O možnosti motivace klienta na spirituální rovině v rámci bio-psycho-socio-spirituálního modelu závislosti.


      Platilo a platí, že možnost využití motivace na spirituální bázi lze zvolit u klientů k tomu disponovaných, tedy „nějak věřících“. I když je také pravdou, že u mnoha lidí, kteří se nehlásí k žádné víře, lze v uvažování a pociťování vysledovat neuvědomělé přesahy do spirituální roviny. Proto se domnívám, že při vhodné konstelaci jsou možnosti užití spirituální motivace širší, než při přísném posuzování věří - nevěří. Samozřejmě na druhou stranu platí, že nevhodné vnucování spirituálních hodnot může motivační proces pohřbít, nebo aspoň notně zkomplikovat.

     Protože se  jedná o téma, o kterém se patrně nepojednává často, vyžaduje poněkud obšírnější teoretický úvod:  Myšlenka tohoto konkrétního způsobu motivace na spirituální rovině vychází z východní křesťanské antropologie, která vnímá člověka složeného ze tří složek (duch, duše, tělo) a zasazeného do rámce Bůh - svět v horizontále, kde od shora dolů stojí Bůh,  lidský duch, duše, tělo a hmotný svět. Svět je chápán jako součást či prodloužení lidského těla (tedy všechna zvířata, stromy, kameny i hvězdný prach by měl člověk cítit jako součást svého těla a měl by se i tak chovat).

     Horizontála, kterou jsem popsal, není ovšem statická, ale je jakýmsi energetickým kanálem, kterým proudí, od shora dolů,  oživující energie Božího ducha. Lidský duch, který byl stvořen k podobě Boží, má úlohu zrcadla, či přijímače, přijímá božské energie a prostředkuje je duši, duše tělu a tělo světu. Můžeme tedy říci, že člověk – tvor propojující hranici nehmotné i hmotné existence,  sytí a živí svět božskými energiemi. Ne náhodou je někdy nazývám hmotným bohem hmotného světa.

     Toto vše ovšem platilo za ideálních podmínek dnes již ztraceného (a stále hledaného) ráje. Po setkání člověka s fenoménem zla a jeho nešťastné volbě došlo k deformaci jeho vnitřního uspořádání (a mimo jiné i k deformaci celého hmotného vesmíru, za který měl člověk odpovědnost).  Jednak došlo k obrácení směru toku duchovních energií v člověku a také už se nejedná o božské energie. Pro zrcadlo lidského ducha se  nyní stalo přirozeným, že se odvrací od Boha a obrací se směrem dolů ke své vlastní duši, od níž očekává inspiraci a energii. Duše se obrací se stejnou nadějí rovněž dolů, ke svému tělu a tělo se obrací k zemi a sytí se jí. Nejen doslova (svou hmotnou část) ale především energiemi, které zemi prostupují a skrze tělo naplňují duši a skrze duši ducha. Člověk vlastně - z duchovního hlediska - žije teď z toho, že  pod sebou vyjídá zemi, kterou sám předtím duchovně oživoval a sytil. Protože země se stejně jako on sám (a díky němu) nachází pod vlivem zla (tak, že se až někdy zdá, že zlo je silnější a kam se dobro ztratilo) nemohou být energie, kterými se člověk sytí, jiné než nepřátelské a nepřející jeho vnitřní integritě a stabilitě. To je v současném věku přirozené každému člověku od narození a lidé se liší mezi sebou jen tím, kolik prostoru ve svém duchu těmto temným energiím chtějí popřát a velmi záleží na  vědomém (nebo aspoň podvědomém) úsilí člověka o obrácení duchovního zrcadla zase směrem vzhůru, ke zdroji božských energií, a na naději na opětné navrácení směru vnitřního energetického toku správným směrem.

