se rozhodují, po které se vydat. To je situace mnohých (zvláště mladých) lidí v naší zemi a proto se chci o toto zhodnocení pokusit:             

     Ještě před začátkem pouti Huicholských indiánů do Wirikúty čteme, že podmínkou jejího úspěchu je  zpověď. Je zaměřena  na sexuální oblast života  a probíhá formou přiznání partnerů za (pravda)  poněkud rozšafné, až veselé atmosféry okolosedících. Závěrečné očištění, které prování šaman,  je důležitým předpokladem další úspěšné cesty, neboť má člověka navrátit do stavu nevinnosti před narozením. Porovnáme-li  huicholskou zpověď a její logiku s křesťanskou zpovědí a její logikou, všimneme si rozdílů, důležitých zvláště z duchovního hlediska.  Křesťanská  zpověď  zahrnuje všechny oblasti života, protože je mnoho věcí v životě, které vyrůstají v neprostupnou (a zakletou) hradbu mezi člověkem a Bohem. Podstatné je samozřejmě to, že člověk dovede dobře takové hradby stavět, ale není už v jeho moci je bořit (tak jako člověk umí vzít život druhému člověku, ale neumí mu ho vrátit zpět). Proto je odpuštění našich hříchů ze strany Boží tak životně důležité.

     Nemohu posoudit, nakolik duchovně objektivně „funguje“ odpuštění hříchů, které provádí Huicholský šaman a nakolik jeho indiáni umožní svým pouhým vyznáním sexuálních  partnerů, aby jim byly odpuštěny všechny možné hříchy, kterých se až dosud dopustili. (To znamená kromě smilstva a cizoložství třeba i  pýcha, sobectví hněv, závist a nenávist, krádež,  lež,  reptání proti rodičům a další provinění, která ve svém srdci vrší každý člověk).  Toto mi zůstává tajemstvím. Z hlediska mých křesťanských norem se samozřejmě Huicholské  pokání a odpuštění jeví jako neúčinné, v lepším případě velmi nedostatečné.

     Beru ovšem v úvahu, že může přijít nějaký  „nestranný pozorovatel“ a namítnout:  jenže, ty milý autore, tady nasazuješ na indiánský obřad křesťanská měřítka a to není fér.  Dobrá, to nelze neuznat. Nicméně potom je opravdu  velice těžké zjistit, jak to s tím očištěním vlastně je a nebo není, protože kterýkoli šaman  může přijít s prohlášením (když to pro příklad přeženu), že třeba očistí od hříchů všechny lidi kteří se na jeho pokyn otočí třikrát dokola a mrknou levým okem. A taky mu toto jeho tvrzení těžko mohu zpochybnit, pokud nenajdeme nějaké měřítko (vedle  jeho  šamanského a mého křesťanského), která uznáváme oba. Ale  já bych, myslím, takové jedno společné měřítko přece jen  měl.  On je šaman, já jsem křesťan, ale oba dva jsme lidé. Sdílíme stejnou lidskou přirozenost. Zeptejme se proto takto: jak a na základě jakých měřítek  funguje odpouštění mezi lidmi navzájem? Porovnejme  indiánský obřad s názorným příkladem odpuštění prohřešku na  společně lidské rovině. Dejme tomu, že já jako člověk  A jsem před nějakým časem ukradl člověku  B červenou košili. Po nějakém čase se chystám na důležitou pouť. Sejdu se s člověkem A u místního soudce a tam pěkně před člověkem A a před soudcem vyjmenuji všechny své sexuální partnery. Soudce řekne: „V pořádku, vše je  odpuštěno, ničím jsi se neprovinil, jsi čistý jako před zrozením.“ Potřeseme si s člověkem A rukou (shodou okolností mám na sobě zrovna červenou košili) a všichni se spokojeně rozejdeme domů. Je snad něco v nepořádku? No bať. Měl bych se před soudcem přiznat ke krádeži, projevit účinnou lítost a košili hned vrátit. (Pokud jsem spáchal ještě něco jiného, co už se teď nedá napravit, tak bych měl alespoň přiznat hřích a projevit patřičnou lítost). Ale tady před soudcem o krádeži nebyla řeč. A člověk  A   bude  mít patrně dojem, že  spravedlnost přišla trochu zkrátka, protože se pro něj nic nevyřešilo. A to je právě ten největší problém - že se nic nevyřešilo. Tento velice silný dojem si odnáším i z obřadu huicholského očištění. Vzhledem k tomu, že byla řeč jen o jednom tématu (sexuálních zkušenostech a v jejich rámci o případném smilstvu nebo cizoložství ), týkalo by se možné očištění jen sexuální oblasti  - za předpokladu, že by někdo vyjádřil opravdovou lítost a slíbil, že už to neudělá (tak to alespoň vždycky chceme po druhých). Zdá se, že atmosféře huicholského vyznávání hříchů nechybí jistá závažnost (pravda, vtipná připomínka sem tam padne), ale přímo o kajícné opravdové lítosti se také hovořit nedá. Spíše se spoléhá na očistnou účinnost samotného výčtu partnerů. Tudíž při nejlepší vůli mohu říci jen tolik, že po absolvování obřadu před poutí jsou Huicholům (možná) odpuštěny hříchy ze sexuální oblasti.

     Samotné přesvědčení, že člověk se při obřadu vyjmenováním partnerů navrací do stavu nevinnosti před narozením a tím se automaticky všechny hříchy, kterých se až dosud dopustil, nějak samy odpustily, nebo možná, že se (jakoby ) nikdy nestaly, mi připadá zavádějící a zakrývající pravý stav věcí, nehledě na to, že člověk se přece už rodí jako zlý. Proč by jinak v životě hřešil, jak by to vůbec uměl? (A to dokonce  i tehdy, když sám nechce?) Co by ho k tomu nutilo? V tom je další problém. Není možné navrátit se do stavu nevinnosti před narozením už proto, protože žádná taková nevinnost neexistuje. Každý rodící se člověk je už v těle matky nositelem sklonu ke konání zla, který zdědil spolu s lidskou přirozeností. (Možná, že mají indiáni na mysli pouze sexuální nevinnost, pak by to možná fungovalo, ale i tak stále zůstává nevyřešen  problém s ostatními oblastmi života, ve kterých jsme my lidé tak produktivní, co se týče zlých skutků, myšlenek a slov).  Bude ode mne znít příliš troufale, když to shrnu tak, že Indiáni se vydávají na svou pouť buď vůbec neočištěni, nebo jen velmi nedostatečně? Možná to bude znít troufale, ale já to risknu. Pokud bych totiž prohlásil, že Indiáni byli při svém obřadu dokonale očištěni, připadalo by mi to ještě troufalejší.

     A potom přijde setkání s božstvy. Setkání,  které člověka - přesto že od většiny hříchů, nebo možná od všech,  zůstává  neočištěn - naplní velikou radostí. Ovšem setkání nedokonale připraveného, nebo nepřipraveného člověka s Bohem - pokud máme na mysli opravdu setkání s někým (nebo něčím) Nejvyšším, nemusí ve skutečnosti vůbec dopadnout tak, jak si člověk představoval. Dokonce ani nemůže. Neboť hříšný člověk je ve skutečnosti  při takovém setkání konfrontován s dokonalostí (svatostí) Boha a všechno zlé v člověku je v té chvíli odhaleno a stane se velmi zřetelným  a působivým. Není to prý příjemná chvíle. Někdy se tomu také říká Boží soud. A já se ptám - (ta otázka se týká lidského hledání Boha vůbec, ne jen u indiánů) -  když lidé i při své hříšnosti tolik touží po setkání s Bohem a po Jeho poznání, vědí vůbec, co chtějí a s kým, nebo čím se chtějí setkat? A kdyby předem byli bývali věděli, jaké to při jejich hříšnosti ve skutečnosti bude, nepřáli by si snad spíše, aby byl od nich Bůh co nejdál a na co nejdelší dobu? (Jako Adam s Evou v křoví?). A nebo je tu ta druhá, opačná  možnost - možnost setkat se s Bohem v takovém  stavu, kdy je člověk stejně svatý, jako Bůh. Troufalost? Nesmysl, rouhání? Chvála Bohu ne. A to právě díky daru Božího odpuštění, které je nám přístupné působením Kristovy oběti na kříži (za naše hříchy) cestou  našeho pokání,  očištění a sjednocení s Bohem (v Bohočlověku Kristu) tak,  jak se praktikuje v obřadech Církve. Ale my teď nejsme v Církvi, jsme  u Huicholů (případně jiných přírodních kmenů) a vidíme, jak přes velmi nedostatečné a snad i sporné očištění se velmi radují ze setkání se svým božstvem. Jejich hříchy  jim při tom vůbec nepřekážejí. A  podle všeho nevadí ani božstvům.  Což je zvláštní. Z toho mohu usoudit pouze jediné. Že jejich božstva  nejsou totožná se svatým (dokonalým) Bohem. Asi to bude někdo jiný. A pokud zde vystupuje na místě Boha někdo jiný, nebo někteří jiní, je to podvod a  je to past.

Jíme svého boha

     Slyšel jsem, že v jenom pravoslavném chrámu pozorovalo malé děvčátko obřad svaté Eucharistie a zeptalo se křesťanů: „Co to děláte?“ „Jíme svého Boha“ odpověděli jí. Holčička se lekla: „Ale vždyť vy si ho sníte!“ „Neboj se“, uklidnili ji křesťané citátem z liturgie Sv. Jana Zlatoústého: „Náš Bůh se rozděluje, ale nedělí, stále se požívá, ale nikdy neubývá“.

     Tímto vyprávěním chci uvést kapitolu věnovanou kultovnímu požívání boha (a nebo božstev) u přírodních národů a souvislostem (nebo nesouvislostem) s křesťanskou (jmenovitě pravoslavnou) Eucharistií. Někteří autoři, jak se mi zdá, zdůrazňují spíše podobnosti a vzájemnou provázanost těchto obřadů, aby vyzdvihli jejich obecně náboženskou hodnotu,  jiní zase naopak zdůrazňují osobitnost a nezávislost šamanských obřadů na křesťanských vzorech, aby vyzdvihli význam a posvátnost požívání božstva u  přírodních národů. Já se přiznám hned na začátku,  že bych  naopak rád vyzdvihl osobitost a nezávislost křesťanského obřadu na obřadech šamanských, abych vyzdvihl osobitost a posvátnost Eucharistie.

     Napřed se ještě jednou (jak jsem slíbil v minulé kapitole) vrátíme do Wirikúty, k přijímání zabitého Jeleního božstva v jeho mase - peyotlu. Nebudu se zabývat podobnostmi tohoto obřadu s obřadem křesťanským, spíše se zeptám obráceně: čím se přijímání Jeleního božstva v Peyotlu liší od přijímání Vzkříšeného z mrtvých v tajině Svaté Eucharistie? 

     Liší se, podle mého mínění,  především svou duchovní podstatou, která je velmi rozdílná. Jelení bůh je jedním z nekonečně mnoha bohů. Jeden duch z mnoha duchů, který uvádí přijímajícího indiána do svého duchovního světa (případně do  „páté úrovně“, kde se  setká s nejvyššími bytostmi),  kde se Huichol ujišťuje o existenci všeho, co slýchal v mýtech a vyprávění kmene. V křesťanské tajině (svátosti) Pán Ježíš Kristus dává ve svém zbožštělém těle a krvi  přijímajícímu křesťanovi účast  besprostředně na jediné božské přirozenosti Přesvaté Trojice. Dává  tuto účast  jako Spasitel od hříchů, který se za člověka dobrovolně obětoval, zatímco Jelení božstvo je zabito bez přímé souvislosti s odpuštěním hříchů a také bez svého vlastního rozhodnutí, jak vyplývá z toho, že se mu indiáni velmi omlouvají a spěchají s dary na usmířenou.  Vlastně se v rituálu požívání peyotlu přímo o spáse vůbec nehovoří. Nejdůležitější je tu (na rozdíl od Eucharistie) spatření svého života v duchovním extatickém zážitku, v  „halucinaci“. Záměrně jsem slovo halucinace dal do uvozovek, protože v obecně přijímaném významu slova je halucinace viděním čehosi neexistujícího, čehosi co se jen pouze  jeví a zdá. Ale duchovní zážitky prostředkované drogami vůbec nemusí být cosi zdánlivého. Jsem naopak přesvědčen, že se mnohdy  jedná o duchovní reality a o skutečné setkání s rozličnými duchovními bytostmi, které při přijímání halucinogenu uvádějí indiány  do jinak nepřístupných  duchovních světů, aby lidé na základě tohoto poznání nějakým způsobem  rozuměli i svému životu ve světě pozemském.

     Existuje samozřejmě ještě mnoho dalších národů, kmenů a přírodních společenství, jejichž členové jsou uváděni do poznání o duchovním i pozemském světě v obřadech, které jsou svou podobou  přirovnávány (někdy jako alternativa, někdy dokonce  jako lepší alternativa) ke svaté Eucharistii.  Podívejme se ještě za některými z nich, abychom viděli, co je podstatou jejich přijímání a  co nabízejí člověku důležitého (a nebo nedůležitého) pro jejich další víru a život.

     Pygmejové z rovníkové Afriky,  požívají od nepaměti svou Ebogu:

     Eboku podle fangského příběhu zaznamenaného Fernandézem  (str. 245-246) lidem předal poslední z bohů-stvořitelů, Zame ye Mebege:

   Viděl utrpení, v němž černý člověk žije. Přemýšlel o způsobu, jak mu pomoci. Jednoho dne shlédl dolů a uviděl černého člověka, Pygmeje Bitumu, vysoko na atangovém stromě česat ovoce. Způsobil jeho pád. Pygmej zemřel a Zame si odebral jeho duši. Odřízl z mrtvoly malíčky na rukou a na nohou a zasadil je v různých částech pralesa. Z nich vyrostly ebokové keře.    

     Pygmejova žena se vydala hledat svého druha. Hlas shůry jí řekl, aby snědla kořen eboky, jenž rostl po levé straně vchodu do jeskyně a houbu (!) rostoucí po pravé. Poslechla a náhle kosti mrtvých , kterými byla jeskyně zaplněna, oživly a ukázalo se, že je to její manžel a další zesnulí příbuzní. Ti jí řekli, že rostlina, kterou nalezla, už navždy umožní příslušníkům kultu Bwiti vidět své mrtvé. (17)

     Obvyklým postupem je požití malého množství eboky,  (dvě až tři lžičky pro ženy, tři až pět pro muže) ve formě prášku před započetím a v prvních hodinách obřadů. Druhý způsob sestává z aplikace opravdu masivní porce jednou či dvakrát v životě člena kultu, aby prošel iniciací a „otevřel hlavu“, tj. aby byl schopen spojit se se svými prapředky. Normální dávku tvoří zhruba 20 gramů , obsahujících 75- 125mg ibogainu. To postačuje k dosažení kýženého  extatického snového stavu, v němž člověk opustí své tělo a putuje do jiných světů, kde prodlévají předkové a kde se člověk učí jejich dovednostem (na rozdíl od tíživých a psychologicky matoucích požadavků rychle se rozvíjejícího světa za hranicemi tropického pralesa). (str.55)

     Nakonec Fernandez upozorňuje na jisté eurcharistické souvislosti  pohřbívání tělesných částí Pygmeje, jenž se po své smrti stane ebokou:

   To dělá z požití kořenů akt splynutí s Pygmejem, zakladatelem kultu, vybraným samotným Zanem a přivedeným do nebeských výšin. Tak zde v pojídání eboky vidíme eucharistický zážitek splynutí podobný křesťanskému. Je však těžké posoudit, do jaké míry se tu jedná o prolínání s křesťanstvím a do jaké míry je to fangský originál.  Spíše bych se přikláněl ke druhé možnosti, neboť ne jenom, že členové Bwiti praktikují splynutí, užívajíce eboku namísto chleba, ale rostlina výrazně převyšuje chléb svou schopností zprostředkovat vize zesnulých. Některé křesťanštější odnože Bwiti s neúplnou znalostí původního mýtu dokonce hovoří o eboce jako o dokonalejší a od Boha seslané podobě Kristova těla. (str. 247).

