(pohádku si můžete stáhnout a přečíst offline)

I. O králi Ionovi a zemi Dabráj

     V daleké zemi Dabráji a je to už dávno, žil mladý a statečný král Ion. Vládl moudře a spravedlivě a lidé byli v jeho krásné zemi šťastní. Byli ke všem přátelští, rádi si pomáhali, věřili svému králi, že to s nimi myslí dobře a on nikomu při svém panování neukřivdil. Zato mnoha lidem v nouzi pomohl. A proto lidé v té zemi byli spokojení a ta země byla krásná, plná slunce, květin, milých zvířat a zpěvných, pestře zbarvených ptáků. Královské město na břehu Tyrkysového jezera bylo obklopené nádhernou zahradou. Kolem cest tu rostly zlaté olivy, na stromech sedávali ptáci z jejichž křídel zářily perly a pod stromy byly vysázeny vysoké keře s léčivými listy, které mezi sebou ukrývaly květiny života. Kdo k takové květině přivoněl, třeba právě znavený, byl hned plný života a jeho radosti. Uprostřed Tyrkysového jezera se pak tyčila Zlatá hora, na jejímž vrcholu žilo 12 starců. Znali všechno, co bylo, rozuměli tomu, co je dnes a věděli i o všem, co má přijít. Málokdo je však spatřil na vlastní oči, protože se drželi stranou od lidí a jen zesnul-li některý z nich, doplnil jejich počet nejstarší kněz královského chrámu, který k nim vystoupil na Horu, zcela sám.  Mnoho věděli, ale málokomu pověděli. Jen král Ion a nemnoho dalších moudrých lidí, když přistáli s cedrovou a zlatou lodí u břehů Hory, mohli potkat některého z nich.  A protože naslouchali jejich radám, bylo celé zemi dobře.

     Za hranicí země Dabráje, tam odkud přicházel studený západní vítr, leželo ještě jedno království. Ale vypadalo úplně, úplně jinak. Lidé, kteří bydleli blízko si nepamatovali, že by tam odtud někdy zasvítilo slunce. Stromy tam rostly s námahou a pokřiveně, tráva, pokud se ukázala na holých skaliscích, byla skoro vždycky šedivá. Říčky a jezery byly plny černého bahna, bez ryb a v potemnělém vzduchu se nenesl zpěv ani jediného ptáčka. Bylo tam takové divné ticho. Ani žádný člověk odtamtud nikdy nepřišel a když se někdo ze země krále Iona odvážil jít tam, už nikdy se zpátky nevrátil. Byla to smutná zem.  Říkalo se jí Góga.

      Vyprávělo se o té zemi všelicos. Staří si pamatovali, co slyšeli ještě od svých dědů, jak kdysi i tato země byla krásná. Ale potom se prý jednoho dne v ní objevil strašlivý a mocný čaroděj Magóg.  A ten čaroděj slíbil všem lidem z celého království úžasnou věc. Slíbil jim, že je učiní šťastnými  a že už nikdy nezemřou, když mu dobrovolně odevzdají všechna svoje přání. Když už sami od sebe nebudou nic chtít, když už si sami nebudou nic přát, ale dovolí, aby jenom on sám, Magóg, si místo nich mohl něco přát a něco chtít. Byla to podivná nabídka. Ale mnohým lidem se přesto zdála být lákavá.

     Někteří obyvatelé toho království tomu ale přece jen nechtěli hned tak uvěřit a bylo jim to divné. Říkali: „jak by bylo možné, aby byl člověk pořád jenom veselý a šťastný a aby už nikdy neumřel? A kdyby to možné bylo, což by toho šlo dosáhnout tak snadno a rychle, když přece víme, že každý máme spoustu svých trápení a starostí? Že každý musíme jednou umřít a je to tak už od nepaměti?“Ale všichni ostatní lidé v té zemi nechtěli takové řeči poslouchat a okřikovali je, aby mlčeli. Nechtěli o tom takhle přemýšlet. Chtěli jen, aby byli co nejdříve  šťastní a nesmrtelní. Líbilo se jim to.  Těšili se na to, že to bude tak snadné. A proto uvěřili zlému čaroději Magógovi. A sám král té země Daam Poslední rozkázal, aby všechny ty pochybovače, kteří mágovi nevěřili a varovali před ním lid, aby je vyhnali pryč, za hranice země. A tak se i stalo. Tady v Dabráji byli pak tito nešťastní vyhnanci dobře přijati. Usídlili se tu a povídá se, že dokonce z jejich rodu  pocházela i matka dnešního krále, statečného bohatýra Iona a že právě po ní je král takový spravedlivý a milosrdný. Však na ni všichni rádi vzpomínali a s velikou úctou. Vždyť ona byla matkou nejen králi, ale ale i celému království. Každý člověk mohl za ní přijít s prosbou. nikoho nevyhnala, každému poradila, pomohla, nebo aspoň potěšila. Dobře věděla, že její předkové také kdysi potřebovali pomoci, poradit a potěšit, když přišli přes Poslední řeku jako vyhnanci ze sousední země, kde nyní vládne temný mág. To tedy vyprávěli staří o podivném osudu země Gógy.