     Východní teologie řadí mezi duchovní energie i různé lidské  vlastnosti, ctnosti, vášně a hodnoty, ať už dobré či zlé, které svým působením spoluvytvářejí duchovní stav člověka, a ten se pak promítá do jeho psychického i fyzického života. (Sami si můžeme všimnout, že například při prožívání různých vášní přijímáme i vydáváme určitý druh energie). Již jsem zmínil, že za ideálních podmínek  v sobě lidský duch jako zrcadlo odráží, či zobrazuje vyšší  Osobnost a zároveň také její mravní zákon - ušlechtilé hodnoty(energie) jako lásku, pravdu, čest, velkodušnost, milosrdenství, obětavost a jim příbuzné. Jsou to hodnoty, které k sobě dobře „sednou“ doplňují se, jsou tak říkajíc "z jednoho těsta" a tím (s lidskými ctnostmi, které těmto hodnotám odpovídají) spoluvytvářejí vyváženou jednotu  lidského ducha. Je důležité zdůraznit, že  jejich charakterizující vlastností je sjednocující vzájemnost.

     Ovšem, jak píši výše, je bohužel přirozenější (a tedy mnohem snazší),  že vnitřní  duchovní zrcadlo je nastaveno jiným směrem než k výše uvedeným hodnotám. Je to v moci lidské vůle. Je to její svoboda. Člověk může snadno, chce-li, rezignovat na duchovní úsilí a vnitřně přijímat a zrcadlit opačné, destruktivní  energie. Pýchu, sobectví, poživačnost, nemilosrdnost, lež, nepoctivost, agresivitu, a tak dále. Tyto hodnoty (spolu s lidskými vášněmi, které jim odpovídají) mají ovšem jednu nepříjemnou a pro člověka fatální vlastnost, že na rozdíl od těch dobrých, lnoucích k sobě,  rozhodně není v jejich přirozenosti inklinace ke společné jednotě. Podobně jako lidé, u nichž  takové vlastnosti dominují, nechtějí se podřizovat jeden druhému, spolupracovat, či držet pospolu, i o samotných vlastnostech a vášních platí, že dávají přednost vlastní dominanci před ohledy k ostatním. A když už se k něčemu spojí, tak jen účelově a na nejkratší nutnou dobu. Jejich charakterizující vlastností je individuální mnohost. Na rozdíl od dobrých hodnot, které jsou otevřené vůči sobě navzájem, což by se dalo připodobnit vzájemné lásce, zlé hodnoty jsou naopak zaměřeny pouze k sobě samým, působí zároveň každá proti každé, všechny proti všem a každá usiluje o překonání a podřízení  ostatních. (Možná někoho mate že zde různým lidským vlastnostem přikládám samostatnou vůli a konání, ale nechci se v rámci tohoto tématu věnovat složité démonologii a proto dávám přednost tomuto zjednodušenému podání.)

       Lidský duch, či chceme-li, lidská osobnost, vypadá sama přesně podle toho, co v sobě  zrcadlí a hostí. Zrcadlí-li v sobě neustálé vnitřní napětí mezi „šelmami“, destruktivními vlastnostmi a vášněmi, z nichž každá, řečeno obrazně, táhne svým vlastním směrem, jistě to neposiluje utváření osobnosti kompaktní, držící v pohodě pohromadě. Jednotu osobnosti mohou tyto nesourodé a vzájemně kořistnické energie narušovat a rozkládat do té míry, že mohou mít svůj významný podíl na postupném procesu rozpadávání se  a  rozkladu celého „zrcadla“, tedy lidské osobnosti. Ale platí to samozřejmě také naopak, a v tom je naše naděje, že pokud se vnitřní zrcadlo ducha nastaví směrem ke konstruktivním, pozitivním  hodnotám a energiím, projeví se to rovněž na stavu osobnosti člověka, i na jeho vnímání a prožívání reality.

     Sám motivační proces v praxi ovšem nezahrnuje seznámení s celou teorií, kterou jsem popsal výše. Není to sice vyloučeno, ale není to podmínkou. Klient může být obeznámen s působením odlišných duchovních  energií a s možnostmi nakládání s nim způsobem přístupnějším, navazujícím na jeho bezprostřední zkušenost. Dobře bude znát například nudu, což je problém životní náplně a pocitu její smysluplnosti, jistě prožívá i deformaci hodnotového systému o němž celá teorie pojednává,  může mít  vnitřní zranění, někdy fatálních rozměrů (často spojené s otázkou po životní spravedlnosti, či přímo Boží nespravedlnosti) a nebo prostě jen zažívá (a nebo od počátku už zažíval) nedostatek pocitu životního štěstí. Ve shodě s Franklem se mi jeví, že nejdůležitější  otázkou bude patrně smysluplnost života. Neboť nemá-li můj život smysl (své řešení) jakou mám motivaci k tomu, abych řešil problémy, které mi takový nesmyslný život přináší?