     Tento synkretistický názor  na význam eboky je pozoruhodně podobný tomu, co nacházíme v dnešním mexickém houbovém rituálu, jenž stejným způsobem mísí křesťanství s tradičními indiánskými prvky a ztotožňuje houbu s Ježíšem Kristem. Myslím ale, že se opravdu jedná spíše o model přijímání svátosti jako takové, než o prosté přejímání křesťanských kulturních prvků. V první řadě je původní mýtus, v němž se mrtvý Pygmej promění na posvátnou halucinogenní rostlinu, v základech totožný s příběhem kolumbijských indiánů o ženě Yajé a jejím dítěti, jehož  rozčtvrcené tělíčko se stane rostlinou teriopsis caapi. Tento mýtus rozhodně není ovlivněný křesťanskou vírou o nic víc, než huicholský  příběh o peyotlu, jako přeměněném mase rituálně sťatého jeleního božstva . A znovu - způsob, jakým je při pouti za peyotlem první kaktus, maso sťatého jeleního božstva, rozdělen a rozdán účastníkům celebrujícím šamanem, nemůže než připomínat ono eucharistické: „Vezmi, jez, toto je mé tělo.“ Malý háček spočívá v tom,  že huicholský obřad je předevropský a tento eucharistický element není o nic víc „křesťanský“ , než bylo všeobecné pojídání rozčtvrceného těla a přeměněného „božího představitele“ při obětních rituálech Aztéků. Tento akt rituálního kanibalismu připomínal některým z prvních Španělů přijímání svátosti do té míry, že se jej pokoušeli vysvětlit jako odporné pokřivení křesťanského splynutí  páchané samotným ďáblem! (18)

     Je zajímavé, že při porovnávání různých kultů připomínajících Eucharistii docházíme s panem Peterem T. Furstem k obdobným závěrům, totiž že tyto kulty nemají opravdu nic společného s křesťanstvím, přestože někteří přírodní lidé na  pokraji křesťanského a šamanského světa jsou ve velkém pokušení spojit to obojí v jedno, ba dokonce, jak jsme četli,  chválí halucinogen jako lepší materii nežli chléb - Tělo Kristovo. Musím přiznat, že takové  myšlenky mi zvláště účinně zdvihají krevní tlak (obvykle nezdravě nízký), nicméně hned se, jak jinak,  musím křesťansky upokojit a jít na to všechno s hlavou duchovně střízlivou:

     Důležité  je především to, (jak jsem uvedl výše)  co svátost člověku slibuje a také samozřejmě i to, co člověk od své svátosti očekává. Pokud člověk z křesťanské odnože Bwiti čeká okamžitou změnu vědomí, asi jej skutečně  eucharistický chléb neuspokojí a příště si vybere eboku, protože chce opustit tělo a komunikovat s předky, aby se naučil jejich dovednostem, o což ovšem v  křesťanství nikterak nejde. V křesťanské Eucharistii je podstatné  přijímání zbožštělého Kristova těla a krve, aby člověk sám byl působením nestvořených Božích energií postupně zbožšťován a získával tak moudrost k vedení života „zasvěcence“ a sílu k překonávání hříchu a  zla.  Takovéto sjednocování  s Bohem skrze Sv. Eucharistii je spíše celoživotní postupný proces a nejde při něm o jednotlivé extatické zážitky, které  jsou spíše výjimkou ( a Pán Bůh asi dobře ví, proč). Tudíž by asi byla na místě otázka, proč u všech všudy  onen křesťanský Bwiti chce být vlastně křesťanským, či spíše, chtěl-li by se pořád ještě  považovat za křesťana, kdyby skutečně věděl, o co v Eucharistii a potažmo v celém křesťanství má jít. Obávám se, že při prolínání prvků z různých naprosto neslučitelných duchovních cest (a to platí i o vnitrokřesťanské ekumeně) dochází k mnoha nedorozuměním a obětí těchto nedorozumění jsou nikoli jen ideje, ale  bohužel i živí a skuteční lidé a jejich osudy. Člověk by měl vědět, že eboka v  Bwiti a Eucharistie u křesťanů jsou opravdu o něčem zcela jiném.  Je to z duchovního hlediska životně  důležitá informace a měla by být dostupná  ne jen Pygmejům, ale  i  členům domorodé církve  amerických indiánů, mezi nimiž je,  řekl bych přímo ekumenicky, propojováno přijímání peyotlu s myšlenkou Eucharistie, stejně jako dalším  lidem, kteří se  například ze všech sil snaží  sblížit   křesťanskou svátost s konopím. Věřím těmto lidem,  že mají velkou lásku k  marihuaně, která je dnes tak populární a že o ní sami hodně  vědí, ale jejich představy o křesťanství a o svaté Eucharistii jsou opravdu poněkud zjednodušené. Poslechněme si např. pana Rowana Robinsona:

     Puritánský postoj soudobého křesťanství k psychotropním látkám je možná v nesouladu s nejrannějším obdobím své existence. Konkrétně, křesťanská eucharistická tradice zřejmě vzešla z ranějších sakramentálních konceptů - v hinduismu, zoroastrizmu atd. - , ve kterých hrálo konopí a další psychoaktivní substance důležitou roli. Někteří komentátoři se domnívají, bez dostatečné evidence, alespoň s ohledem na logiku dané situace, že Ježíš nalezl vzor tohoto obřadu u jiných, konopí užívajících sekt - snad u gnostiků, i když i jejich způsob zapojení do rituálu praxe známe pouze odvozeně, bez dostatečných přímých důkazů. Stejným logickým způsobem lze dospět i k domněnce, že konopí bylo součástí ranných  eucharistických slavností. (19)

     Jen pro doplnění, Pán Ježíš Kristus nalezl vzor tohoto obřadu ve svém vlastním židovském národě, jehož členové v čase  Velikonočních svátků,  kdy byla Eucharistie ustavena, tradičně obětovali v chrámu své beránky, aby je jejich krev očistila od hříchů, kterých se od minulých Velikonoc dopustili. Obřad ustavený Kristem tuto tradici naplnil v dokonalé podobě tím, že sám Kristus se stal Beránkem, který jednou pro vždy klade své obětované tělo na kříž a prolévá svou krev za hříchy světa. Proto se při Sv. Eucharistii mění běžně dostupné pozemské (a Židy denně užívané) tělesné živiny  - chléb a víno, v jinak nedostupné nebeské a duchovní živiny - tělo a krev vtěleného a vzkříšeného Boha, Ježíše Krista.  Skutečně nevím, jak bych sem to konopí vpašoval, i kdybych sám chtěl. Objevnou tezi pana Robinsona bych nechal bez komentáře, ale přivedla mne k jedné zajímavé úvaze: Je pozoruhodné, jak mnoho lidí naší kultury  si myslí, že nemusí do hloubky poznávat a studovat křesťanství, protože prostě vyrostli v civilizaci považované (kdysi) za křesťanskou a že tedy jaksi automaticky křesťanství znají a vědí o něm vše podstatné. Já jsem si ti také myslel. Až teprve, když jsem jako bohoslovec počal nořit duši do křesťanské teologie, začal jsem se divit. A což teprve, když jsem poznal východní křesťanství a nahlédl do historické podoby a víry   prvních křesťanských století.  To jsem se teprve nemohl vynadivit, co je to za cizí a pro mne neznámé náboženství!  Jak daleko se církev na západě dostala od svých původních orientálních  kořenů, a jak daleko se „moderní“ a „postmoderní“ lidé dostali  od konkrétního obsahu  i toho západního křesťanství!  Když si to člověk uvědomí, tak  se vlastně ani nemůže divit, že nějaký dobrý  Američan tak úporně tlačí na křesťanský oltář obětní mističku s produkty svého milovaného konopí.  K tomuto tématu se vyjadřuje i Jiří X. Doležal, jinak znalec konopné problematiky, který ovšem ve svém srovnávání psychotropního účinku konopí a mešního vína také trochu minul cíl):

     Křesťanství vychází - stejně jako všechna náboženství - z přirozeného fyziologického poznatku, že psychotropní látka může usnadnit metafyzický esoterický požitek. Dejme tomu - kontakt s Bohem. Křesťanství jako takovou psychotropní látku užívá  alkohol - mešní víno ...   

 ... .  V katolickém kostele probíhá rituál principiálně tak, že profesionál konzumuje drogy z kalichu a povídá laikům o tom, jaké to, co mu pomohly nazřít, bylo.  Zde mi sadhů čilum podal, abych se přesvědčil sám. Učinil jsem tak. (20)

     Pokud už jsme u srovnávání účinku mešního vína a konopí, opravdu to nebude o „psychotropním“ zážitku. Protože jsem kněz, mám určitý přehled o tom, kolik vína se při svaté liturgii používá. Dejme tomu, že tak jedno deci.  A obecně vzato, viděl už kdy někdo, aby dospělý člověk měl po deci vína takový „psychotropní“ zážitek, aby pak někomu mohl povídat o tom, co mu pomohlo nazřít? A kromě toho, jak už jsem uvedl výše, podstatou svaté Eucharistie je přijímání zbožštělého vína, proměněného božskými energiemi v Kristovu krev, prozařující lidského ducha, duši i tělo. Pokud budeme chtít  uvažovat konkrétně o  názoru na  skutečně „psychotropní“ užívání alkoholu v rámci křesťanského duchovního života,  pak je třeba zdůraznit, že je posuzováno zcela opačně, tedy jako negativum, které duchovní život (a život vůbec) naopak komplikuje a ubíjí. V tomto smyslu se Písmo svaté o nadměrném pití alkoholu (konkrétně vína) vyslovuje naprosto zřetelně. A jedině nadměrné pití alkoholu je takové pití, od něhož je možno očekávat onen „psychotropní“ účinek,  v křesťanství nehledaný  ale  v šamanismu vytoužený, jak ostatně můžeme číst dále:

     Čilý sadhů (velmi dobře spolu vycházíme, neboť mu pravidelně posílám fotky, na kterých vypadá velmi svatě) znovu nacpal. A protože na rozdíl ode mne hulil už od božího rána,  dostal potřebu pohovořit o Dharmě. Ukázal směrem k ohni, kde byl zaražen v zemi  Šivův trojzubec. „Bolenád. Šiva Šiva.“ Bolenád je jedno z jmen Šivových. „Bum Šankar!" pokračoval svatý a udělal rukou pohyb, jako že cosi přijde  jedním oknem Hanuman templu dovnitř, chvíli to tam je  a pak to zas druhým oknem vyletí. „Šiva Šiva!“ dodal na vysvětlenou. „Hara Triločana!“ souhlasil jsem. To jsou také jména Šivova. „Bum Šankar!“ potěšila svatého má odpověď a udeřil holí do země. Pohovor o Dharmě byl u konce.

     Pak svatí usoudili, že filozofie bylo dost a začali probírat novinky z  církevního života. Rozuměl jsem - ostatně to nebylo náročné. „V Panthogu je nový baba.“ vysvětlil ten, který do Hanuman templu přišel teprve před týdnem. Baba si říkají sami - chlap, muž. Zvnějšku jsou označováni jako  sadhů baba, svatý muž.  „Moc svatej. Má takhle dlouhý vlasy.“ ukázal do pasu. „A takhle dlouhej čilum(dýmku) !“ ukázal asi půl metru před obličej. „A pořád jenom hulí! A všude má čaras. Všude, všude!“ ukazoval rukou do všech možných koutů templu. Ostatní přítomní chápavě pokyvovali hlavami a přemýšleli, kolik úsilí je ještě bude stát dosažení podobného stupně svatosti. Průměrná délka čilumu v Hanuman templu se pohybuje kolem  dvaceti centimetrů..

     ... Zamířil jsem kolem řeky do čtvrti, kde stojí několik velice starých chrámů. U jednoho z nich jsem si sedl k lingamu. Šivovu falu. Po chvíli se objevil tamní sadhů. Ne mladý poloflákač, jako v Hanuman, ale starý muž, který opustil vše a věnuje se už jen Šivovi - totiž sobě. Pozval mě k sobě domů - to jest do jakéhosi podloubí u chrámu, kde měl rozloženou deku a pár svých hadříků. Ten muž byl starý jako hory, kde medituje Pán Šiva a v jeho očích byl stejný klid, jako v Jeho očích. Seděli jsme u ohně, na kterém si připravoval skoro suchou rýži. Byl to sadhů, který ani nežebrá,  - spokojí se s tím, co mu lidé sami bez požádání dají. A tak toho k jídlu moc neměl. Na desce se válela nádoba na almužnu. Dal jsem mu do ní třicet rupií. Po chvíli jsem získal pocit, že jsem navíc a že půjdu.  Začal jsem si sbírat věci. Sadhů se sehnul k ohni a  na čelo mi popelem nakreslil trojzubec. Pak sáhl do váčku u pasu a vytáhl kousek čarasu . A dal mi ho. Hluboce jsem se uklonil a odešel. (21)

     Pro starého sadhů i pro Jiřího X. Doležala bylo kultovní požívání čarasu (hašiše) požíváním přítomnosti boha Šivy, jemuž (tedy sobě) se svorně věnovali. Sjednocení boha se svou osobou by mohlo někomu připomenout křesťanské sjednocení věřícího s Kristem ve svaté Eucharistii. Ale opět je zde jedna podstatná odlišnost. V křesťanské svátosti se věřící sjednocuje s Kristem jako osobnost člověka s osobností Boha. Právě náš osobní vztah s Bohem je podstatný pro vznik a  růst vzájemné lásky, která je vrcholem vzájemnosti  a zároveň kvality  každé lidské osobnosti. Naproti tomu v hinduismu je osobnost člověka chápána jako překážka sjednocení s božstvem, jako cosi nežádoucího, co se nakonec musí rozplynout a rozpustit v jakémsi neosobním všeobecném božství. Spása tedy není viděna jako dokonalá realizace, tedy uskutečnění osobnosti, ale naopak jako derealizace, tedy zánik osobnosti.  Podobně v Buddhismu, kde člověk musí natolik rozpustit sám sebe, že už (jak praví můj duchovní otec), ani není koho spasit. Ale to už jsme trochu jinde. Vraťme se  k jedení boha. Nechci uzavřít  toto téma, aniž bych alespoň krátce nezmínil zvláštní kapitolu  šamanismu a sice šamanismus  „umělý“ moderní šamanismus chemický, reprezentovaný především veleknězem  halucinogenních objevovatelů z šedesátých let, Timothy Learym:

      Leary byl z Harwardu roku 1963 po zásluze propuštěn. V Mexiku pak založil Ligu pro objevování spirituality, tam se konzumace LSD považovala za druh svátosti, obdobně jako svátost přijímání v římskokatolické církvi. Learyho "neuropolitický" manifest byl poměrně výmluvný:

    My, muži a ženy milující Boha, život a dobrou náladu, odvolávající se k Nejvyššímu soudci Vesmíru za to, že naše úmysly jsou čestné ... na tomto místě slavnostně prohlašujeme, že jsme svobodní a nezávislí a že jsme zbaveni veškeré odpovědnosti vůči vládě Spojených států a všem ostatním vládám, které řídí klimakterici. (22)

     Co od své svátosti očekávali? Jak asi vypadá chemická spása, a chemické nebe? Poslechněme si:

     LSD otevřelo stavidla nevědomí, jak osobního, tak i kolektivního, a zjevovaly se všemožné druhy podivné flóry i fauny. Nevěděli dost dobře, co si s tím počít; něco z toho dávalo smysl, něco ne. Jejich vhledy neměly dost času na to, aby zakořenily a dozrály. Snažili se dotknout konečné pravdy, ale nebylo zde nic pevného, co by se dalo uchopit. Všechno to bylo kluzké, nejasné dialektické, vše implikovalo svůj protiklad. Staré významy byla zničeny, nové se musely teprve artikulovat. Při hledání jazyka, který by popsal esenciálně neverbální zkušenost, pokračovali v boji proti zakořeněnému rozporu mezi slovy a skutky. Kleps to vyjádřil takto: „Ke každému  objasnění, ke kterému člověk dospívá při diskusi o těchto věcech s ostatními, existuje  korespondující posílení iluze či nedorozumění. Jediným spolehlivým způsobem, jak se tam dostat, je to, že  člověk zavře oči a poslepu skočí do prázdna. Lepkavému sevření duality je možno uniknout jedině takovými skoky, které jsou motivovány jakoukoli vášní, perverzitou, či oddaností, a tak uvolnit cestu ničím nepodmíněnému světlu.“ (23)

     Pokud lidé věřících v LSD očekávají od své svátosti  poznání pravdy (kromě svobody, nezávislosti  a dobré nálady), bude to asi dlouhé hledání a asi poněkud zmatené. Snad prospěje, když porovnáme jejich přístup a zkušenosti s duchovními světy, s přístupem a zkušenostmi zcela jinými a odlišnými, jak je reprezentuje například učitel egyptské pouště svatý Antonios Veliký. Ostatně, jde o srovnání  v daleko obecnější rovině,do níž můžeme zahrnout i všechny duchovní zkušenosti  klasických indiánských přírodních kultů jako takových. Abba Antonios svým žákům vyprávěl:

... A je-li nějaké zjevení doprovázeno chaosem, vnějším hlukem, pozemskou nádherou, hrozbou smrti a vším, co bylo řečeno výše, víte, že je to vpád zlých andělů. Ano, jako znamení vám může posloužit, když duše neustále pociťuje strach z toho, kdo se zjevil, je přítomen nepřítel. Protože démoni nezbavují člověka obavy, jak to učinil veliký archanděl Gabriel u Marie a Zachariáše a ten anděl, který se ukázal ženám v hrobě. Démoni naopak, vidí-li, že se lidé bojí, tím více rozmnožují klamné přeludy, aby je pořádně vyděsili. Potom přistoupí, vysmívají se a a říkají: „Padněte, pokloňte se nám.“ Takto svedli pohany a ti je lživě vyznávali jako bohy. Ale u nás Pán nedovolil, abychom byli ďáblem svedeni, když mu zakázal, aby provázel takové vidiny a pravil: “Odejdi satane, neboť je psáno: ,Pánu svému, Bohu se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.'“ Proto námi ten zákeřník stále více opovrhuje. Vždyť co mu Pán řekl, pověděl kvůli nám, aby se ďáblové, pokud i od nás uslyší něco podobného, dali na útěk kvůli Pánu, který jim to zakázal... Ještě řeknu, co jsem se dověděl o démonských celoživotních snahách. Mnohokrát mě démoni prohlašovali za blahoslaveného, ale já jsem je zaříkával Pánovým jménem. Mnohokrát mi předpovídali povodeň, ale já jsem se jich zeptal: „Co je vám po tom?“ Jindy přišli, vyhrožovali a obklíčili mne jako ozbrojení vojáci. V jinou dobu naplnili dům koňmi, zvířaty a plazy, ale já jsem zpíval: „Jedni se honosí vozy, jiní koňmi, ale my si připomínáme jméno Hospodina, svého Boha.“ A když jsem se pomodlil, Pán je obrátil na útěk. Jindy přišli potmě a vypadali jako světelný přízrak a říkali: „Přišli jsme tě ozářit, Antoníne.“ Jenže já jsem zavřel oči a modlil jsem se. A vidina bezbožníků ihned pohasla. Po několika měsících přišli jakoby prozpěvovali žalmy a recitovali místa z Písma svatého. „Já však neslyším, jsem jako hluchý.“ Někdy otřásali celým klášterem, pomodlil jsem se ale a setrval nehybný v mysli. Potom opět došli a začali tleskat, hvízdat, skákat. Zase jsem se modlil a v leže jsem ve svém nitru zpíval žalmy. Brzy počali plakat a vzlykat, jako by byli vyčerpáni. Já jsem však oslavoval Pána, který zničil a potupil jejich drzost a šílenství. Jednou se objevil démon v lesku a nádheře, byl neobvykle vysoké postavy a odvážil se říci: „Já jsem Boží síla. Já jsem prozřetelnost. Co chceš, to ti daruji.“ Tehdy jsem na něho dýchl, pronesl jsem Kristovo jméno a zvedl ruku, abych ho udeřil. A zdálo se mi, že jsem ho udeřil účinně. Při Kristově jménu tento velikán okamžitě zmizel i se všemi svými démony... Častokrát mi na poušti nepřítel ukazoval přelud zlata, abych se ho pouze zlehka dotkl a pohlédl na něj. Jenže já jsem odrazil nepřítele zpěvem žalmů a on se vytratil.. Jednou mi někdo v poustevně zaklepal na dveře. Vyšel jsem a uviděl kohosi, kdo byl velmi veliký. Když jsem se ho otázal: „Kdo jsi?“ řekl: „Já jsem satan.“ Potom na moji otázku „Proč jsi zde?“ odpověděl: „Proč mne mniši a ostatní křesťané zbytečně odsuzují? Proč mne v každou dobu proklínají?“ A na moje slova: „A proč ty je pokoušíš?“ odpověděl: „Já je nepokouším. Oni se sami podněcují, ale já jsem slabý. Copak nečetli: ,Po nepříteli zůstali provždy jen trosky. Vyvrátil jsi jejich města.'  Nemám již ani místo, nevlastním ani šípy, ani město. Všude jsou křesťané. A nakonec i poušť se naplnila mnichy. Ať si všímají sami sebe a zbytečně mne neproklínají.“  Tehdy jsem se podivil Pánově milosti  a řekl jsem mu: „Ty vždycky lžeš a nikdy nemluvíš pravdu. Ale nyní jsi to i proti své vůli řekl správně. Neboť když Kristus přišel, zbavil tě síly. Až tě svrhl, zbavil tě všeho“ Jakmile uslyšel Spasitelovo jméno - a to pálení nesnesl - zmizel..... Budeme rozjímat a přemýšlet o tom, že pokud je s námi Pán, nepřátelé nám nic neudělají. Oni sami se k nám chovají tak, jak nás vidí, když k nám přijdou. A jaké myšlenky v nás nacházejí (odhadují je podle toho, co na nás pozorují, pozn. aut.) , takové přízraky nám představují. Protože jestliže zjistí, že se bojíme a jsme zarmouceni, ihned nás napadají jako lupiči, kteří našli nechráněné místo. A o čem sami u sebe přemýšlíme, to nám předvedou ve velkém světle.... Pakliže uzří, jak se radujeme v Pánu a uvažujeme o ,budoucích dobrech' ... raději sami utečou, než aby nás pronásledovali. Jelikož oni, jak bylo řečeno dříve, jsou krajně bojácní a očekávají oheň, který je pro ně připraven. (24)

    Tolik tedy sv. Antonín a jeho zkušenosti s obyvateli duchovních světů. Když už je řeč o démonech, jak se asi činí arciběsové Jeho Všehříšnosti? Možná bychom měli opět nahlédnout do smyšleného nejtajnějšího jednacího sálu jejich společnosti, jestli se tam něco zajímavého neděje.