     I král Ion znal ta vyprávění. A nejednou přemýšlel o zemi své matky a jejích nešťastných lidech. Byl by jim tak rád nějak pomohl! Ale měl by opustit tuto svou šťastnou a krásnou zem a vydat se do toho království odkud se ještě nikdo nevrátil, kde vládne strašlivý čaroděj? A jak by ho jen mohl přemoci a lidi té země vysvobodit? A chtěli by vůbec?  Nebo snad má opravdu ještě počkat na ten pravý čas, až jej k tomuto dílu vybídne jeho matka, jak mu poradili starci z Hory?  Nerozuměl některým jejich radám. Jak by jej matka mohla k něčemu takovému vybídnout, když už zemřela tak dávno?

     Jednoho letního večera, po pěkném slunném dni, usedl mladý král, jako už tolikrát, v Síni obrazů, kde na čestném místě zářil ve zlatém rámu obraz jeho matky. Byla na něm vyobrazena z doby, kdy byla ještě mladá a velmi krásná.  Ale už tehdy měla moudré a milé oči, které malíř zachytil na desce tak živě, jakoby vskutku viděly, stejně jako ústa, která už častěji Ionovi připadala tak skutečná, jakoby chtěla k němu promluvit. I dnes se zahleděl na obraz. Pak jej ale zmohla únava dne a mladý král se ponořil do dřímoty. Za malou chvíli jej však vytrhl nějaký hlas. Zdálo se mu, že ho někdo volá  jménem. Když se narovnal v křesle, nevěděl, jestli je stále ještě vprostřed snění, ale byl-li, pak bylo to snění jakési svěží, bdělé a pozorné.  Jeho oči se setkaly s očima matky na obraze a uvědomil si, že ho volal její hlas, který si tak dobře pamatoval z dětství. „Můj synu Ione,“ pravila matka, „jsi nyní dobrým králem a tvá zem je šťastná. Ale pomysli ještě na zemi mých předků a její lid. Měl bys jim přece také pomoci.“ „Já vím, matko,“ odpověděl Ion, „mnohokrát jsem o tom přemýšlel, ale neznám tajemství zlého čaroděje a ani nevím, jak ho přemoci. A zdali by lidé v té zemi vůbec chtěli? Víš přece, jak se kdysi zachovali, jak vyhnali tvůj rod.“ „Oni by teď už jistě chtěli, můj synu Ione, jen kdyby chtít mohli,“ odpověděla matka. „Vždyť dnes přece trpí pod Magógem už úplně jiní lidé. Ti, kteří mu kdysi uvěřili už dávno nežijí. Nikdo z nich se nestal nesmrtelným a nedočkali se svého štěstí. To pouze on, čaroděj, jen on sám chce být šťastným a nesmrtelným. Ale ten, kdo je zlý, nemůže být nikdy šťastný. A získá-li nesmrtelnost, nebude mu bez štěstí nic platná. Protože nešťastná nesmrtelnost, to je něco jako peklo. Toto všechno Magóg ve svém zlém srdci dobře ví. Proto se kdysi rozhodl, že musí oklamat co nejvíce lidí, aby pak mohl tyto lidi a všechny, kteří se z nich narodí, držet v moci svých kouzel. Pomocí těch kouzel teď ujídá život z jejich životů a krade štěstí, které by mělo patřit jim. To je celé jeho tajemství. A teď poslouchej dobře, můj synu.  Svěřím ti ještě další Magógova tajemství, ale slib mi, prosím, že se hned potom vydáš na cestu do té země a můj lid osvobodíš, neboť přišel jeho čas.“ „Je-li tomu tak, matko,“ rozhodl se bez dlouhého váhání Ion,  „pak ti to slibuji.“  „Dobře tedy. Zapamatuj si nyní, synu, že Magóg sám jen zřídka kdy vychází ze svého podzemního hradu. Vládne sice nad celou tou zemí, ale přesto jen na svém jeskynním trůně se cítí v bezpečí. Utajuje totiž ve svém zlém srdci veliký strach. Ano, je to tak. Tento mocný čaroděj se velmi bojí. Bojí se, protože ví, že jeho nesmrtelnost a štěstí vůbec nejsou jeho, že je krade lidem. A že je bude moci ukrádat jenom tak dlouho, dokud bude mít ve své moci všechna jejich přání. Ti lidé by jistě chtěli být svobodni. Jistě by si přáli mít svůj vlastní šťastný život. Ale nedokážou to. Narodili se z těch, kteří svou vůli odevzdali čarodějovi. Ale to všechno se  změní. Jednoho dne se těm ubohým lidem všechno vrátí. Vrátí se jim do rukou jejich vlastní život a štěstí, pokud si to budou přát. A teď udělej, co ti řeknu. V rámu mého obrazu je ukryto zlaté semínko. Nejstarší kněz královského chrámu ví, kde hledat. Je to dar od Vševládce, krále Země splněných přání, ve které  nyní žiji. Ta se podobá Dabráji, ale je tisíckrát krásnější. V té zemi roste Strom přání  a z něho to semínko pochází. Tvoji předkové zasadili kdysi takové semínko na vrcholu Zlaté hory. Ty musíš teď to semínko zasadit uprostřed země, do které se vydáš. A pamatuj si, že jen ty jediný ho můžeš zalít, tak aby skutečně vyrostlo v strom, jehož plody přinesou vysvobození. A nyní, mé dítě, vydej se na cestu. Ještě věz, že musíš jít sám. Žádné bohatýry, ani doprovod si sebou neber, neboť kolik lidí vezmeš, tolik jich ztratíš. Čekal by je osud těch, kteří se z Gógy nikdy nevrátili.“ „Ale matko,“ zeptal se ještě Ion, „jak naleznu střed té země a jak se v ní vyznám,  když jsem tam ještě nebyl a nikdo z těch, kteří tam byli se už nevrátil zpět, aby mi mohl poradit?“ „Za hranicí země Dabráj na tebe bude čekat někdo, kdo ti bude průvodcem,“ promluvil naposledy obraz.  „Zná tu zemi dobře a můžeš mu ve všem důvěřovat. A nyní už jdi, mé dítě, nastal čas.“