      Motivační podporu klienta  k tomu, aby začal (pokud možno důsledně) řešit svůj  vlastní život,  vidím tedy v zaměření jeho pozornosti na vlastní duchovní stav.  Především v souvislosti s problematikou  pozitivních hodnot, životní spravedlnosti, svědomí, otázky dalšího života po tělesné smrti, životního snu, štěstí  a vlastního vztahu k Bohu (či alespoň k čemusi „vyššímu“).

     Na počátku ovšem stojí potřeba uvedení klienta „do obrazu“ co se týče působení různorodých vlastností a energií v něm samotném. Slovní obrat „do obrazu“ jsem neuvedl samoúčelně, protože obraz, jako motivační pomůcka, zde bude použit. Přesněji řečeno ne obraz, nýbrž ikona, neboť mezi obrazem a ikonou je podstatný rozdíl, který právě u motivačního procesu hraje důležitou roli. Již jsem se přiblížil k praktickému postupu posilování motivace, ale přeci jen  se ještě musím zdržet u teorie a alespoň nejnutnějším způsobem přiblížit princip působení ikony.

     Zhotovování ikony se řídí přísnými pravidly, které je možno přirovnat k jakési výtvarné gramatice. Ikony se nemalují, ale píší a neříkáme, že se prohlížejí, nýbrž, že se čtou. Proto se zhotovují podle vzorů, které se nemění, stejně jako se nemění tvar jednotlivých písmen, mají-li zůstat srozumitelná. Ikona se vědomě brání procesu, který se v západní kultuře nazývá vývojem stylů a slohů. Individualistický subjektivismus není vnímán jako výraz svobody, ale jako komplikace sdělnosti. Na ikoně budeme také marně hledat renesanční perspektivu a hloubku obrazu, kopírující realitu tohoto světa v níž se dvě kolejnice za obzorem stýkají. Ikona má perspektivu obrácenou. Dvě kolejnice se za jejím obzorem rozbíhají. Zatímco silokřivky barokního obrazu se stýkají v jeho středu a tvoří jakési jeho pomyslné dno, silokřivky ikony se  stýkají v srdci toho, kdo před ní stojí a směrem od něj do ikony se rozestupují za její obrys a hmotu do reality jiného světa, než je náš pozemský. To vše popisuji proto, abych přiblížil terapeutický význam ikony, zde konkrétně ikony Sv. Trojice od Andreje Rubleva, neboť kromě této výtvarné teorie existují především duchovní důvody,  proč ikona působí jako okno otevřené do jiného světa a vyzařující jeho energie.  Tento její potenciál může být při  motivační práci využit stejně dobře jako mluvené slovo, ne-li lépe.