Intermezzo III.

     Jak už jsme uvedli na začátku minulé kapitoly, se znamením kříže nedopadlo vše zcela přesně podle smělého plánu Jeho Všehříšnosti. Nicméně takový drobný neúspěch nemohl společnost Naše Dobro a.s. odradit od šíření svých zásad a produktů. Nejvyšší Tajemník, po konzultaci s Jeho Běsností, pouze udělil několik diskrétních pokynů Vrchnímu Dveřníkovi, který v ústraní intimoval Správce Vchodu do tajného jednacího sálu, aby ve vší tichosti odstranil ono nanejvýš protivné a nepříjemné znamení, neboť jeho umístění nad vchodem nevyhovuje stavebně hygienické normě NVS 186-14005 B/e. (Specielně ustavené komisi se nepodařilo prokázat, kdo je za toto nevhodné umístění konkrétně zodpovědný). Ukázalo se však, že v akci, ke které bylo neprodleně přikročeno, bude nutno vyřešit několik podružných komplikací, především to, že běsové z montážní čety (a jak se později ukázalo ani žádní jiní) se nemohou k onomu znamení ani přiblížit, natož aby je mohli uchopit do spárů a odstranit. Vrchní Dveřník,  po krátké a věcné poradě s Nejvyšším Tajemníkem, operativně rozhodl, že stávající tajný vchod do jednacího sálu, (ostatně naprosto nevyhovující pro svoji zastaralost a nemodernost) bude zrušen a cesta k němu nadobro zazděna. Na jeho pokyn byl následně proražen do jednací síně vchod nový, na mnohem příhodnějším místě, daleko modernější, ještě větší, ozdobnější a tajnější. Nad ním byla slavnostně umístěna umně vyvedená  pěticípá hvězda, která se stala oblíbeným logem společnosti, nejčastěji užívaným  na nejrůznějších místech a v různých dobách dobývání pozemského trhu.  Toto rázné a účinné řešení situace ocenili i arcidémoni, šéfové všech Referátů, Úseků a Oddělení společnosti, když se  opět shromáždili na další tajnou poradu. Z jejich běsovských obličejů ovšem bylo patrné, že opatření se vchodem, jakkoli geniální, zřejmě  k řešení nastalé situace stačit nebude  a byli velmi zdvořile zvědavi,  čím je nyní překvapí dokonalý a neomylný  mozek Jeho Všehříšnosti. Pozorovali opatrně kolegy za stolem, zdali se ve tváři některého z nich na okamžik nezableskne náznak nedůvěry k Největšímu šéfovi, avšak ze všech obličejů vyzařovala pouze diskrétní loajalita, tu a tam se dokonce objevil projev opatrného optimismu a bylo možno zahlédnout i několik zářivých úsměvů.  Nálada ovšem byla pod psa.  Všichni věděli, že si nemohou dovolit měřit se satanem své síly a konec konců, kdyby se přece jen některý z nich vyšvihl na jeho místo, sotva by dokázal něco rozumného navrhnout. Zdá se, že opět budou muset všichni spolupracovat, což je činnost sice efektivní, avšak pro naprosto svobodné individuality dosti ponižující a veskrze nepříjemná.

     Nejvyšší Tajemník už důstojně povstal a pozvedl pařát, aby si zjednal pozornost shromážděných a po nezbytné úkloně k trůnu oslovil sešlé arciběsy: „Vážení kolegové, Vaše  Přeztemnělosti! Jistě sami víte, že žádné podnikání se nevyhne určitým výkyvům  v úspěšnosti a každá společnost má své periody krizí a rozvoje. Nebudeme nikterak zastírat , že poslední období by se dalo možná nazvat obdobím určité stagnace, ale od toho jsme přece tady, abychom opět nastartovali růst a prosperitu našeho Dobra!  Máme k tomu ty nejlepší předpoklady, ano slyšíte dobře, přátelé, ty nejlepší předpoklady, protože vám mohu oznámit velmi potěšující novinu. Náš Nejvyšší šéf, Jeho Všehříšnost vedl před časem velmi složitá a komplikovaná  jednání osobně s Nejmenovaným a podařilo se mu dosáhnout významných ústupků z jeho strany!“ Vedoucí arciběsové se zarazili  v pohybu, jak kdo právě seděl a opět  nevěřili svým uším.  Představa osobního jednání s Nejmenovaným je naprosto děsila a nemohli dost dobře pochopit ne jen to, proč satan se setkal s Bohem, ale už vůbec jim nešlo na (jinak neobyčejně bystrý) rozum, že Bůh učinil nějaké ústupky. Ptali se pohledem jeden druhého, co za tím asi vězí, ale vůbec nic je nenapadalo. Soustředili se tedy znovu s napjatou pozorností na tvář Nejvyššího Tajemníka a v černém sále bylo ticho jako na hřbitově.  Nejvyšší Tajemník, dobře si nyní vědom svého okamžiku, protahoval až neúměrně dlouho svou pauzu a měřil si arcidémony přivřenými víčky svých rudých očí. „Pánové!“ vystřelil z úst, „jistě je vám známo, že občas (například v kauze Job) se naskytne příležitost, kdy se Jeho Všehříšnost zcela svobodně rozhodne přistoupit  k trůnu  Nejmenovaného.“ (Arciběsi věděli, že občas se naskytne příležitost, kdy je Jeho Všehříšnost před tento trůn příkazem Nejmenovaného předvolána, ale na tom teď nezáleží)  „Právě při posledním jednání s Nejmenovaným se podařilo Jeho Běsnosti prosadit velmi důležité ujednání. Bylo mu totiž přiznáno právo, podle kterého může nyní všechny následovníky Ukřižovaného tříbit jako pšenici. Zkoušet jejich výdrž, líčit na ně pasti, útočit na ně.  Je vám jistě  známo, že po zrádném vzkříšení  Ukřižovaného bylo na zemi ustaveno jakési Bratrstvo jeho následovníků, kteří jsou určitým   pro nás nepříjemným obřadem zasvěceni v jeho jméno (kéž není nikdy vysloveno). Možná nás tato skutečnost netěší. Ale díky neústupné diplomatické zběhlosti  Jeho Všehříšnosti máme  nyní  možnost, (ne-li přímo oficiální pověření)  k  jejich pokoušení, klamání, pronásledování a fyzickému likvidování.  Není sice úplně jasné, jaké  důvody vedly Nejmenovaného k tomu, aby souhlasil s požadavkem Jeho Všehříšnosti a jestli náš soustředěný tlak na Zasvěcené opravdu prospěje jejich snahám o spásu, jak prý Nejmenovaný oficielně uvádí. Opravdu nikomu, komu slouží logický rozum, nemůže být jasné, jak by měly nebo mohly právě naše aktivity přispět ke spáse té chamradě (pobavený smích),  ale zato je naprosto jasné, že je to jedinečná příležitost jak napravit naše nedávné neúspěchy a že ji musíme využít na stojedna procent. Dnes  nastal čas, abyste se i vy připojili k tomuto velikému dílu obnovy. Pánové, Jeho Běsnost očekává vaše návrhy!“

     Naproti velikému Tajemníkovi okamžitě vyskočil strohý a nelítostný Dr. Potentus Ultimus Funus, šéf Rezortu konečného řešení a po obvyklých úvodních pozdravech a úkloně k trůnu pravil: „Pánové, ještě než začneme uvažovat o pokoušení lidí a podobných tématech, chtěl bych naléhavě upozornit, že ta  chátra  je nespolehlivá a nerozumná. Nikdy nevíte, co si lidé myslí, jak se k našim návrhům zachovají a pro co se rozhodnou. Nejlepším řešením podle mne je, moc se s nimi nemazat. Nemůžeme sice s ohledem na statistickou křivku pravděpodobnosti předem tvrdit, že se nám podaří zcela vyhladit celé to Bratrstvo z tváře Země (i když to musí zůstat naším trvalým cílem), ale pokud zapojíme všechny naše represivní orgány,  můžeme zracionalizovat počet Zasvěcenců na Zemi alespoň na tak únosné minimum, aby se stali naprosto nevýznamnou skupinou bez patrného vlivu na své okolí.  Důvody k této akci si už  pozemští vládci, kteří jsou našimi akcionáři, zajisté najdou. Všem musí  být přece brzy  jasné, že Zasvěcenci jsou jiní než ostatní, tajnůstkáři, podezřelí, nepřátelé obecně přijímaných mravů, nepřátelé pokroku, míru a prosperity. Že svou tvrdohlavou vírou, se kterou odmítají a tupí bohy ostatních, jsou semeništěm fundamentalismu a fanatických rozbrojů a nepokojů. Položíme na srdce všem našim klientům,  že je rozhodně třeba  obnovit řád a stabilitu na Zemi postavením Bratrstva mimo zákon. Lůzu na ulicích popudíme pomocí účelných pomluv a  hrabivé touhy  k  pronásledování Zasvěcenců a  drancování jejich majetků. Tohle se nám podařilo na zemi velmi často a vyjde to zas. Někteří  Zasvěcení se jistě nechají zastrašit, jiní obalamutit  a pokud ne, budou veřejně  a pro výstrahu všem ostatním zlikvidováni. Toto je moje   řešení.“  Šéf  konečného řešení se hřmotně posadil, viditelně spokojen se svým vlastním návrhem. Pozornost ostatních na sebe ale vzápětí upoutal šéf bludu a rozkolu Ficanus, který vyskočil jako pružina, v okamžiku ovládl popuzený výraz v  ohyzdném obličeji a  oslovil shromážděné  velmi  kultivovaně a s vybranou jemností: „Vaše Hříšnosti, Vaše Hlubokopřeztemnělosti, Vaše Přeztemnělosti, na rozdíl od svého předřečníka se naprosto nedomnívám, že by taktika pokoušení lidí a jejich svádění z pravé cesty byla tak málo účinná a spolehlivá. Naopak si dovoluji důrazně  oponovat a vyslovit přesvědčení, že realizace návrhu  pana kolegy  Funusa by sotva mohla  sama o sobě dosáhnout významnějších úspěchů. Ne že bych chtěl jakkoli podceňovat jeho možnosti, kolega Funus ví, že si práce jeho rezortu samozřejmě neobyčejně vážím, nicméně máme své historické zkušenosti, pánové.  Pokud některé hnutí mezi pozemskými červy vyšlo jen z nich samotných, vždy se brzy rozpadlo, nebo zůstalo časem zcela bezvýznamné. Nicméně pokud je naším úkolem vyrovnat se s působením takového hnutí, které jaksi, zdá se, má určitou vnitřní vazbu s jistými kruhy kolem Nejmenovaného, pak by nebylo moudré spoléhat pouze na taktiku, kterou bych si dovolil nazvat vnějším tlakem. Naopak bych se odvážil předložit vašemu sluchu variantu, v níž naším největším spojencem v boji proti Zasvěcencům budou, abych tak řekl, Zasvěcenci  samotní.“ Arciběsi byli sice zvědaví, s čím tenhle lišák zase přijde, ale takovýhle nesmyslný návrh nečekali.  Naklonili se směrem k němu, zvědavi, co z toho vyleze. Ficanus, (který mimochodem již několikrát naznačil, že se považuje za běsa téměř srovnatelného s Jeho samotnou Všehříšností) se jen uchechtl a spokojeně pokračoval: „Pánové, netvrdím, že je nám známo vše o Nejmenovaném, o jeho podstatě, bytí, působení a energiích.  Nicméně přece bych si dovolil konstatovat, že ta lidská havěť toho může vědět sotva tisícinu toho, co víme my.  A s neustálým nutkáním lidí všechno poznávat, pochopit, rozumně si vysvětlit a přijít všemu na kloub, jsou naprosto ideálním  materiálem pro theologické předpoklady, fantazie a bludy. A to nemluvím o vedlejších činitelích, které se mohou k lidskému mudrování přidružit, nebo být dokonce hlavní (byť nenápadnou)  motivací rozkolů a rozbrojů. Třeba taková pýcha, nebo touha po moci, po cti,  po bohatství, po pohodlí, či po rozkoších. Pracovat s takovou paletou možností, vždyť  to musí být potěšení!  Zakládají si lidé na svém ubohém rozumu?  Pro naši věhlasnou theologickou univerzitu (jejíž si dovoluji být rektorem) nebude nic jednoduššího, nežli nabídnout lidskému rozoumku takové učení o Nejmenovaném, které bude pro všechny lidi pohodlně  a jednoduše pochopitelné, kde bude všechno do sebe skvěle vybroušeně  zapadat a které bude mít ráznou odpověď na každou otázku. Kdo z té chamradě  může rozpoznat, že nadlidská pravda a nadpřirozená tajemství při tom přišly  trochu zkrátka? Vždyť bude všechno tak zřejmé. Ovšem, některé lidi možná láká právě tajemno a prožívání duchovního vzrušení více, nežli logické argumenty. Nevadí. I pro ně máme skvělou nabídku. Duchovní tajemné pocity všeho druhu. Hlavně ovšem nic konkrétního, nic co by se dalo nějak ověřit, to už by byl přece jen trochu risk, mohli by nás totiž rozpoznat a  odhalit, že za tím stojí naše práce.  Ale oni nějaké skutečné ověření ani nebudou vyžadovat, když budeme předem vědět, jak na ně.  Nabídněme jim prostě jen náznaky vzrušivých pocitů důležitého tajemna,  záhadných znamení, životních mezníků, osudových pokynů, mystických setkání a  k tomu trochu  všeobecných nezávazných  mouder.  A jejich zjitřená fantazie už si sama vše dotvoří do konkrétních podob, které jim budou tak vlastní, že je ani nenapadne cokoli zpochybňovat.“ „Dovolte, abych vás upozornil, pane kolego“, povstal napůl ze svého místa Dr. Funus, „že není  v našich možnostech předstírat lidem naprosto věrohodně právě ty slabošské  a podprůměrné vlastnosti (jako lásku, vnitřní pokoj, duchovní radost), které na rozdíl od nás oni dobře znají a od vnitřní inspirace či vnějšího zjevení očekávají, nemluvě o tom že právě tím  mnozí měří pravost  a důvěryhodnost zjevení. A  tato skutečnost, milý profesore, při vší úctě k vaší práci, činí celý váš návrh rovněž poněkud nedůvěryhodným. Je to jen marný pokus, který nemůže obstát proti návrhu, který jsem předeslal!“ „Opravdu si velice vážím “ artikuloval výrazně prof. Ficanus k Dr. Funusovi, „pane kolego, práce vašeho důležitého rezortu, nicméně dovolte, abych zdůraznil, že právě naše umění zvrátit nepříznivé skutečnosti v náš prospěch, pravdu v lež, dobro ve zlo a překážky v podporu našeho snažení, je to, co činí náš úsek právě naším úsekem. Je lidská znalost lásky, pokoje a duchovní radosti pro nás překážkou? „ Ficanus se obrátil k širokému fóru: „Výborně! Obraťme tuto lidskou znalost v náš trumf! To, co lidé sami znají, mohou si též sami ve své fantazii a vzpomínkách na inspiraci či zjevení doplnit přesně tam, kam budeme potřebovat. Když jim dáme vhodný podnět, pak  ve své ctižádostivé představivosti a ve své netrpělivé touze po zjevení Boha si náš spouštěcí podnět prostě jen rozvinou a dotvoří do sobě  vlastní podoby. A co  jim bude takto vlastní, to jim bude vždy věrohodné a nezpochybnitelné.  A navíc tu máme ještě další paletu našich rodných a  dokonalých vlastnosti, o které už jsem se z mínil.  Sobectví, touhu po moci, po bohatství, po slávě, umanutost a pýchu. Ujišťuji vás, že lidská mysl už dovedla vytvořit mnoho chytrých nauk a ušlechtilých  důvodů, aby bylo sobecké pýše a  ctižádostivé touze po moci učiněno zadost. Radím, abychom se soustředili na vysoko postavené Zasvěcence, kteří budou mít nejširší vliv. Nabídněme jim vládu nad světem. Nabídněme jim, že se před nimi budou sklánět králové a líbat jejich nohy. A pak už se jenom těšme z plodů jejich teologických dílen. Sami už udělají všechnu práci za nás. Tak je to, kolegové, musíme takovýmto způsobem narušit a rozbít to jejich Bratrstvo zevnitř. Napřed na dvě části, pak na deset a pak na tisíc. A nikdo ať neví, která je ta pravá.  Ať to tvrdí všichni, nebo ať všichni tvrdí, že to nikdo nesmí tvrdit, to je jedno, obojí nám poslouží stejně dobře. Nastrčme jejich kněžím k ruce zbraně, ať se jejich nejistá víra změní v jistou pozemské moci a  jejich největší láskou ať se stane zlato a pozemské statky.  Ať zabíjejí jinověrce, místo aby jim přinášeli Boží život a ať se vraždí navzájem, místo aby se sjednocovali v jedno tělo. Tak vytvoříme podmínky k tomu, aby celá tahle smečka beránků zcela pozbyla svého smyslu a ztratila důvěryhodnost. A pokud se snad najdou na zemi nějací poctiví blázni, rád bych viděl toho z nich, kdo by se ještě k takovéhle společnosti chtěl přidat. To bude jejich konec. Má snad ještě někdo lepší nápad?“ Ficanus se pyšně rozhlédl kolem sebe, ale jeho pohled se zakabonil, když na vzdáleném okraji stolu povstal Dr. Paganus Panus Kabanus, šéf resortu Přírodních kultů. Ficanus se nespokojeně posadil a vyzval velkorysým gestem Pagana, aby se ujal slova. Dr. Paganus se hluboce poklonil k trůnu i k Nejvyššímu Tajemníkovi, a aniž věnoval jediný pohled Ficanovi, oslovil všechny přítomné: „Pánové, nechci zpochybňovat návrhy předřečníků, kteří si možná myslí, že jsou chytřejší než já nebo vy.  Jenom chci připomenout, že jsme v minulosti na Zemi investovali  obrovské prostředky do vybudování infrastruktury pranáboženství a tato investice by neměla být znehodnocena jenom tím, že Zasvěcenci se rozhodli uvrhnout celý svět do moci Nejmenovaného. Na zemi jsou přece mocné náboženské systémy, které nám mohou posloužit stejně dobře jako pronásledovatelé Bratrstva a naše původní náboženská infrastruktura  je přece naprosto ideální alternativou pro všechny, kteří od Zasvěcenců odpadnou. Je sice pěkné likvidovat je ať zvenku nebo zevnitř, ale musíme přece nabídnout  lidem nějakou  konkrétní alternativu  vedle Bratrstva.  Jinak se budou zase vracet k Nejmenovanému, studovat jeho spisy, objevovat své duchovní kořeny a nabývat ztracených sil. Nic proti objevování pocitu duchovních  kořenů, ale vždy jen  lidsky všeobecných a nekonkrétních.  Z těch nám nic nehrozí. Musíme docílit, aby pomocí ostatních náboženských nauk a jejich sílícím vlivem byly z nauky Bratrstva  postupně eliminovány citlivé informace narušující  naše zájmy. Žádná nauka o ukřižování za hříchy té chátry a o pokání. Žádná nauka o vzkříšení Ukřižovaného jako soudce živých i mrtvých  (jaký nesmysl!). Žádná nauka o zbožštění té sběře. Jedině když je zpracujeme  a udržíme v nevědomosti o  jejich hříších,  stanou se opět  naším rukojmím. Proto se musí postupně pozměňovat, zamlžovat a nakonec zcela ztratit informace o tom, jak se hříchů skutečně zbavit, a jak se vymanit z naší moci a spojit s Nejmenovaným. Pokud by se nám podařilo postupně odstranit z nauky Zasvěcených všechny  tyto  nežádoucí prvky, už nebude prakticky nic  bránit jejich postupnému  propojování s ostatními náboženskými systémy a ke konečnému splynutí v námi již vybudované původní pranáboženské infrastruktuře. To považuji za nejjistější.“ Paganus usedl a nad stolem zavládlo ticho plné rozvažování a kalkulací. Velký Tajemník toho využil, aby se přikradl s patřičnou uctivostí k trůnu a pilně si poznamenával připomínky Jeho Všehříšnosti. Když si byl jist, že vše dobře pochopil, přijal přezíravé propuštění a  postavil se významně na své místo u stolu. Netrvalo dlouho a pozornost Arciběsů se k němu opět soustředila, takže mohl s hrdou spokojeností oslovit celé shromáždění: „Věrní služebníci Jeho Všehříšnosti, vážení kolegové! Poslyšte několik rad našeho vládce, které by vám rád položil na srdce, než se vydáte k vašemu radostnému a užitečnému dílu. Je třeba soustředit se na dvě základní množiny problému. Prvou z nich je obsah učení Bratrstva, které Zasvěcenci ve své opovážlivosti chtějí šířit mezi našimi lidskými otroky na Zemi. Jestliže své učení  uchovají beze změny a všichni bez rozdílu se na něm vždy shodnou, bude jejich práce  pravděpodobně mnohem účinnější, než by nám bylo milé. Proto je bezpodmínečně nutné, aby se jejich víra i jejich zvyky postupně nenápadně měnily, až k naprosté odlišnosti od původních. Ještě lépe bude, pokud se Bratrstvo rozdělí a vnikne mnoho nauk a mnoho tradic. Ve vašem díle vždy dbejte na to, aby byly zapomenuty či opomíjeny především čtyři základní věci: Spojení Boží a lidské přirozenosti při narození Předpovězeného, obětní smrt Předpovězeného za hříchy lidí, sjednocování Boha a Zasvěcenců v Eucharistii a  konečné sjednocení Boha a Zasvěcenců po Posledním Účtování. Především nauka o oběti za hříchy musí bezpodmínečně zmizet. Jistota lidské beznaděje a marnosti je v tom, že jsou hříšní a prokletí bez možnosti záchrany. Nesmí se dovědět o  možnosti, že by jim mohlo být skutečně odpuštěno. To by byl náš konec, protože by se nám vymkli z rukou a ztratili bychom na ně právo a tím pádem už bychom neměli ani právo okupovat pozemské sféry a nebylo by pro nás domovského místa na Zemi. K eliminaci jejich nauky o oběti je třeba bezezbytku využít možností, které vhodně poskytuje nauka o mnoha opakovaných životech. Pokud se nám podaří implantovat ji do učení Bratrstva, pak se teologický důraz na oběť Ukřižovaného stane zcela zbytečným a upadne v zapomnění, neboť taková obět za hříchy není třeba tam, kde se očištění koná  jinak, postupně během nekonečného množství nových existencí,  někdy za dlouho, bez vědomí (zdánlivé) lidské individuality a tedy i bez nutnosti osobního pokání. Neosobní pojetí božstva (a tím v důsledku i člověka)  nám velmi pomůže v neřešení všech důležitých věcí člověka. Druhá věc. Pokud se nám snad nepodaří rozhodujícím způsobem změnit podobu učení Bratrstva, musíme se zaměřit na způsob, jakým Bratrstvo své učení bude šířit. Musíme se postarat ze všech sil o to, aby tento způsob byl naprosto nevhodný. Musí být natolik nepřijatelný, aby všichni byli pohoršeni do té míry, že se soustředí jen na tento způsob šíření nauky a jejím vlastním obsahem se už vůbec nebudou zabývat. Upozorňuji na umocnění této taktiky zvláště v případech, kdy se mocenské a politické zájmy zahalí do pláště lásky k bližnímu a misijní horlivosti. Vynikající výsledky, pánové, vynikající výsledky! Zde naleznou nové pole působnosti naše represivní složky, pokud se jim nepodaří vyhladit Bratrstvo pomocí nevěřících. Budou vyhlazovat nevěřící pomocí Bratrstva. A to Bratrstva,  jehož učení už (doufejme)  ani nebude  původním učením Zasvěcených. Skvělá vyhlídka! Právě to bych chtěl zdůraznit zvláště, že nejideálnějším výsledkem by bylo ovlivnit zároveň jak podobu jejich nauky, tak i způsob jejího šíření. A jestli pak ještě někde zůstane nějaký zbytek Zasvěcených držící se tvrdohlavě původní nauky a praxe?   Kdo by je hledal? Kdo by jim věřil?  S těmi už si nějak poradíme. Pánové, do díla!

Setkání

     Tuto kapitolu chci věnovat otázce vzájemného setkání, či spíše střetávání šamanismu a křesťanství.  Ještě předtím si ale dovolím více zeširoka zafilosofovat o setkávání různých duchovních cest vůbec, protože jednak šamanismus a křesťanství nejsou na světě samy a jednak, kromě přemítání o nich a dalších duchovních směrech,  je to také přemítání o lidech a jejich vzájemných vztazích.

      Dnes je velmi módní hovořit o setkávání různých kultur, včetně náboženských a o jejich vzájemném sbližování a obohacování. Nejsem si jist, zda všichni lidé, kteří se nesou na této promyšlené módní vlně vědí, co chválí. Zvláště to platí pro duchovní oblast. Jistě, různé  náboženské systémy mají už na první pohled některé věci společné. Čím se ale jde hlouběji, přibývá rozdílů mezi nimi. Nejvíce společného je právě na povrchu. Z toho plyne, že ta náboženství, která by se chtěla sbližovat na základně svých podobností, se nutně musí držet právě  jen toho svého povrchu a to jako nejdůležitější věci, jako něčeho pro sebe (a pro ty druhé) podstatného.  Musí sama programově  zpovrchnět. Ztrácejí tak svou hloubku, duchovní moc a cit.  Odseknou se od vlastní podstaty, od vlastních duchovních kořenů. Ty se pak sice  dají nahradit jakýmsi všekřesťanským, nebo všenáboženským pocitem hloubky a meditace, ale  bez konkrétního uceleného duchovního obsahu. Tam, kde hlavním záměrem sjednocovatelů je především společenský a politický efekt, to (zdá se) nikterak nevadí. Ale co když někomu z věřících jde pořád ještě o duchovní cestu a o nadpozemskou spásu?  Pak asi nebude nekritickým přítelem společných ekumenických sbližování. Co tedy může nabídnout jako alternativu vzájemného soužití různých, někdy napovrch podobných, ale podstatou zjevně  neslučitelných duchovních cest?  Jako řešení se nabízí vzájemná tolerance. V pravém významu toho slova. Jeho doslovný překlad je snášenlivost. Asi tak: nedá se nic dělat, když už se nedokážeme navzájem přesvědčit a zmisionařit,  musíme se tedy alespoň navzájem snášet. Není to žádná erupce bouřlivé bratrské lásky, ani vzájemného radostného líbání. To je pravda. Ale na druhou stranu jsem přesvědčen, že pokud vůbec někdy dosáhneme opravdu upřímné tolerance, to znamená, že sneseme existenci těch druhých bez jakékoli postranní nevole a dokonce se budeme mít s nimi rádi jako s lidmi, pak si myslím, že je to naprostý vrchol všeho, čeho může reálně jakékoli ekumenické hnutí dosáhnout. Konec konců i pražský rabín (abych byl dostatečně ekumenický) mi v tom hovoří na stránkách časopisu Dingir (1/2000) ze srdce: „Já si myslím, že tolerance znamená nechat druhého na pokoji, snést ho i s tím, že s ním hluboce nesouhlasím. Kvůli tomu ho přece nebudu přesvědčovat o svém názoru. A přál bych si, aby také on nechal mé názory mě, aby mě nepřesvědčoval a nesnažil se mě někam manipulovat.“  Možná se někdo v duchu podiví, jak můžu souhlasit s takovým názorem, když jsem kněz Pravoslavné církve, tedy duchovní cesty, ke které neoddělitelně patří i misie. To jistě. Ale ona není misie jako misie. O pravdě křesťanství bych měl svědčit především tomu, kdo o ní sám má zájem, nebo alespoň tomu, komu moje misijní činnost není „proti srsti.“ V opačném případě vzniká poněkud trapná situace, která rozhodně nečiní křesťanství pro toho člověka přitažlivým. Ani nejúžasnější pravda není samočinnou zárukou úspěchu, pokud se člověk nerozhodne sám a svobodně ve svém srdci, že ji přijme, že ji chce a že po ní touží. A pokud někdo člověka  manipuluje, rozhoduje o něm bez něj, nebo dokonce ho drží pod krkem (případně s meč na krku), nebo ho naráží na kůl, aby pohan všechno správně pochopil, pak ho možná donutí k formálnímu souhlasu, ale o víře a o misii podle vůle Boží nemůže být ani řeči. Ostatně, výsledky podle toho také vypadají. Jako příklad si můžeme vzít konec konců i násilné donucování pravoslavných k unii s papežem, kde se někteří lidé i po generacích navracejí zpět k Pravoslaví, a jiní  naopak  víru svých otců fanaticky nenávidí, což je paradoxní důsledek traumatu z její násilné změny a pošlapání lidské důstojnosti, ve kterém se prakticky nemožný a neúčinný odpor proti nové moci a  víře zvrátil v teoreticky možný a úlevný odpor vůči víře původní, tak jako u některých lidí se agresivita, kterou není z nějakých důvodů možno uvolnit, vybíjí v autoagresivitě, v ubližování sobě.  Ostatně, náš vlastní  národ  má také svá traumata, kdy nejprve byl násilně latinizován po vyhnání žáků svatých Cyrila a Metoděje v době knížete Svatopluka a potom ještě jednou násilně rekatolizován po Bílé Hoře, kdy bylo v zemi 90 % nekatolíků. Výsledkem je duchovní rezignace, která způsobila, že v naší republice se 60% lidí hlásí k ateismu, což je číslo v jiných zemích opravdu neobvyklé.

     Abych si ovšem zametl i před vlastním prahem zmíním se ještě o specifikách pravoslavné misie. V dějinách nalézám její čtyři legitimní podoby: klasické hlásání s případnou disputací (podobně jako apoštol Pavel na Areopagu, nebo Dostojevský ve svých knihách), misie na pozvání (jako příchod Sv. Cyrila a Metoděje z byzantské  Soluně na Moravu), misie běženců (jako u prvních křesťanů rozprchlých  do světa před pronásledováním v Jeruzalémě a Judeji, či u Rusů prchajících před komunismem na západ), a misie fascinací - přitažlivostí křesťanství přes pozoruhodné lidi (většinou významné askety, blázny pro Krista a pod). Každá z těchto podob misie  postrádá prvek násilí. Buď ho uplatnit nechce a nebo ani nemůže.  Ovšem existuje i nelegitimní pátá cesta, kdy vezmu do jedné ruky kříž a do druhé meč a vydám se přesvědčovat bídné pohany o víře pravé. Ta je (pokud mám dostatečnou fyzickou převahu) z  krátkodobého hlediska  velmi praktická a bylo by bláhové tvrdit, že nikdo z pravoslavných mocných nepodlehl tak lákavému pokušení. Nicméně dobrotivý Bůh dopřál pravoslavným mocnářům v dějinách jen velmi málo klidu k tomu, aby  mohli takovým pokušením podléhat. Většinou potřebovali meč spíše k obraně vlastní země a víry, než naopak. Dějiny kolébky Pravoslaví,  Byzance, to je téměř nepřetržitá obrana říše, prostřídaná v lepších časech dobýváním ztracených území.  V případě dědičky Byzance, carské Rusi, byla po osvobození od Tatarů situace trochu jiná a  pronikání Jermakových kozáků na (šamanskou) Sibiř za cara Ivana Hrozného přirovnávají autoři Dějin Ruska k výpravám španělských kolonizátorů k břehům Ameriky. Ale spěchám dodat, že kněží, kteří byli součástí výprav (vzhledem k faktu, že Pravoslaví není světově centralizovanou ideologií), byli v násilném prosazování víry mnohem méně důslední než jejich španělští kolegové. Pro porovnání můžeme uvést svědectví o ruské misii mezi aljašskými indiány, jak se zachovalo z konce 18. století:

     Organizovaná misie zde začala  působit r. 1794, kdy velkokupec Šelichov, který  prosazoval  zřízení stálých obchodních stanic na americkém území,  získal pro  tuto oblast

dobrovolníky z řad mnichů kláštera  Valaám (centra misie mezi  Karely na rusko-finské hranici),  patrně aby u carského dvora dodal  svému podniku serióznosti  (žádal totiž cara o monopol na následný obchod  s kožešinami).  Když šest mnichů s několika pomocníky dorazilo na Kodiak,  byli šokováni podmínkami v nové kolonii, konkrétně násilím  a

kořistnickými  způsoby jejich vlastních krajanů. Místním  správcem Šelichovovy obchodní  společnosti i celé kolonie  byl jakýsi Alexandr Baranov, člověk nespravedlivý  a bezohledný.  Za několik málo týdnů poslal vedoucí misie, archimandrita  Joasaf, zprávu o poměrech v

kolonii přímo Šelichiovovi  a když se nedočkal  odpovědi, vrátil se s dvěma pomocníky  do Ruska, aby zde podali osobní  svědectví o Baranovových  násilnických akcích. Baranov reagoval tím, že  uvěznil zbývající  mnichy do domácího vězení a zakázal jim jakékoli kontakty  s domorodci. Bez ohledu na další nátlak ze strany obchodní  společnosti

se  ovšem aljašští domorodci dál shromažďovali,  aby navštěvovali pravoslavný  chrám. Své potíže s Baranovem  měl i svatý German, který opustil Kodiak, aby  se vyhnul  jisté smrti z rukou Baranovových (formálně jistě pravoslavných)  mužů a přesídlil na dnešní Spruce

Island, kam přenesl  nové centrum misie.  Poměry se stabilizovaly až po Baranovově  smrti. R. 1824 přijel nový misionář,  otec Joan (s ženou, dětmi  a tchýní), který se rychle naučil aleutštině a s  pomocí místního  náčelníka do ní přeložil Evangelium podle Marouše  a katechismus.  Poté zvěstoval evangelium v pobřežních vesnicích,  které objížděl  po moři na kajaku. Po smrti manželky byl postřižen na  mnicha a  ustanoven biskupem kamčatským, kurilským a Aleutských ostrovů.  V hlavním městě ruské Aljašky, Sitce, založil školu  pro výchovu domorodých  kněží, námořníků, navigátorů,  fyziků, účetních, kartografů

a umělců s  působností  pro celou kolonii. Jeho pomocníkem a následovníkem byl otec  Jakov,  který pracoval mezi Eskymáky kmene Yupik. Na pozvání  indiánů z Atabasky  sídlících proti proudu Yukonu obrátil  na víru a pokřtil r. 1852 několik  stovek z nich, čímž

odvrátil  na poslední chvíli kmenovou válku - dřívější  nepřátelé  se sešli v míru v jedné Církvi. Otec Jakov konal bez  jakýchkoli technologických  vymožeností, bez ochrany a pomoci armády, stovky  mil od  nejbližší evropské základny. Zásluhou lidí, jako byl on a  jeho předchůdci, byly položené tak pevné základy misie,  že když se  po prodeji Aljašky Spojeným státům r. 1867  většina Rusů (včetně  kněží), vracela domů, opouštěli  12.000 křesťanů z řad  domorodého obyvatelstva, 9 pravoslavných  farností, 35 kaplí, 17 škol a  3

sirotčince. Přestože  sídlo biskupa bylo přeneseno ze Sitky do  San Francisca a  aljašská misie přijímala dalších sto let jen  velmi sporadickou  pomoc ze zbývajících států americké Unie, misie se  dál rozrůstala  díky úsilí domorodého vedení Církve. Nemalý podíl na  tom

jistě  měl právě nenásilný misionářský přístup, který  představoval pravoslavné  křesťanství ne jako zákaz starobylé aleutské  náboženské tradice,  nýbrž jako její naplnění. Přesto, a nebo možná právě  proto, neslyšíme  nic o zápasu misionářů s tajemnou mocí domorodých božstev  a jejich kouzelných bylin. Zápasilo se o kožešiny a o moc  nad územím, to  ano. Ale jak jsme četli, v tomto zápase  nestáli pravoslavní Rusové proti  pohanským indiánům,  nýbrž bezohlední (a v srdci bezbožní) obchodníci proti  pravoslavným Rusům a indiánům. Co se týče boje duchovního,  zde na straně  křesťanů stála moc, která nepotřebovala pušky  a zákazy. Dobře to ilustruje  příběh, který (v televizním cestopisném  pořadu) vyprávěl eskymácký  pravoslavný kněz v jedné rybářské  vesnici na ostrově Kodiak: Jednou se k  rybářské osadě přihnala  obrovská vlna, která smetla dřevěné domky - příbytky  rybářů.