     Zmínil-li jsem ikonu Svaté Trojice, mohu rovnou přistoupit k jednotlivým fázím motivačního procesu: Vyzvu klienta, aby na jednu půlku papíru vypsal  všechny dobré a “férové” vlastnosti, na které si vzpomene (může se stát, že uvede i takové, které bychom od něj vůbec nečekali). Modelově můžeme předpokládat, že zazní: kamarádství, upřímnost, poctivost, čestnost, obětavost, láska  a podobné.  Potom na druhou půlku papíru napíše špatné vlastnosti. Třeba podrazáctví, nepoctivost, lež, nenávist, závist a tak dále. Potom jej vyzvu, aby ke každé té vlastnost přiřadil jednoho člověka, takže na každé půlce papíru vznikla jakási parta lidí, z niž každý se vyznačuje jednou dobrou, nebo na druhé straně špatnou vlastností. Upozorním na to, že v jedné partě by bylo radost pobývat, protože vlastnosti, kterými se jednotliví členové party vyznačují, se dobře doplňují a tíhnou všechny dohromady.  Takovou partu by bylo těžko narušit, rozbít, nebo v ní způsobit nějaké problémy. Zato v druhé partě by bylo těžko žít. Člověk, který by do ní přišel, by pořád musel být ostražitý, aby se nastal kořistí druhých, nemohl by se uvolnit a být jen tak v klidu, protože v takové partě je každý proti každému a všichni proti všem. Na otázku, ve které partě z těch dvou by chtěl klient být, asi není těžká odpověď.  Tím se ale otevře (pokud je to jen trochu vhodné) prostor na otázku po vlastnostech klienta (stručně, protože to ještě zazní v samostatném  bloku „svědomí”) a po faktu, že něco v jeho duši nejspíše stejně tíhne k tomu, aby se tak trochu realizoval i v té druhé partě. Přiblížím klientovi teorii, že lidské vlastnosti a hodnoty se chovají v duši každého člověka podobně, jako lidé v těch našich dvou  partách a připomenu  následky, které může mít pro duchovní a potažmo psychický  stav člověka rozvíjení buď zlých vlastností a nebo naopak  (vědomé) rozvíjení dobrých vlastností a hodnot, což by mělo být klientovým cílem. Protože však mnohdy „duch je odhodlán, ale tělo je slabé”, nabídnu mu možnost podpory jeho odhodlání k změně k dobrému a to pomocí ikony o níž jsem se zmínil výše.

     Klient se posadí před ikonu (správně se před ní stojí a je to účinnější, ale učiňme tento ústupek) a já jej vyzvu, aby si ji dobře prohlédl. Vidí na ní tři postavy téměř identických andělských bytostí, mezi nimiž je patrné vzájemné pouto a zvláštní souznění. Zeptám se klienta, jaké vlastnosti, podle něj, mají tyto tři bytosti a jaký je asi vzájemný vztah mezi nimi. Protože ikona působí velmi pozitivně, klient se (doufám) v tom smyslu vyjádří. (Pokud nikoli, použiji ikonu jako příklad zrcadla, kde každý vidí sám sebe - vnáší do vztahu mezi jejími postavami své vlastní vztahové zkušenosti. Pak navrhnu pokus o otočení směru přenosu. Vysvětlím, jaký je původní záměr autora ikony  a jaké vztahy ve skutečnosti zobrazuje. Na tyto pozitivní vztahy je možno nahlížet a nechat se jimi ovlivnit.) Vzhledem k tomu, že ikona Sv. Trojice vyzařuje zvláštní atmosféru, které si lidé všimnou i mimovolně (jedna bývalá klientka, která byla u mne jen na návštěvě, mi řekla, že po celou dobu našeho hovoru obraz stále přitahoval její pohled, ačkoli jsme mluvili o věcech zcela jiných), tím více může působit při cíleném vjemu. Zeptám se klienta, jak by se cítil v  partě (společenství), ve které by vládl takový vztah, jaký je malířem zobrazený na ikoně. Zatím všichni, kterých jsem se zeptal, odpověděli, že dobře.  Zeptám se, jestli si myslí, že na ikoně je u stolu prostor, volné místo,  ještě pro někoho čtvrtého. Odpověď předpokládám rovněž kladnou, protože tomu tak je, na první pohled je u stolu místo pro toho, kdo na ikonu hledí. Pokud by si toho klient nevšiml, mohu na to upozornit. Dále se zeptám, zda by chtěl k tomu stolu k andělským bytostem přisednout, kdyby byl k tomu vyzván. Pokud nebude chtít, může zůstat tak. Pokud bude chtít (jak předpokládám), vyzvu jej, aby tak v duchu učinil. Tady už se otevírá prostor pro mimoslovní vnímání. Mohu zapálit před ikonou svíčku, pustit tiše příhodný (východní chrámový) zpěv a řeknu klientovi, že teď je čas na to, aby pouze seděl a díval se (mohu použít i výraz vstoupil do ikony) může při tom myslet na co chce (naprosto na co chce) ale jedna věc je důležitá, aby z ikony nespouštěl zrak. Pokud zavře oči, až je otevře, ať hledí zase jen na ikonu. Pak jej ponechám nějaký čas Svaté Trojici, světlu svíce, zpěvu a jeho vnitřnímu životu. Prostor pro to, aby myslel na co chce dávám proto, že jednak chci zabránit křečovité sebekontrole myšlení a jednak je velmi pravděpodobné, že bude po chvíli zklidnění stejně myslet právě na to, co ho nejvíc trápí a vyplňuje jeho duchovní obzor. Po skončení sezení si může poznamenat dojmy a myšlenky, jako materiál pro závěrečné shrnutí. (Je to důležité i jako zpětná vazba, např. klient, který na začátku prohlásil, že vztahy mezi postavami nejsou nic moc - „cítím mezi nimi nějaký problém, ale nevím jaký“-  a že mu nepřipadají moc v pohodě, na konci sezení uvedl, že z ikony cítil atmosféru klidu a souhlasil s pokračováním). Na dalším sezení se místo úvodu o vlastnostech můžeme věnovat jednomu z dalších výše uvedených témat, např. otázce životní spravedlnosti - zda jsme v rukou neovlivnitelného  osudu, nebo je důležitá naše svobodná volba, otázce čistoty svědomí – zde by se měl klient pokusit vyrovnat s vlastními (hmotnými, ale především nehmotnými) dluhy vůči druhým lidem i vůči Božím (případně duchovním)  zákonům,  otázce dalšího života po tělesné smrti – zde by  se mělo hovořit o životním obzoru, jak daleko dopředu o sobě přemýšlím, o výhledu do vzdálené a - doufejme- motivující budoucnosti, otázce životního snu a štěstí – jaký mám já ve svém životě úkol, důležité poslání, čím jsem důležitý, nenahraditelný jako originální a neopakovatelná lidská bytost, co dává mému životu smysl a  otázce vlastního vztahu (vztahové vazby) k Bohu (případně k “vyšší moci”) – tato osobní vazba je velmi důležitá vzhledem k tomu, že bez ní často vypadají v běžném lidském životě (natož ve zraněném životě) šance dobra proti zlu jako nevyvážené a to je velmi demotivující. Tyto okruhy témat nemají pevné pořadí (možná se časem ustálí) a nejsou uzavřené.