Jen  jediná stavba zůstala celá - byl to místní pravoslavný  chrám. Křesťané,  jejichž domovem byla nyní spíše hromada trosek,  vešli dovnitř.  Chrám byl zcela nedotčený, plamínky lampád tiše hořely  před ikonami. (25)

     My se teď od aleutských indiánů přeneseme k jejich šamanským kolegům do Střední a Jižní

Ameriky, protože střet šamanismu a křesťanství je najčastěji a nejbolstněji připomínán právě v této oblasti. Možná i proto, že z těchto výprav (na rozdíl od výprav na Aljašku) se zachovalo větší množství písemných svěděctví, na jejichž základě si můžeme udělat dobrou předstravu o celé té historii.   

     Především musíme vzít v úvahu, že misionáři, kteří doprovázeli vojsko španělských  dobyvatelů, ve skutečnosti nebyli vůbec žádní misionáři. Byli to církevní učenci a úředníci. Vždyť poslední klasická misie pohanů, které by se mohli účastnit buď oni sami, nebo alespoň jejich učitelé, proběhla na jejich vlastním teritoriu už hodně dávno. Oni sami vyšli z církevní struktury, která byla po vyhnání islámských Maurů utužená až k fanatické nezpochybnitelnosti a představa, že by jejich příkazy a nařízení někdy někdo nerespektoval, byla patrně za samou hranicí jejich představivosti. A k tomu se přidal ten problém, že američtí indiáni neměli modly, které „mají oči a nevidí, mají ústa a nemluví“ tedy takové ty klasické modly, které by stačilo pokácet a shodit do řeky, ale modly, které byly až příliš „živé“, které proměňovaly vědomí indiánů a dávaly  jim bezprostřední duchovní zážitky, jaké žádný křesťanský obřad nebyl sto nahradit (alespoň co se týče  okamžité změny vědomí). Protože úředničtí misionáři neměli s drogami  žádné zkušenosti, nebyli schopni pochopit, proč se ti domorodci svých božstev tak zatvrzele drží. Tož jim to zkusili vysvětlit po španělsku, ale ani mučení, ani pronásledování nezměnilo názor indiánů na křesťanství. Kněží dosáhli pouze toho, že indiáni přizpůsobili svůj vnější projev normám požadovaným křesťanskými přemožiteli a některé své obřady obohatili křesťanským pojmoslovím (konec konců vzývat tu a tam nějakého boha či svatého navíc, to nemůže škodit). Misionář Askalón rozhorleně píše: Ďáblova horlivost je taková, že se jí proti nám daří. Jeho prohnanost způsobuje, že každý den nacházíme nové škody na svém díle. Proto je u úředníků všech okrsků vítána přičinlivost ve vyhledávání, vykořenění a trestání těchto přežitků starého modlářství a kultu ďáblova. (26)

      Po jedné domácí hádce udal nějaký indiánský příbuzný páteru Askalónovi jednu ženu, která vlastnila semena ololiuhquiho. Askalón zaznamenal: Když byla dotázána, proč tak zarputile  odmítala odpovědět, což indiáni činí vždycky, odpověděla: „Oninomauhtiaya“ což znamená - neodvážila jsem se ze strachu. Je třeba poznamenat, že nepociťují strach před zástupci spravedlnosti z očekávaného trestu. Spíše /je to) strach právě z ololiuhquiho či z božstva, které v něm, jak věří, sídlí. V tomto ohledu je jejich víra tak zmatená, že je třeba užít boží pomoci k jejímu odstranění. Strach a hrůza, které brání jejich výpovědi, jsou obavou z rozmrzelosti tohoto falešného božstva, které dle jejich víry prodlévá v ololiuhquim. Je to hrůza z jeho nevole a hněvu. Proto (mu) říkají Aconechtlahuelis, tj. „kéž nevzbudím tvůj hněv a zlobu vůči sobě“. (27)

     Zdá se, že indiáni se ocitli mezi dvěma ohni. Na jedné straně hněv a zloba božstva, na druhé straně horlivost a krutost misionářů. Ať si vyberou co chtějí, vždycky na to doplatí. Jak to nakonec dopadlo, pokusil se zhodnotit Wasson citovaný P.T. Furstem: Těmito zprávami z dávných koloniálních dob se jako jeden hlas... nese duch pochmurné hořkosti. Sledujeme zde smrtonosný souboj  dvou kultur. Na jedné straně tu máme fanatismus zanícených mužů církve plamenně pronásledujících, s podporou drsné světské moci jev, který pokládali za pověru a modlářství. Na druhé straně soudržnost a úskočnost indiánů, bránících svého nadevše drahého  ololiuhquiho. A indiáni tento boj zjevně vyhráli, protože v dnešní Oaxace můžete být svědky podávání semen jako neustále platné pomoci v těžkých časech (str. 339-340). (28)

     Aby to ovšem nebylo všechno vnímáno tak černobíle, dám k dobru jednu zajímavou informaci, kterou jsem vyslechl v jakémsi zahraničním TV seriálu věnujícímu se dávným kulturám, zde konkrétně Inkům.  Nemohu bohužel sloužit přesným odkazem, protože v době sledování jsem ještě neuvažoval o zpracování tohoto tématu a tak jsem neměl důvod si jméno seriálu a toho člověka v něm zapsat nebo zapamatovat, ale ta informace mi ulpěla v paměti, protože je zajímavá. Inkové se,  z pohledu misionářů a dobyvatelů,  dělili na dvě základní skupiny. Jedni se jim protivili, skrývali se a praktikovali pohanské kulty a ti druzí spolupracovali se Španěly, udávali ty první a  vydávali o jejich pohanských krutostech velmi barvitá a strašlivá svědectví. Ti první náleželi vždy k jednomu  indiánskému klanu a ti druzí zase k druhému. Průvodce pořadem vyslovil zajímavou teorii, že  klany z dříve vládnoucích indiánských  vrstev, když už nad nimi  Španělé vyhráli, využili jejich vojenské převahy alespoň k tomu, aby si vyřídili účty mezi sebou. Je to tak nemyslitelné? Kdo ví, jak to bylo s tajnými krutými pohanskými obřady, o kterých Španělé vždy jen slyšeli od „spolehlivých“ svědků, a komu nejvíce posloužila jejich misijní horlivost. Svět se nemění. S odstupem doby  ovšem můžeme spíše  zhodnotit, komu tento způsob misijní horlivosti asi moc neposloužil. Asi  moc neposloužil Pánu Bohu, lidem a křesťanské víře. Vždyť na to, aby indiáni mohli opravdu svobodně a v klidu a míru promyslet skutečný obsah nové křesťanské zvěsti,  nezbylo při tom všem moc času a ani na to nebyla  ta správná nálada. (Když pominu otázku zvěsti samotné, s jejímž obsahem se jako pravoslavný křesťan také nemohu ve všem ztotožnit).

     V podstatě se obrovská snaha v misionářské činnosti, kázání a trestech setkala, jak byli církevní autoři pozdějších staletí nuceni přiznat, vyjma zatlačení těchto praktik do podzemí, s minimálním úspěchem. A tam byl boj proti nim ještě o mnoho těžší.  Navíc se indiánům podařilo zapracovat peyotl, semínka povijnice i další posvátné rostliny do křesťanské doktríny tak obratně, že se mohli klidně hlásit k náležitému uctívání Panny Marie a svatých a zároveň pokračovat v hledání duchovního vedení s pomocí božských opojných látek z předkolumbovské minulosti (29)

     Španělé dovedli ovšem přikročit poněkud odvážně i k taktice ze zcela jiného soudku, která se z hlediska ortodoxního křesťana jeví velmi neortodoxní a která předznamenala mísení šamanismu s křesťanstvím do té míry, že člověk stojící opodál si dnes může klást i poněkud zmatenou otázku co je vlastně co:

    Vyskytly se také pokusy o spojení obou kultur, při jednom z nich byla dokonce vyslána misie do státu Coahuila (r.1692) s názvem "El Santo de Jesus Peyotes". Při této misii se místo hostií používal peyotl a tento ústupek domorodému náboženství byl v případě "domorodé americké církve" ještě dokonalejší. Kolem r. 1880 se kult peyotle dostal do Severní Ameriky, pravděpodobně ho tam dovezli Indiáni kmenů Kiowa a Komančů, kteří se vraceli ze svých nájezdů do Mexika. V následujících čtyřiceti letech se kult  rozšířil  na severozápad a mezi kmeny Velkých prérií (Great Plains). Rozvinulo se zde několik  forem bohoslužeb, částečně charakteru křesťanského a částečně pohanského. Americké úřady se mnohokrát pokusily peyotle zakázat, avšak neuspěly. Došlo dokonce k několika zvláštním soudním sporům, ale důkazy nedokázaly porotu přesvědčit o tom, že droga vyvolává ne jen opilost, nýbrž i prostopášnost. Většina obviněných indiánů tvrdila, že peyotle berou proto, aby dosáhli spojení s Bohem, a to jim pak pomůže stát se lepšími lidmi. Máme spolehlivé důkazy zvláště o tom, že konzumace peyotle pomáhala indiánům v rezervacích v boji se závislostí na alkoholu.

     Taková podpora abstinence by těžko mohla charakterizovat nebezpečnou návykovou drogu. Ačkoli perzekuce neustávala, stále větší počet členů domorodé  americké církve peyotle používal. Roku 1962 zvítězila americká Unie Za občanská práva v precedenčním procesu proti státu Kalifornie, který popíral význam peyotle pro sakrální účely. Díky tomu si dnes můžete mezkalové hříbky zcela v souladu se zákonem objednat na dobírku. ... U Kiowů a Komančů jsou bohoslužby s peyotle méně exotické, zato však častější /než u Huicholů) Konají se o vánocích, na Den díkůvzdání, o velikonocích a také u příležitosti narození dítěte nebo šťastného návratu z cesty. Jsou to hluboké duchovní zážitky a jak píše J.S.Slotkin, autor knihy Peyotlové náboženství (Peyotle Religion), která vypráví o jeho životě v indiánské rezervaci Menomini: "Bílý člověk vejde do kostela a mluví o Ježíši, Indián vejde do svého týpí a mluví s Ježíšem." (30)

     To už se dostáváme do oblasti přímé sakrální konfrontace  kontaktu s drogou a kontaktu s Ježíšem, nebo alespoň s tím, co si indiáni, nebo běloši nadšení jejich kultem  pod jménem Ježíš představují. Už jsem se tomu věnoval v kapitole o eucharistii. Zde chci jen upozornit na poněkud zarážející fakt,  totiž na představu jakou má  J.S. Stolkin o dění při návštěvě kostela. Z citace sice přímo nevyplývá, zda se jedná o jeho názor, nebo zda cituje slova některého indiána, faktem ale zůstává, že je to názor  mylný. Bílý člověk, pokud je křesťanem,  může mluvit o Ježíši v rozhovoru,  nebo na přednášce, to jistě.  Ale v chrámu a vůbec při  modlitbě mluví s Ježíšem. Pokud ne, tak to ještě   (a nebo už ) není křesťanství.  A tak se opět dostávám ke své (asi už oblíbené) otázce: Vědí dnešní lidé skutečně všechno o křesťanství a o Ježíši? A vědí skutečně všechno také  o droze a jejím božstvu? Nebo jenom něco předpokládají, aniž by měli potřebu si své zažité předpoklady ověřit? Nehraje tu nějakou významnou roli lidská spekulativnost a  fantazie? Je to o Bohu, nebo o představách o bohu? A to neplatí jen pro indiány, ale i pro dědice „křesťanské civilizace“:

     Hernando Ruis de Alacrón, duchovní ze 17. století...ve svém  Tratado  z r. 1629 se velice široce věnoval indiánskému uctívání a užívání posvátných semen povijnice, peyotlu, hub a tabáku. Vyjádřil zde rovněž obavu, že tyto "modlářské" praktiky indiánů by mohly být dostatečně přitažlivé i pro nižší vrstvy španělské koloniální společnosti. (31)

     Páter Hernando už v 17. století odhadl budoucí přitažlivost indiánských drog (a kultů) pro „bledé tváře“. Snad z  opatrnosti přisoudil tento zájem jen „nižším vrstvám“. Jak by se asi divil, kdyby dnes četl poznámky lidí z vrstev „vyšších“, dalo by se říci, přímo svých vědeckých kolegů:

     „Výhoda hub spočívá v tom, že dostanou tolik lidí, (ne-li všechny) do příslušného stavu, aniž  by museli procházet utrpením Blakea či sv. Jana. Umožňují vidět jasněji, než to dovoluje naše slábnoucí smrtelné oko, to, co se skrývá za horizonty našeho života, umožňují cestovat v čase tam i zpět, dosáhnout jiných úrovní existence, dokonce (jak říkají indiáni) poznat boha ... Vše, co za takové noci uvidíte, má prapůvodní kvalitu: krajina, stavby, tvary, zvířata - všechno vypadá, jako by právě vystoupilo z dílny stvořitelovy. (Wasson 1972a:197-198)... 

   (Je typické pro synkretickou povahu současného houbového kultu, že někteří oaxačtí indiáni říkají, že dostali houby od boha, protože neuměli číst a bůh k nim chtěl promlouvat přímo. Eunice Pikeová a její společnice FlorenceCowanová (Pike and Cowan,1959) vyprávěly, jak těžké je vysvětlovat křesťanské poselství někomu, kdo je přesvědčen, že už má prostředky, posvátné houby, přímého přístupu ke slovu božímu v nezprostředkované a jasné formě, může sám navštívit nebesa a navázat vlastní spojení s bohem.) (32)

    Upozorňuji na  slova  „aniž  by museli procházet utrpením Blakea či sv. Jana“.  Utrpení nikdy neznamenalo na lidské duchovní cestě nějakou zbytečnou a nežádoucí komplikaci. Tak by tomu mohlo být, kdybychom byli svatí, ale to nejsme. Jsme hříšní a proto je naše duchovní cesta za svatostí spojena s utrpením.  Pokud někdo chválí duchovní zážitek proto, že se k němu lze dostat lehčeji, snadněji, pohodlněji, pak opravdu riskuje, že utrpení, kterému se vyhnul před zážitkem, čeká na něj ještě po zážitku, po zjevení, po duchovní cestě, po tělesné smrti. Hledat výhodnější cesty a způsoby se (možná) vyplácí v podnikání, ale rozhodně ne v náboženství.

     Lidé odkojení “křesťanskou“ kulturou by to teoreticky ještě měli vědět. Ovšem přesto i někteří „bílí“ vědci byli fascinování zkušenostmi s šamanským duchovním prostředím natolik, že neváhali ztotožnit je s poznáním křesťanského Boha a to i přesto, že některé zkušenosti hovořili spíše pro setkání s nekřesťanským (vlastně i křesťanským) ďáblem.  Albert Hofman snědl 32 sušené vzorky Psylocibe. mexicana o hmotnosti zhruba  2,4 g, což odpovídalo průměrné denní dávce mexických indiánů. Poznámky v jeho laboratorním bloku jsou klasickým popisem otravy houbami:  

    Všechno v mém zorném poli bylo zkreslené a nejasné. Jednotlivé kusy nábytku měly najednou groteskní až strašidelný tvar ... Paní od vedle .. již nebyla paní R., nýbrž nějaká zlá, zákeřná čarodějnice v barevné masce ... Usadil se ve mně nějaký démon, zmocnil se   mého těla, mysli, duše. Skákal jsem a křičel, pokoušel jsem se ho zbavit, ale pak jsem se znovu zhroutil a bezvládně ležel na pohovce ... přepadl mne hrozný strach, že se zblázním.

     (Jindy si zaznamenal: )

     Dvaatřicet minut po požití hub se svět kolem mne začal  zvláštním způsobem měnit. Vše začalo působit mexickým dojmem ... Ať jsem měl oči do kořán, nebo zavřené, viděl jsem jen a jen mexické motivy a barvy. Když se ke mně sklonil lékař, který na experiment dohlížel, aby mi změřil krevní tlak, před očima se mi proměnil v aztéckého kněze a ani by mě nepřekvapilo, kdyby vytáhl obsidiánový nůž ... Na vrcholu intoxikace ... dosáhla změť vnitřních obrazů takové intenzity, že jsem měl strach, aby mě tento vír tvarů a barev neroztrhal a nerozpustil. Asi po šesti hodinách sen skončil.

      (Jeho kolega  Schultes byl svědkem několika obřadů  pod vedením slavné mazatecké šamanky Marie Sabiny:  V knize Rostliny bohů (Plants of the Gods) zaznamenává  společně s Hofmanem  její slova evokující otravu teonanacatlem:)

     Čím hlouběji proniknete do světa  Teonanacatlu, tím víc uvidíte. Uvidíte také naši minulost a naši budoucnost .... já jsem na vlastní oči viděla Boha: obrovské tikající hodiny, tělesa, která se pomalu otáčejí, a uvnitř hvězdy, Země, celý vesmír, den a noc, pláč a smích, štěstí a bolest.

     Popis tohoto nepochybně nadpozemského zážitku nám pomáhá pochopit, proč se tento kult udržel celá tři tisíciletí. (33)

     Vidíte, teď mne opravdu něco napadlo. Nevěřím tomu, že jako křesťan mám s šamanem společného Boha. Ale ďábla, toho společného máme. Ten je opravdu univerzální. Tak vidíte, přece něco. Ale ekumenu bych na tom raději nestavěl. Ačkoli se  možná najde mnoho lidí, kteří tak budou činit, protože podstatné pro ně bude jen to (a právě jen to), že tu “něco“  funguje. Lidská přirozenost je už asi taková, že kdykoli člověk zažije něco neobyčejného, nadpřirozeného, nadpozemského, úžasného (pokud je to až tak úžasné, že to nelze připsat jen dosud skrytým vlastním možnostem), vždycky má tendenci to  přisoudit Bohu. Dokonce i když se v jeho zážitcích objevují tu a tam podezřelé prvky, které nezapadají do naší představy Boha, pořád člověk (raději) trvá na svém. Zažil jsem lidi, kteří si uměli všelijak zdůvodnit různé nesrovnalosti a podezřelosti ve svých zážitcích, protože fascinace tou věcí se nechtěli vzdát.  Ostatně, zažil jsem to sám, při svých duchovních životních peripetiích. Bylo to skutečně silné, nadpřirozené, zajímavé, vzrušující, tajemné, byla to moc. (A také občas nevysvětlitelná úzkost, vyčerpání, nadpřirozený děs a strach).  A také jsem zažil skvělé pocity, velebnou blízkost  nevyslovitelné moci, erupci osvobodivé radosti, vyvolenosti, jistoty, úžasnou družnost, útěšnou vzájemnost a  poznání  dosud nepoznaného štěstí. Jak dobře chápu v tomto kontextu radost poutníků ve Wirikútě. A opravdu vím co mluvím,  nejsem zde odkázán na  svědectví jiných, ať spolehlivá, nebo nespolehlivá. Díky Bohu jsem zažil zcela nepopiratelné (a částečně ne jen soukromé)  zhroucení těchto duchovních světů a poněkud nepříjemné, lež neodbytné poznání, že jsem to byl já, kdo se nacházel „mimo“ a že opravdová skutečnost je neskutečně jiná. Takové vystřízlivění z úžasného rauše, kdy se člověk probudí uprostřed pronajatého bytu a zjistí, že v záchvatech kosmické radosti kolem sebe rozmlátil, co se dalo, včetně květináčů živých kytek a bedny s morčetem, které na něj kouká zpod kuchyňského dřezu svýma vyděšenýma velikýma očima. Teď nehovořím o věcech kolem nás, hovořím o lidské duši. Možná že své vlastní zkušenosti nemohu s mechanickou přesností vztáhnout na zkušenosti kmenových společenství indiánských šamanských kultur, ale pro „bílé hledače“mé kultury  by snad mohly být určitým varováním a inspirací.  Co se týče šamanských přírodních národů a náboženství, tam to jistě neprobíhá (jako u nás) jen  jako živelný nebo importovaný experiment. Je pravda, že mají  kolem svých náboženských zážitků vyvinutou pevnou naukovou strukturu, která, jak opakovaně zdůrazňuje Petr T. Furst, pomáhá udržovat kmenový svazek a integrovat každého člena do jeho společenství. Nicméně ani to ještě není samo o sobě zárukou, že jejich poznání  není  klam a že jejich duchovní vesmír není bludištěm křivých zrcadel. Třeba už proto, že každý příslušník kmene Huicholů, Cahullů, Tukanů, Waraů a dalších, ví přesně jak duchovní místopis  nebeských sfér vypadá, všichni to mají svým vlastním zážitkem utvrzené, ale sotva by se asi na tom shodli mezi sebou. Každý z nich si je jist pravdou, ale každý kmen má tu  pravdu jinou, své zážitky jiné a svá božstva jiná.

     Ještě by tak scházelo, aby vzali  luky a kopí a šli si navzájem vysvětlovat, kdo z nich tedy má tu pravdu pravou. U nás v Evropě bychom nejspíš udělali. Indiánské národy  si to, zdá se, zas tak neberou. Ovšem, kromě těch mocných, jako byli třeba Inkové či  Aztékové. To byly klasické dobyvačné říše stejně, jako Babylón, Egypt, nebo Řím. Nebo Španělsko. Oni se lidé a jejich říše (zvláště ty mocné) od sebe zase tak neliší. Snad tedy byli indiánští vojáci a kněží vůči poraženým (pokud některé kulticky nesnědli) alespoň tolerantnější než křesťanští dobyvatelé?  Možná. Připusťme to. Připusťme, že byli alespoň tak pragmaticky tolerantní jako například pohanský Řím. Když Řím pokořil další národ a další bohy, tak napřed prozkoumal, jestli se božstva poraženého lidu nepodobají jeho římským bohům. Pokud ano, nebyl žádný problém. Pokud ne, tak je Řím ke svým bohům prostě přidal. Pár dalších lokálních bohů se může hodit. Jenom Židé měli s Římem občas nějaké potíže, se svým jediným Bohem, kterého nebylo možno nikam zaškatulkovat ani přidat k ostatním. A samozřejmě hlavně  křesťané. Ono tvrdohlavé „Věřím v jednoho Boha“ bylo římským úředníkům tak vzdálené, že naprosto nemohli pochopit, jak je vůbec možné, že lidé jsou ochotni kvůli tomu ztratit své vlastní životy, někdy i způsobem málo záviděníhodným. Přece by stačilo tak málo, pokleknout před sochou Jupitera, Herma, nebo současného živého  boha - římského císaře. Co to ti křesťané měli za divnou víru? Co to měli za zkušenost? Co věděli o životě a smrti  navíc, co by nebylo známo jejich udiveným mučitelům?  To je otázka, kterou vůči křesťanům řeší lidstvo dodnes a ještě ji řešit bude. Zvláště před koncem našeho věku a světa bude tato otázka velmi aktuální. Podle proroctví čeká křesťany tak silné pronásledování, jaké do té doby  ještě nebylo. Jestliže křesťané (a tedy ani já) nakonec nemají pravdu, jestliže se mýlí, pak jsou vskutku nejubožejší ze všech lidí, jak píše apoštol Pavel. (Myslel ovšem  ty opravdové křesťany, ne jen podle jména). Žádné nebeské radosti na ně  nikde nečekají a pozemské radosti a vášně si kvůli své víře odpírali. Smutný život a ještě smutnější a marná mučednická smrt. Pak by bylo opravdu lepší žít jako jejich okolí: „Jezme a pijme, protože zítra zemřeme.“ Ale co když je to obráceně? Co když křesťané  mají pravdu? Co když ti, kteří uvěřili tomu, čemu ostatní nevěří, znají něco, co ti ostatní naznají? Co by to pro ty ostatní znamenalo ? Co by to znamenalo pro římského konzula, který předhazoval křesťany dravým šelmám v cirku? Co by to znamenalo pro řeckého filosofa, co pro aztéckého kněze, pro hinduistického fakíra, pro tukanského šamana, pro zbožného muslima v mešitě, pro židovského kupce, pro jogína v Dillí, pro ateistu,nebo  pro člověka, který čte tyto řádky? 

      Ale to jsem se rozfilosofoval, vraťme se k šamanismu a křesťanství. Pokud má indián (ale ještě spíše mladý běloch) nějaký důvod, aby se nestal křesťanem, aby zůstal například šamanem, nebo se jím stal,  jak se může vypořádat s tím, že  indiáni mají každý ve svém kmeni velmi přesvědčivé osobní zkušenosti o svých bozích a duchovních vesmírech, ale ty se navzájem kmen od kmene (někdy výrazně) liší?  Jak ten rozpor  vyřešit? Jedna velmi lákavá možnost se pro něj přece jenom nabízí. Může se s tím snad  vypořádat pomocí takzvaných archetypů.  Jakýchsi společných prazákladních pravd, skutečností a vzorů, které stojí v pozadí jednotlivých duchovních zkušeností.  Jednotlivé konkrétní zkušenosti se sice od sebe navzájem mohou lišit, podle místních kmenových tradic,  ale může to být dáno pouze odlišnou interpretací. Co když si lidé pouze různě  interpretovali svou zkušenost s onou jedinou nadpravdou a tuto společnou nadpravdu lze odhalit ve všech náboženských systémech a v jejich  společných základních symbolech a s jejich pomocí se dostat přímo k ní,  jaksi „o patro výš“?

     Co když je to konec konců vlastně jedno, jestli je člověk křesťan nebo šaman? Tuto zajímavou otázku si probereme v další kapitole.  Nyní však přišel čas, abychom nahlédli do přísně střeženého jednacího sálu a abychom ještě jednou, naposledy, byli  přítomni nejtajnějšímu  jednání ústředního výboru fiktivní společnosti Naše dobro a.s.

Intermezzo IV.

     Hned na počátku je jasné, že toto mimořádně svolané jednání nebude jen tak obyčejné. Atmosféra v sále je nabyta pocitem, který sice arciběsi dobře rozeznávají a znají, ale tentokrát se tento pocit šíří jako z energetického nervového uzlu přímo od trůnu Jeho Všehříšnosti, což věru nebývalo zvykem. Tímto pocitem je strach. Ačkoli ze strnulého sebevědomého usazení velkého vůdce na zlatém trůnu tomu nic tomu nenapovídá, přece jemné chvění, které prostupuje atmosféru celého sálu a zmocňuje se všech přítomných, je nanejvýš výmluvné. Velký tajemník, zahleděný v mračném zadumání kamsi do temných stínů sálu za trůnem, se právě vytrhl z chmurných myšlenek a na nervní pokyn satana  s vláčně pomalou vážností předstoupil před shromáždění. Přehlédl všechny přítomné zkoumavým pohledem a hluboce se nadechl:

     „Pánové! Dnešní jednání od nás vyžaduje naprostou efektivnost, stručnost a jasnost úsudku. Návrhy žádám krátké a věcné. Situace je následující: Všichni víme, že náš záměr a filozofie, se kterou jsme pod vedením jeho Všehříšnosti založili naši Společnost, naše společné Dobro, je tou nejlepší možnou filozofií a nejlepším existujícím smyslem bytí. Jsme chytřejší než ostatní, lepší než oni, výkonnější, kvalitnější, průraznější. Máme  přirozené právo, abychom byli na věky nadřazeni všem ostatním, celému  stvoření, lidem i andělům. Ano, a všichni vespolek i samotnému Nejmenovanému, který svou osudovou slabostí pro neustálé praktikování zcela neefektivních postupů jako např. láska  a milosrdenství, již dávno ztratil přirozený nárok na skutečné vedoucí postavení v kosmu. Možná, že Nejmenovaný kdysi dávno všechno stvořil (a kdo ví, jak to bylo) , ale jsme to právě a jedině my, kteří dáváme pravý smysl celému tomuto stvoření a životu všech hmotných i nehmotných tvorů tím, že mají tu čest nám sloužit a jedině tak mají jakés takés právo nazývat svůj život užitečným a zdůvodnitelným. Jsme to jedině my, kteří jsme díky svým společným schopnostem dokázali správně pochopit a využít  zákonitosti světa nakonec lépe a efektivněji, než sám jeho Stvořitel. Ano,  nestydím se  říci, že samotné zákony dané Stvořitelem teprve po naší nezbytné metodické úpravě se staly lepšími a dokonalejšími než ty, které on sám původně vydal.  Naše cesta  je ta  nejlepší a jestliže on sám nemá stále ještě odvahu to uznat, pak my jsme jej již dávno předstihli v činech a získali jsme právo na vládu ne jen nad hmotným světem, ale zajisté i nad všemi světy a sférami viditelnými a neviditelnými!  My jsme přinesli nejvýnosnější prosperitu, dokonalý ideál  totální svobody a právo na ničím neomezené potěšení. A to vše ve spravedlivém uspořádání, pánové, neboť jestliže se toho všeho dostane nám, kteří jediní na to máme právo, pak je to nanejvýš spravedlivé. A jaký vděk jsme za to sklidili? To se ptám. Jaký vděk? Pomluvy, jimiž nás u lidí i andělů stále osočuje Nejmenovaný, a neustálé překážky v uskutečnění našeho ráje na zemi, které nám bez ustání  klade ten Ukřižovaný a celé to jeho jeho nevděčné a nerozumné Bratrstvo. Proč to všechno říkám? Proč to zdůrazňuji i když to všechno dávno víte a jste přesvědčeni o pravdivosti těchto slov stejně jako já? Protože už je to tady!“ Na ta slova proběhla kolem stolu vlna okamžitého vzrušení a reptání. „Ano, pánové, už je to tady. V tuto chvíli je už zcela nepochybné, že Vzkříšený, oproti všem očekáváním pragmatického rozumu, hodlá skutečně splnit slib, který dal svým Zasvěceným, že se ještě jednou vrátí na povrch Země a že provede Poslední soud se všemi živými i do té doby tělesně zemřelými lidmi.“ Mezi posluchači v sále začal narůstat neklid a reptání a mručení zesílilo.  „Naše zpravodajské služby, páni kolegové,  zachytily dokonce velmi citlivou a důležitou informaci, že ten (prý jakýsi)  Poslední soud by se údajně snad měl týkat i duchovních sfér a to znamená, považte, i nás samotných! Ano, pánové, i nás samotných! (výkřiky vzdoru) Je to směšná představa, která nás zajisté nemusí nijak zvlášť znepokojovat. Cha! Že prý nám bude upřeno právo na naše pozemské kolonie a  pro naše další bytí je (prý)  připraveno jakési velmi nehostinné místo kde bude jen pláč a skřípění zubů! Nesmysl. Jistě, že je to nesmysl! Naprosto nesmyslný nesmysl. Ale je to strašný, hrůzný a děsivý nesmysl! Nepřípustný! Nic takového se nesmí stát.! Nic takového se ani nestane, samozřejmě. Alespoň nám ne, kteří se spolu s Jeho Všehříšností scházíme v tomto sále. (Alespoň některým z nás ne). Můžeme zcela jistě  být v naprosté pohodě a všemu tomu se jen zvesela vysmát.  Nicméně pro každý případ připravila Jeho Všehříšnost balík  určitých opatření, která mají za úkol předejít jakýmkoli takovým byť i  jen bláhovým pokusům ze strany Nejmenovaného. Přesto, že má jeho Běsnost jako vždy všechno pevně ve svých rukou, chce  slyšet, jak je ostatně zvykem,  i vaše návrhy. Prosím, pánové, prosím, ujměte se slova!“

     Tentokrát bylo ticho poněkud delší, než jindy. Bylo až příliš dlouhé a čím bylo delší, tím horší z něj měli všichni pocit, takže nakonec bylo všem jasné, že je třeba, aby někdo vstal a řekl alespoň něco. Cokoliv, třeba jakoukoli nesmyslnost, ale bylo třeba konat. Napravo od Nejvyššího Tajemníka povstal Mgr. Egoistus Nonus Amocus, šéf Oddělní pýchy a vzdoru. „Pánové. Jistěže je situace poněkud vážnější, než jindy. Možná, snad. Ale copak jsme nezvládli a nepřekonali dosud všechno, co nám hrozilo?  Copak jsme nevěděli předem, že tento den přijde? Ano, nemysleli jsme na to, proč také. Ale věděli jsme to. Není to pro nás přece žádným překvapením, i když to teď tak možná  pociťujeme. A jestliže nejsme překvapeni, pak to také znamená, že jsme s tím počítali. A jestliže jsme s tím počítali, pak to znamená,  že jsme připraveni. A jsme li připraveni, pak to znamená, že se nemáme čeho bát. Takhle se na to musíme dívat“. Egoistus usedl, i když nebyl zcela přesvědčen, že jeho železná logika přinesla to pravé řešení. Ale znělo to slibně. I Dr. Propagandus, povzbuzen takovou smělou řečí, se vztyčil a ujal se slova: Pánové, kolegové, opravdu, proč tady sedíme tak zaraženě a schlíple. Ještě přece není po všem. Vzpomeňte si na historii Babylonské věže. Vím, že mi rozumíte, samozřejmě nechci připomínat její zboření, ale poslyšme: co že to zaznělo tenkrát z úst Nejmenovaného?“ K všeobecnému znechucení a pohoršení ostatních vyňal Propagandus ze svého elegantního kufříku nejčerstvější výtisk Bible a začal jím hbitě listovat. Měl k této knize zvláštní vztah. Některým pasážím se pečlivě vyhýbal, ale zato jiné dokázal velmi učeně a bystře vytrhávat z kontextu, překrucovat, zpochybňovat jejich původnost a vykládat v nejrůznějším fantazmagorických kombinacích. Jeho kolegové (až na Ficanuse a Schizmatikuse)  nikdy zcela nepochopili tuto podivínskou zálibu, ale zato mezi lidmi měl mnoho vděčných naslouchačů a následovníků, jak mezi věřícími tak i mezi i ateisty. A Propagandus brzy našel co hledal: „Poslyšte, kolegové, co to tady čtu v knize Genesis, jedenácté kapitole, verši šestém: ,Hospodin totiž řekl. Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. -  Přátelé, kolegové, co jsem právě četl? Nečetl jsem snad právě, že pokud se lidé sjednotí nějakou správnou myšlenkou, budou silnější než sám Nejmenovaný? Možná, že to zde není napsáno přímo doslovně (kdo by také trval na doslovném znění?), ale je to jistě jeden z možných výkladů. Řekl bych dokonce, že je to jeden z možných správných výkladů, alespoň pro toho, kdo pečlivě studuje Bibli a je schopen v ní číst mezi řádky, co je skryto za obyčejným textem, ty tajné významy a skryté souvislosti, které běžnému čtenáři unikají, ale které obsahují právě tu skutečnou a správně odhalenou pravdu. Ano, páni kolegové, je nad míru zřejmé, že Nejmenovaný se bojí sjednocení všech lidí proti němu - proč by nám jinak tenkrát bořil tu jejich věž? A jestliže se bojí sjednocení všech lidí, což teprve, když se všichni lidé, celé lidstvo sjednotí ještě i s námi! Kdo potom zvítězí! He? Kdo bude koho soudit! He? My zvítězíme! V jednotě je síla. Jen si vzpomeňte na toto heslo, kolikrát jsme je na Zemi tak úspěšně aplikovali a kolik díla jsme s ním dokázali. To také vystihuje přesně moji radu. Tak je to, kolegové, v jednotě je síla!“