     K posledně jmenovanému tématu chci ještě dodat, že člověk je „konstruován” jako bytost závislá a tedy s vnitřní potřebou k něčemu (někomu) se upnout. Ať už k nějaké ideji, k penězům, k Bohu, ke svému životnímu snu, k diktátorovi, k pophvězdě a nebo třeba  k droze. Čím výše nad člověkem – z duchovního a morálního hlediska, je jeho cíl,  tím více k němu roste i člověk sám. A čím více se k němu upíná, tím více je mu sám podoben. A naopak, čím nižší pod důstojností člověka je jeho cíl (třeba heroin) tím více k němu klesá a připodobňuje se mu.

     Pro motivaci člověka k novému životu není špatné vědět, že byl původně stvořen jako Boží obraz (ikona) a že jeho cílem je aby se (i s přispěním vlastního svobodného rozhodnutí a úsilí) opět Bohu podobal. Řekl bych, že je to cíl, který už stojí za to. A jestliže někteří klienti se cítí příliš slabí na nový začátek a na nápravu celého svého života, myslím že zde víc než jinde platí Franklova věta „Kdo má proč žít, unese  téměř každé jak”.

     Mimo jiné ( a to je myslím důležité pro každého, ne jen pro uživatele drog) se také může člověku dostat odpovědi na otázky, které jej stále znovu znepokojují, např. „proč mám jednou umřít“,  „proč nevinní trpí a lumpové se mají jako prasátka v žitě“ nebo „proč mému pocitu života pořád chybí odpověď na nějakou důležitou otázku, kterou už jsem také zapomněl“ a bude mít šanci překonat  pocit, že celý život zůstává jen svým vlastním stínem, aniž by mohl někdy porozumět tomu, kdo ten stín vrhá.