     Situace pomalu začala vypadat docela optimisticky. Arciběsi se v chladných kožených křeslech narovnali, uvolnili si kravaty, rozhlíželi se již sebevědoměji kolem. Do toho ale vpadl ředitel Odboru průzkumu trhu Dr. Marketingus Ancetus Schpitzlus. „Pánové, já vám nechci kazit náladu, ale abychom předčasným spoléháním na jednoduchá řečení neudělali někde nějakou lehkovážnou chybu. Je možná chvályhodné, že pak kolega Dr. Propagandus studuje také ideje našeho nepřítele, když už to má v popisu své práce, ale dovoluji si upozornit, že není sám kdo čte Bibli a že kromě jeho věrných akcionářů je na Zemi ještě  nezanedbatelné množství dalších lidí, kteří snadno odvodí z proroctví poslední kapitoly,  jak by to (údajně) mělo  podle plánů Nejmenovaného s námi dopadnout. Já samozřejmě netvrdím, že to tak dopadne a přikláním se zajisté k výkladu pana kolegy, že je v našich reálných možnostech to zvrátit. Ale ono nezanedbatelné množství lidí, o kterých jsem se zmínil, rozhodně nesdílí naše přesvědčení a ti nebudou chtít jen tak snadno  reflektovat na  naši nabídku.“  „Neviděl bych to tak černě, pane kolego,“ povstal ze svého místa Propagandus, „pokud je mi známo z knihy, kterou jste citoval, pak v evangeliu podlé Lukáše v kapitole 18 verši 8 se Vzkříšený ptá: „Ale nalezne Syn člověka víru na Zemi, až přijde?“ Co se tím vlastně myslí? Neříká zde snad sám Nejmenovaný, ano, nepřiznává zde snad on sám, že až se vrátí k tomu svému (jakémusi) Poslednímu soudu, že už na Zemi nebude v něho nikdo z lidí věřit? To může znamenat jen jediné. Že všichni lidé už budou tou dobou našimi akcionáři. A ať mne někdo obviní z překrucování Bible, nebo její chybné interpretace, vždyť je to nad slunce jasnější a všimněte si ještě jednou, přiznává to on sám!“ „Račte se upokojit, pane kolego“, opáčil  Mgr. Marketingus „jistě jste si také všiml, ostatně jako všichni zde v sále,  že s vašimi závěry v podstatě souhlasím. Samozřejmě, jinak bych musel být blázen. Ale nehodlám v žádném případě zanedbat potřebnou opatrnost,  s níž je třeba vzít do úvahy všechny možné komplikace. Je nepochybné, že naše možnosti ovlivňovat lidské názory jsou značné, nicméně každý člověk má, kromě našeho služebného démona, přiděleného i svého anděla strážného, jak je všeobecně známo a tito příznivci lidské spásy a jejich kolegové už zmařili nejednu naši skvěle připravenou akci tím, že ukázali lidem naše nabídky v jiném světle. Je jich dvakrát víc, než nás (chraň ďábel, že bych vyslovil, že jsou mocnější než my), chci jen říci, že  mají také jisté své omezené možnosti. Ne jen, že jsou všude, kam se démon podívá, ale narazíte na ně  i v místech, kde byste jejich přítomnost vůbec nečekali...“ v tom přerušila jeho slova událost, která byla rovněž naprosto nečekaná. Na jednom místě u okraje  oválného stolu se totiž náhle zableskla oslnivá záře a v ní se zjevila postava světlé duchovní bytosti  z níž vyzařovala  přemocná síla. Arciběsové se okamžitě otočili zády,  prchali ke dveřím, padali na zem, cpali se pod stůl, kvičeli hrůzou a vysílali zděšené pohledy k  trůnu, na němž seděl jejich Nejvyšší vládce. Ale k jejich nesmírnému úžasu seděl satan na svém trůně dál zcela nerušeně, a pohrdlivě se usmíval. Dokonce i Nejvyšší Tajemník zůstal stát  na svém místě. A nyní dokonce - nevěřili svým očím, ten strašlivý světlý zjev se poklonil před satanem! A tu si teprve sami uvědomili, že v rozporu s tím, jak tento anděl světla vyhlíží, nevyzařuje z něj nic z  té obávané a zahanbující síly zvláštního druhu, před kterou vždy tak zděšeně prchali. Naopak, světlá záře začala postupně slábnout, až se ukázalo, že na místě zjevení stojí jejich starý známý kolega Ficanus a zlomyslně se usmívá. Všichni se pomalu v rozpacích vraceli na svá místa a čekali, co se z toho trapného divadla vyklube. Nejvyšší Tajemník je nenechal čekat dlouho. Právě si u trůnu v hluboké úkloně  zaznamenal poslední instrukce Velikého Šéfa a pak  pokročil důstojně ke svému místu před stolem:

     „Pánové, milí kolegové, vaše Přeztemnělosti. Dovolte, abych vám připomenul jménem jeho Všehříšnosti, že už před věky uložila panu kolegovi Ficanusovi drobný, leč ne nevýznamný úkol. Jednalo se o určitý experiment,  jehož vynikající výsledky jste měli i vy nyní možnost si ověřit.  Ďábel v podobě anděla světla. Jako vždy, geniální. Sice jste si možná  všimli, že ani Prof. Ficanus  nedokáže dosud napodobit andělskou podobu do všech detailů. Ale to koneckonců, ani  není nejdůležitější. Jestliže není v našich možnostech vyzařovat dobro, lásku či velebnost Nejmenovaného, pak především proto, že o to sami nestojíme. Náš prototyp anděla světla však nepostrádá tu vlastnost, která je kromě podoby nejdůležitější a tou je duchovní síla. Duchovní síla, která člověka ve všem převyšuje, stačí už sama o sobě bohatě na to, aby každý z té chamradě, který se s ní setká, tuto sílu  přisoudil podle zjevu buď andělovi  či samotnému Nejmenovanému. A potom už si lidská fantazie a pozdější fabulující vzpomínka  na zjevení  sama dotvoří pocity lásky, dobra a velebnosti, které jsou nám sice nedostupné, ale člověk je zná a pamatuje si je. Vznik těchto pocitů můžeme podpořit i vhodně voleným slovem, předpovídáním budoucích dějů, pokud jsou nám známy,  vyjevování dějů na jiném konci světa, pokud o nich víme a především poselstvím o důležitosti tohoto zjevení a o vyvolenosti a důležitosti člověka, kterému se tohoto zjevení dostalo. Rád bych uklidnil pana magistra Marketinguse, že samozřejmě  počítáme s existencí lidí, kteří nebudou v rozhodné míře oslovitelní našimi běžnými metodami. Nuže, zde máme zcela převratný a revoluční způsob naší prezentace, který nám otevře další obrovské a dosud nenasycené trhy. A pokud ještě i potom zůstanou někteří jedinci zcela nerozumně a na škodu svou i ostatní  lidské pospolitosti  mimo dosah  našeho Dobra, ostatní lidská pospolitost už se sama postará, aby nepřekáželi vytvoření nového a definitivního ráje na zemi. Pánové a nyní krátké leč věcné instrukce Jeho Všehříšnosti: Naší naprostou prioritou je spojit pod naším duchovním vedením  celé lidstvo v rámci jediné duchovně-politické koncepce. Musíme bezpodmínečně dosáhnout toho, aby na konci našeho snažení byl na Zemi jen jeden společný stát (nebo federace či unie, podle nejvhodnějších podmínek), jedna jediná lidská vláda, (s jediným vládcem, jak za chvíli uslyšíte), jediná ekonomika, jediná měna, jediná armáda, jediná policie, zkrátka jediná moc zákonodárná i výkonná. A samozřejmě jediné náboženství. Náboženství, ve kterém obratně sjednotíme všechny nauky, směry a duchovní proudy, malé i velké, na kterých jsme po tisíciletí usilovně pracovali.  Archetypální pranáboženství, které ve své široké toleranci a vzájemné vstřícnosti  pojme všechno a všechny, snad jen kromě těch, kteří se budou schválně  lišit a narušovat tuto blahodárnou jednotu. Nemusím ani připomínat, že zvláště ono tvrdohlavé Bratrstvo je svou naukou natolik specifické, že jistě nezapadne do modelu oné všeobjímající náboženské všecírkve, ale naopak tuto myšlenku jednoty bude neustále rozvracet tím, že neuznává pravdy ostatních, ba ani nadpravdu vzorových symbolů, které  vše shůry propojují a v demokratické tolerantní  humanitě  opomíjejí všechny rozpory a protimluvy. Tato zatvrzelost bude od Bratrstva  jistě velmi neslušná. Nevychovaná, neústupná, čpící na hony náboženským fanatismem a (kdo ví)  i možným terorismem. Podle toho bude také třeba se vší rozhodností  jednat. Netvrdím tím ovšem, že je třeba zlikvidovat všechny, kteří se hlásí ke Vzkříšenému.  Naopak, velice se nám hodí ti z nich, kteří budou nadále oficielně vystupovat  jako Zasvěcení, ale v dobře vychované vstřícnosti k ostatním budou zamlčovat a postupně odstraňovat  všechny specifické části své nauky, které by  mohly jakkoli urážet  jiná náboženství a vyznání  tím, že  se od nich v něčem liší. Tak dosáhneme postupně naprosté harmonie a jednoty, kterou budeme v pravý čas potřebovat k rozhodné akci. A protože všichni víme, že nejlepší obranou je útok, učinila jeho Všehříšnost geniální rozhodnutí, že sama  předejde toho Vzkříšeného, který se chce navrátit na Zem. Ano, pánové - vskutku geniální. Čekají Spasitele? Mesiáše? Někoho, kdo by rozsoudil a napravil svět? Dočkají se. Tak jako kdysi, i nyní se na zemi narodí dítě.  Zvláštní člověk, který bude ve skrytu připravován, aby ve vhodný čas zazářil světu jako anděl světla, který přichází na poslední chvíli vyřešit všechny osudové problémy a krize lidstva. Vtělený ďábel s tváří boha, s nejvyšší magickou mocí a moudrostí, učitel a zachránce bezradné a znavené lidské civilizace!  Vzkříšený se ani nestačí ohlédnout, a už bude jeho místo na Zemi obsazeno. Už budou mít lidé jiného Mesiáše, který je sjednotí pod svou (zprvu) laskavou a nanejvýš humanistickou světovládou aby  vytvořil lidem ráj na zemi, ve kterém zapomenou na Ráj v nebi. Samozřejmě myslím především mocným a vlivným lidem. Ostatní pro náš plán nejsou důležití, ti se spokojí se vším, protože nebudou mít ani jinou možnost.  Technologická vyspělost čpící z lidských mozků a ďábelská zrůdnost jejich srdcí vytvoří totiž naprosto dokonalou společnost, v níž každý bude mít své místo a svůj kód. Kdo odmítne být zařazen a označen, ať si zkusí žít! Pro jednotný pozemský stát bude neexistujícím občanem a také nebude existovat dlouho (smích běsů). A jestliže se Nejmenovaný obává, že lidé neustoupí od ničeho, co si usmyslí, pak to budeme my, kdo určí, co si lidé usmyslí.  To je naše taktika! A nyní dejte pozor, abyste přesně plnili rozkazy. Záleží na každé maličkosti. Až přijde vhodný čas, v jednom městě, o které bojují dva národy a tři náboženství, musí být  vybudován čtvrtý chrám. V něm se musí naše hvězda skrýt pod hvězdou, která má o cíp  méně a  překrýt hvězdu, která má o cíp víc. Zde pak nechť usedne na trůn Jeho Všehříšnost, aby sjednotila  lidstvo k poslední veliké bitvě za naši věc. My ostatní zatím zaujmeme nad lidmi  vznešená místa duchovních mistrů a rádců přicházejících z vesmíru, z nebes, nebo z mýtických světů, k čertu, to už je jedno, ale hlavně si dejme dobrý pozor, aby  se  naši pozemští duchovní žáci nevymkli kontrole a nezjistili ještě na poslední chvíli naši pravou tvář. A pak si může přijít ten Vzkříšený i se svými anděly a svatými. Ještě se uvidí!“

Archetypy

     Opusťme nyní již nadobro jednací síň společnosti Naše Dobro a.s. Nebude se tam už nikdy dít nic zajímavého. To už se spíše budou dít zajímavé věci na Zemi. Nebo možná  už se dějí, protože na Zemi se pořád něco děje. A my jsme ještě ani nestačili probádat  všechno, co se týká  vzájemného vztahu šamanismu a křesťanství a různosti jejich vztahu k duchovní realitě. Nechme tedy služebníky Jeho Všehříšnosti, ať dělají co umí (neboť tak to  musí být) a vraťme se k našemu tématu. Snad nám z něho vysvitne pro duchovní orientaci v různých možných  životních situacích něco užitečného.

     Minulou kapitolu jsem ukončil úvahou o jakýchsi společných, náboženských či  nadnáboženských prasymbolech, pomocí nichž by se vyznavač šamanismu ( a ne jen on) mohl povznést nad rozpory mnoha odporujících si místních pravd, prožitých a  potvrzených zkušenostmi duchovních zasvěcenců různých kmenů. Je to teorie takzvaných archetypů (které by mohly posloužit  jako dobrý základ  pro vybudování ekumenického ráje na zemi, jednoho všeobjímajícího všelidského náboženství, kde si všichni najednou mohou ponechat  nějakou svou  pravdu). Ovšem způsob, kterým se taková archetypální  vyšší společná pravda objevuje, vyjevuje lidstvu a správně vykládá, může být zase jen jeden. Aby náhodou opět nevyvstaly rozpory, kterým se chtěl člověk pomocí archetypů vyhnout. Takovou společnou nadpravdu  by ale nemohl rozeznávat a určovat  kde kdo, jak ho napadne. Není to tak snadné. To by mohli jenom ti nejchytřejší. Nejlépe jen úzká skupina nejchytřejších. No, nebudem to rozvádět, pojďme se podívat na ty archetypy, konkrétně šamanské archetypy, jak o nich zajímavě hovoří autoři knihy Halucinogeny a kultura:

    Celé téma chemických substancí v přírodě a jejich vztahů, probíhajících či možných, k změněným stavům vědomí je rozsáhlé a spletité. Zasahuje až k původu toho, co Jung nazýval "archetypy, ke vzniku mýtů a společným celosvětovým námětům ústní tradice (zvláště pak úžasné obsahové podobnosti záležitostí pohřebních, hrdinských, šamanských a mytologických na celé naší planetě, umění a ikonografie tradičních kulturních společenství (která vnímají a pořádají realitu tak drasticky odlišně od takzvaného "vědeckého" západního přístupu), k pojetí jiných světů, smrti a následné existence, mystiky a samozřejmě toho, co nazýváme náboženstvím (34)

   ...K transkulturním zážitkům jihoamerických indiánů s yayé Harner řadí i sluchové halucinace a vidiny určitých geometrických forem, aury, své vlastní smrti, soubojů s démony a zvířaty, jasných barev, neustávajících proměn určitých tvarů, které jakoby se rozplývaly jeden do druhého a podobně ... K typickým symbolům harmalinového tranzu ... se řadí kočkovité šelmy, hadi, draci, ptáci, létání, slunce, průchod nebezpečnými územími, vzestup a sestup, smrt a znovuzrození. Tyto zážitky jsou všechny poměrně známé ze světa šamanů, ale jeden speciální harmalinový sen, popisovaný Naranjem, stojí za povšimnutí. Nejen proto, že odráží v mnoha detailech typický zážitek zasvěcenecké extáze, ale protože se v něm dokonce objevují známá témata z kosmologií staré Číny a předhispánské střední Ameriky. Pokusnou osobou je v tomto případě žena. 

    Její sen začíná tygříma očima jako obrazem, který brzo vystřídá množství tváří a uhlazených těl velkých kočkovitých šelem různých barev. Z těchto obrazů se vynoří velký a silný sibiřský tygr, zvíře plné ladnosti a krásy, kterého žena touží následovat až do konce věků. Tygr ji dovede na okraj velké planiny, odkud spatří hlubokou propast naplněnou lávou, nebo rozpuštěným zlatem, v němž plave mnoho lidí:

  "Tygr chce, abych tam vstoupila. Nevím, jak se dostat dolů. Uchopím tygrův ocas a on skočí. Díky jeho svalům je skok dlouhý a pomalý. Tygr plave v tekutém ohni, zatímco sedím na jeho hřbetě ..."

     Plavou spolu, až žena uvidí obrovského hadovitého netvora s krokodýlí hlavou polykat jinou ženu. Náhle se kolem objevují žáby a ropuchy a divoká tekutina se mění ve stojatou zelenkavou bažinu, plnou primitivních životních forem. Žena ale bezpečně proplouvá na svém tygru-ochránci mezi hrůznými výjevy ke vzdálenému břehu, následována velkým hadem. Mezi jejím tygrem a hadem vypuká kosmická bitva a a žena se přidává na tygrovu stranu. Had prohrává, rozpadá se jako mechanická hračka a žena se svým dravčím ochráncem putují dál bok po boku, s rukama kolem tygrova krku. Přicházejí k vysoké hoře a vystupují na ni po klikaté cestě vedoucí prostorem vzhůru. Na vrcholu je kráter. Žena s tygrem tam chvíli stojí, když náhle dojde k mohutné erupci:

  "Tygr mi oznámil, že se musím vrhnout do kráteru. Cítím velkou lítost z našeho rozchodu, ale vím, že  tato cesta je už poslední. Skáču do plamenů šlehajících z kráteru. Vystupuji na ohnivých jazycích k obloze a odplouvám do dálky." (Naranjo, 1973:155). (35)

     A nyní  srovnejme archetyp tygra s jiným archetypem, ropuchou:

     Skutečnost, že ropucha je zároveň působivě plodná, i kanibal, často se živící menšími příslušníky téhož či příbuzného druhu včetně svých vlastních potomků, téměř určitě posílila její úlohu jako metafory pro zemi jako Velkou matku, která je dárkyní i odnímatelkou života.

     Pokud tato inspirace nebyla vůbec nejdůležitější. Každopádně tu máme mnohem více než pouhou "očividnou" souvislost s deštěm, chceme-li vyjádřit důležitost motivu ropuchy a žáby v domorodé symbolické soustavě, včetně jejího zachycení ve výtvarném umění, kde se objevuje v podobě přirozené i ve formě překryté mýtickými náměty. Více než prakticky jakýkoli zástupce zvířecí říše, snad s výjimkou motýlů, vyjadřují ropuchy dramatickou proměnu z vodních vegetariánů podobných rybám a dýchajících žábrami na především suchozemské, masožravé čtyřnožce, některé vybavené silnými jedy schopnými usmrtit (tj. převést do jiného stavu existence), s životním  prostředím sahajícím od potoků a rybníků až do korun nejvyšších stromů. Tato stvoření proto zjevně ztělesňují některé z nejhlubších principů myšlení amerických indiánů: přeměnu spíše než stvoření z ničeho jako pojmenování všech jevů v přírodním i nadpřirozeném prostředí, dualismus, či doplňující se protiklady, koloběh smrti a obnovy.

    Zející chřtán Tlaltecuhtli - země jako obludné, ničivé matky v její strašné dravčí-ropuší podobě - se tak stává náležitým symbolem jícnu posvátné země v obrazových kodexech starého Mexika, polykajícího mrtvoly, tejně jako umírající slunce, její vlastní dítě, v neustálém koloběhu ničení a znovuzrozování, který skončí jedině tehdy, když lidstvo zklame ve svém závazku, krmit ji svým vlastním masem a krví. V podstatě Tlaltecuhtli není nic jiného, než adaptace zjevně velmi starého konceptu, jejž můžeme dokonce i dnes nalézt jako základ původních mýtů mnoha národů v povodí Amazonky, do komplexu středoamerické civilizace. Zachycuje ropuchu jako dualistickou dobrodějku i ničitelku, přeměňující šamanku, majitelku země a ohně, původkyni magických postupů i užitečných znalostí zemědělských, které darovala lidstvu prostřednictvím jednoho bájného hrdiny či spíše páru Hrdinných dvojčat. Tato Dvojčata jsou obdobou Hrdinných dvojčat Mayů a dalších středo a severoamerických indiánů.

     Následující pasáž je shrnutím typického mýtu o Matce ropuše a Hrdinných dvojčatech, který se, v obdobných verzích, vypráví od Guyany na východě až k zalesněným svahům And na západě: Dvojčata jsou dětmi lidské matky, kterou zabijí a snědí Jaguáří lidé (obdoba zničení prvotního světa a jeho obyvatel jaguáry ve středoamerické kosmologii). Ropuší žena, či Prabába ropucha, jež je také nadpřirozenou Matkou jaguárů, zakročí a zachrání těhotnou dělohu z matčina těla 

     (Je zajímavé, že ve střední Evropě je ropucha ztotožňována s lůnem, či dělohou a figurky ropuch z kovu a jiných materiálů jsou jako votivní předměty  umisťovány  v kostelích, aby pomohli ženám k dosažení těhotenství či při jeho těžkém průběhu. Tyto pověry jsou samozřejmě starší, než příchod křesťanství.) (K této poznámce Petera t. Fursta  musím dodat, že žiji ve střední Evropě a prošel jsem mnoho kostelů, nicméně na tento zvyk jsem nikde nenarazil). Udržuje ji poblíž svého životodárného mateřského ohniště, dokud zárodečná dvojčata nedorostou do patřičné velikosti a nezrodí se. Jako typičtí bájní hrdinové dosáhnou dospělosti zázračnou rychlostí, naučí se umění lovu a šamanství od své nevlastní matky která je, přestože zemědělství ještě nebylo vynalezeno, krmí pečeným chlebem kasáva z hořké maniokové mouky, pilíře kořenového zemědělství tropických pralesů. Hrdinná dvojčata popletena sledují svou nevlastní matku a zjistí nejenom, že jaguáři, kteří zabili jejich pravou rodičku, jsou jejími dětmi, ale že i ona sama se proměňuje v jaguára a vymačkává ze svých jedovatých žláz mouku kasáva. Zabijí ji, rozčtvrtí a spálí na lesní mýtině, kterou připravili pro setbu. Z jejího popela vyrostou první zemědělské plodiny a její mléčný jed se promění v hořký či jedovatý druh manioku (Manihot utilisima)

     ...Používání jedu ropuchy jako magického lidového léku v Mexiku připomíná čínské Taoisty a odvozenou japonskou tradici v osobě moudrého učitele a zkušeného bylinkáře Gama sennina, jenž žil osaměle v horách ve společnosti obrovské ropuchy. Ropucha, kterou je v některých verzích Gama sennin sám (gama znamená v japonštině ropucha), jej naučila umění magie a léčitelství, včetně přípravy pilulek, jež mu umožňovaly proměnit se libovolně v ropuchu. Existují také japonské a staré čínské mýty o ropuše, která umí vyvolat ty nejdokonalejší vize, zvláště pak takové, které člověka přivedou až k taoistickým Rajským ostrovům, v jejichž středu stojí nesmrtelná obří borovice uprostřed těch nejnádhernějších květin, stromů a zvířat, symbolizujících nekonečný život. Mezi nimi je také houba nesmrtelnosti. legendární Ling-č', jejímž skutečným předchůdcem by mohla být muchomůrka euroasijského šamanismu. A co víc, ti, kdo prodlévají na těchto požehnaných ostrovech, zůstávají věčně mladí díky popíjení ze zřídla života u paty této obrovské borovice, jež nikdy nehnije. Připomíná to jeden z podobných odkazů citovaných Wassonem ve spojení se sómou a zrodem Stromu života (Volker, 1950:168-170). (36)  

     Citoval jsem zde poměrně dlouhé pasáže týkající se tří archetypů, které považují (a možná i Peter T. Furst) za nejvýraznější. Možná si řeknete, že byla řeč jen o dvou - jaguár a ropucha. Ale ještě je tu had (drak). Pradávný symbol zla, který útočí na jaguára jako jeho protiklad. Archetypy nejsou celkem čtyři, zůstávají tři, protože ropucha na rozdíl od jaguára žádný protiklad nemá. Sama sobě je protikladem, sama je dobrem i zlem. Možná je v těch mých počtech trochu zmatek, ale já za to nemůžu. To je , prosím pěkně, zmatek archetypů. Zmatek, na který chci právě poukázat. Možná, že se po celém světě najde spousta udivujících podobností mezi šamanskými symboly, ukazujícími na jeden nadpravdivý prakořen všeho. Ale zkušebním kamenem tohoto duchovného systému nejsou podobnosti mýtů a symbolů. Zkušebním kamenem tohoto duchovního systému (a každého duchovního systému) je otázka pojmenování a vzájemného poměru dobra a zla. O nic jiného na světě nejde. A tady je právě ten zmatek. Buď stojí dobro a zlo proti sobě, jako jaguár proti hadu- draku (a člověk se svou vůlí podílí na vítězství dobra - alespoň ve svém vlastním osudu), nebo je to jinak a dobro a zlo nelze od sebe odlišit, jsou to jen projevy jedné ropuchy.  Případně existuje nějaká ještě vyšší hodnota, neutrální, rovnovážná, která tajemně a vznešeně stojí nad rozporem dobra a zla. Pak by se ovšem zase naskytla otázka, jestli je to pro člověka (pro mne) dobré nebo zlé, že tu taková rovnováha působí. Této dualitě dobra a zla se jako lidé nevyhneme, i když teorie o (nad)rovnováze je lákavá. Její zastánci ji  považují rozhodně za nejlepší. Ale slovo nejlepší zdaleka není výraz pro neutralitu. Možná  se dá říci, že zastánci rovnováhy mezi dobrem a zlem považují teprve tuto rovnováhu za dobro.  Pak bych se ovšem musel zvědavě zeptat, co je na jejich rovnováze dobrého, když obsahuje 50 % zla. Případně, pokud by na 100% zvítězilo dobro, co by bylo vlastně podle nich na této nerovnováze zlého.

     Opravdu je v tom trochu zmatek, protože ať se pokusíme  slaďovat nebo nadnahlížet co chceme, tyto dva přístupy jsou neslučitelné: Buď stojí dobro proti zlu, nebo jsou spolu jedno a totéž. Buď je zápas dobra proti zlu důležitý, nebo je  zbytečný. Jeden z těchto dvou principů si člověk musí vybrat a ten druhý zavrhnout. Další  možnost je už jenom v tom, že se  tím člověk nebude chtít (raději) zabývat - ať si ten zmatek řeší někdo jiný.  Já si budu v klidu šamanit. Problém ovšem je, že tenhle zmatek, pokud na něj narazím, si vyřešit musím. Nejpozději po smrti. Ale nejpozději bude už možná pozdě. Případným čtenářům - šamanistům, se možná teď zazdá, že straším, že jako každý správný křesťan chřestím pekelnými řetězy. No dobrá, dobrá. Nachytali jste mě. Ale proč byste mi to chtěli upírat. Třeba je to jediná moje radost, chřestit pekelnými řetězy. A navíc se tudy dostanu k nezapomenutelné postavě Jeho Všehříšnosti.

     Musím si totiž položit otázku, když už chci posoudit ty zásadní mytologické rozpory a nejasnosti, komu vlastně nejasnost a nejistota ve věcech dobra a zla nejvíce prospívá. Komu se nejvíc hodí, abych tak řekl, do krámu. Dobru totiž určitě ne. Bůh je vždy jednoznačný. Možná ne vždy pro člověka srozumitelný ve věcech nadpřirozených, ale v otázce dobra a zla vždy jednoznačný. Vyber si buď dobro a život, nebo zlo a smrt. Dobrá cesta života je tahle a zlá cesta je tahle. A ty  si vyber dobrou. Odpuštění hříchů, spásu, nesmrtelnost, štěstí. Bůh má tak velký zájem, aby měl člověk jasno, že se sám stal člověkem, aby lidem všechno vysvětlil jako jeden z nich. A od té doby nese každá jeho rada zřetelný podpis Bohočlověka a Jeho Církve. Myslím tím Jeho skutečnou Církev, abychom se nezamotali do disputací o lidech, kteří si vymysleli něco svého a podepsali pod to Boha. Já vím, že jich bylo! Ale ti nemají s jednoznačností Boha nic společného. Ti byli, abych tak řekl,  v jiných službách.

    Zjišťuji-li tedy   zjevný rozpor nejzákladnějších duchovních hodnot, (i při možné podobnosti duchovních technik),  ať už v jednotlivých (životně utvrzujících) pravdách různých kmenů nebo i v samotných nadřazených archetypech, pak se mi nabízí jediné možné vysvětlení: jednotícím a společným jmenovatelem šamanských duchovních  cest není nazření reálné Pravdy, ale pouze samotné  překročení hranice do duchovního světa. V tomto duchovním světě se pak člověk orientuje už jen podle svého vlastního  kmenového  přesvědčení (očekávání) nebo podle vnímaných obrazů, které mají za cíl kmenové (či osobní) přesvědčení inspirovat, a podle pocitů, které vedou vnitřní fantazii člověka k dalšímu vytváření obrazů, teorií, mýtů a přesvědčení. Nic víc.

     Možná, že teď někoho zarmoutím, (nebo si u někoho zavařím), ale po této úvaze jsem si pro sebe učinil takový závěr, že “duchovní zasvěcení“, ať už egyptské, starořecké, indické, šamanské, nebo novodobé módní evropské,  je co do stavu změny vědomí sice  naprosto reálné, avšak  co do své duchovní pravdivosti  naprosto ne-Reálné.

      Nic na tom nemění ani tvrzení Peter T. Fursta, že pro indiány jsou  (na rozdíl od toxikomanů bílé civilizace) jejich zkušenosti s halucinogeny životně důležitým přínosem:

      Když člověk vezme na vědomí, že durman vyvolává duševní obrazy nebývalé intenzity, není divu, že mladík kmene Cahullů po první vizi pod jeho vlivem pevně uvěří v mýtické tradice. Durman mu umožní spatřit konečnou skutečnost, z níž vycházejí příběhy kosmologie Cahuillů. Nadpřirozené bytosti a vlastnosti tohoto jiného světa, o nichž slýchával od dětství, mu byly předloženy ke konečné zkoušce - jeho vlastnímu empirickému ohledání. Viděl je. Jsou skutečné ... Jakmile je Cahullský zasvěcenec přesvědčen  vlastními smysly, dramaticky se tím noří do celé kosmologie kmene za vedení a podpory společenství (Bean and Saubel, 1972: 62-63)

     Magické rostliny takto zhodnocují a potvrzují kulturu. Zabraňují možnosti z ní uniknout. Mexičtí Huicholové stejně jako kalifornští  Cahullové či kolumbijští Tukanové se vracejí ze svého zasvěcovacího "tripu" s prohlášením: "Je to tak, jak mi to otcové vyprávěli!" Člen kmene požívá peyotl s slovy: "Abych se naučil být Huicholem!" (37)

    Zaujala mne zvláště  myšlenka, že magické rostliny, které zhodnocují a potvrzují indiánskou kulturu, zabraňují z ní uniknout. Pokud by byly tyto rostliny a kultura po duchovní stránce pravdivé a zabraňovaly by z této pravdy uniknout - nu nevím, ale dejme tomu.  Pokud ovšem pravdivé nejsou? Pak bude asi pravda, že pro ďábla nemá naše touha po pravdě cenu halíře .

      A co říci na závěr? Ať si každý vybere podle svého. Jak jinak. Ale ať vybírá dobře. Dobře, to znamená v první řadě poctivě a trpělivě. Jistě platí přísloví, že k poctivému se má Bůh poctivě a ať už se nezkušený a (pouze) nadšený člověk vydá kteroukoli cestou, věřím, že pokud bude ve svém hledání poctivý, bude přiveden k pravdě. A pokud bude hledat trpělivě, najde ji třeba už napoprvé nebo napodruhé. Já sám jsem tu trpělivost zpočátku neměl, musel jsem si projít  ledacos, ztratil jsem několik let života  a byl od propasti jen na krok.  Ale chtěl jsem pořád najít skutečnou pravdu a skutečného Boha a to mne (jak věřím) zachránilo. Tím ale vůbec nechci zobecňovat (aby si to někdo nevzal jako výmluvu či záminku k experimentům), že je prostě jedno, kde člověk začne hledat a že to vždycky nějak dopadne. Nějak, to může znamenat  i špatně. Ne všechny cesty vedou do Ráje. Tady chci zvláště zdůraznit, že se mi vůbec  nelíbí často opakovaná představa, že cesta k Bohu je jako cesta na horu, která má jediný vrchol a k němuž se lidé vydávají  z různých stran a tam nahoře se všichni radostně obejmou, protože Bůh je jenom jeden. Pravda, Bůh je jenom jeden, ale ani v neprudším záchvatu ekumenismu bych si nedovedl představit, že  biblický Bůh Hospodin spolu s bohem Waraů závislým na tabáku a božstvy Huicholů sedícími mrzutě kolem ohně a stěžujícími si vzájemně na rozličné choroby,  jsou pouze různé projevy jakéhosi archetypálního ekumenického boha, u něhož je ještě ke všmu  zcela lhostejno, zda je pouhou duchovní energií, či osobou. Ne ne. Oblíbený příklad jedné hory a různých cest na ni je  příliš zjednodušený na to, aby odpovídal duchovní krajině současné reality. Reality poznamenané vpádem zla a  rozkmotřené mnohosti do lidského světa viditelného i neviditelného. Při dnešní různosti všech možných nauk, duchovních cest, směrů, náboženství a vyznání, která si v mnohém odporují a vzájemné shody vykazují jen na nejmělčím povrchu, bych mapu duchovní krajiny přirovnal spíše nepřehledně členitému a často zamlženému pohoří, s mnoha různými horami a hůrkami, strmými i velmi pohodlně  schůdnými, ale také s neprůchodnými pralesy, temnými údolími,  propastmi, mrtvými pustinami a  bludišti v jeskyních. To je dnešní duchovní realita. A někde v tomto pohoří se tyčí Boží Hora, která zde stojí odedávna a stála zde vždy, kdysi jako jedna jediná.  A pořád je jen jedna jediná. A ať už se člověk nachází v tomto  pohoří na kterémkoli místě,   jen jeden směr, kterým se vydá, ho může k Hoře přivést. Všechny ostatní jej buď od Hory vzdalují, nebo ji minou. Zní to nepřijatelně? Nesympaticky, osudově, nepříjemně? Už si zase hraji na vrátného v nebi? Ale ne. Vždyť už jsem říkal, že nemůžu. Nejsem vševědoucí.  Ale jedno vím docela určitě. Vím docela určitě, že pravoslavný křesťan, pokud žije své pravoslaví poctivě, bude spasen. Tuto jistotu mám  a toto vím. Jak to bude s ostatními, nevím, žádnou jistotu pro ně nemám, to je v rukou Soudce živých i mrtvých. Možná, že se v Nebi objeví někdo, koho bych tam nečekal. Možná se tam objevím i já, Bůh mi odpusť. Jestli se tam objevím a potkám se  tam někým u něhož jsem tu jistotu neměl, budu rád. Ale některé věci na mně nezáleží. Některé věci dokonce nezáleží ani jen na Bohu, který už vytvořil přesnou a jistou cestu k Hoře. Některé věci záleží i na člověku, který se rozhoduje, po které z mnoha duchovních cest se vydá.

__________________________________________________________________________

    (1) Thomas Szasz: Ceremoniální chemie, Votobia 1996 str. 51

    (2) Peter T. Furst: Halucinogeny a kultura, DharmaGaia a Maťa, Praha 1996, str. 11

    (3) tamtéž, str. 18

    (4) tamtéž, str. 22 - 23

    (5) tamtéž, str. 110 - 113

    (6) tamtéž, str. 62 - 65

    (7) tamtéž, str. 67

    (8) John Mann: Jedy drogy léky, Academia Praha 1996, str. 89 - 90

    (9) Peter T. Furst: Halucinogeny a kultura, DharmaGaia a Maťa, Praha 1996, str. 172 - 173

  (10) tamtéž, str. 170-171

  (11) tamtéž, str. 36

  (12) tamtéž, str. 44 - 45

  (13) Pavel Valíček a kolektiv: Rostlinné omamné drogy, Start, Benešov 2000, str. 11 - 12

  (14) John Mann: Jedy drogy léky, Academia Praha 1996 str. 83     

  (15) Pavel Valíček a kolektiv: Rostlinné omamné drogy, Start, Benešov 2000, str.12 - 14

  (16) Peter T. Furst: Halucinogeny a kultura, DharmaGaia a Maťa, Praha 1996, str. 138 - 162

  (17) tamtéž, str. 56

  (18) tamtéž, str. 57 - 58

  (19) Rowan Robinson: Velká kniha o konopí, Volvox  Globator 1996 str.123

  (20) Jiří X. Doležal: Marihuana, Votobia 1997 str. 85 - 86 

  (21) tamtéž, str. 86 - 88

  (22) John Mann: Jedy drogy léky, Academia Praha 1996 str. 84    

  (23) B. Shlain a M.A.Lee: Sny vědomí, CIA, LSD a revolta 60. let, 1996, str. 106 - 107

  (24) Život sv. Antonína Poustevníka, Refugium, Velehrad 1996, str. 47 - 53

  (25) Hlas Pravoslaví5/22 s. 8 - 12

  (26) Peter T. Furst: Halucinogeny a kultura, DharmaGaia a Maťa, Praha 1996, str. 88

  (27) tamtéž, str. 87

  (28) tamtéž, str. 88

  (29) tamtéž, str. 29 - 30

  (30) John Mann: Jedy drogy léky, Academia Praha 1996 str. 86 - 88

  (31) Peter T. Furst: Halucinogeny a kultura, DharmaGaia a Maťa, Praha 1996, str. 30

  (32) tamtéž, str. 107

  (33) John Mann: Jedy drogy léky, Academia Praha 1996 str. 83 - 86

  (34) Peter T. Furst: Halucinogeny a kultura, DharmaGaia a Maťa, Praha 1996, str. 23 - 24

  (35) tamtéž, 67 - 69

  (36) tamtéž, 193 - 197

  (37) tamtéž, str. 25 - 26