     Když ranní slunce pozlatilo báně královských chrámů a paláců, byl už statečný král Ion dávno na cestě. V kapse na prsou měl v hedvábném šátku pečlivě zabalené zlaté semínko z obrazu. Jen nemnohým lidem v paláci svěřil, jaký je jeho cíl. Slíbili, že ho věrně zastanou, až bude pryč, a přáli mu upřímně, aby s pomocí Vševládce dobře pořídil v té zemi, ze které se ještě nikdo nikdy nevrátil.

      II. V zemi zlého čaroděje

      Když král Ion konečně dorazil k Poslední řece, která svým širokým tokem oddělovala obě království, nemohl ani uvěřit svým očím, jaká byla krajina na druhé straně jiná. Byla zpustlá a potemnělá, jako by byla celá pokrytá černým průsvitným hávem. Král se rozloučil se svým věrným koněm a poslal ho samotného zpět. Pak se pustil rovnou k řece a sestoupil cestičkou mezi vrbami až k jednomu rybáři, který právě uvazoval u břehu malou loďku s vesly. „Hej, rybáři!“ zavolal na něj, „zač prodáš svou loďku?“ „Podle toho, kam máš namířeno, vzácný pane,“ odpověděl rybář, skloněný do lodi, z níž právě vyndaval své sítě. „Musím se přeplavit na protější břeh,“  ukázal Ion, „do země zlého čaroděje.“ Rybář se narovnal, zahleděl se k protějšímu břehu, potom na krále a  pravil: „proč si chceš kupovat, co je  tvé?“ Sbalil síť v podpaží a zmizel mezi stromy.   Král se podivil té odpovědi, i tomu, jak starý rybář zmizel. Ale loďka čekala na vodě a tak se dlouho nerozmýšlel. Skočil do ní a vesloval na druhý břeh. Ten byl všude dost vysoký, ale Ion si vyhlédl příhodnou malou zátoku, kde se dala loďka uschovat a odkud se dalo vyšplhat po skále vzhůru. Když ukryl loď do křovin, vyšplhal se po srázu až na skalní plošinu nad zátokou, odkud bylo vidět daleko do kraje Gógy. Po chvíli si všiml, že nedaleko něj sedí na velikém kameni vetchý stařec, nenápadný, jakoby celý splýval s okolím. Byl v  přítmí krajiny tichý a nehybný, jako by tu seděl už odedávna, jako by i on sám už také byl z toho šedivého kamene, pokrytého  vysušeným mechem a lišejníkem. Hleděl stále před sebe a vypadalo to, že si Iona vůbec nevšiml. Jeho tvář byla zvláštní, voskově bledá a vrásčitá jako kůra stromu, který už pamatuje mnoho století. Řídké šedivé vousy a vlasy mu padaly až na zesláblá ramena a hruď, oblečen byl v rozedraných cárech, vybledlých už dávno větrem a deštěm. Seděl tu a čekal. „Buď zdráv, starče!“ Přerušil ponuré ticho krajiny král Ion. „Tys můj průvodce zemí Gógou?“ Stařec se pohnul a pomalu k němu obrátil svou bledou  tvář. „A ty jsi statečný král Ion.“ pravil tichým hlasem. „Vítej v této zemi a vezmi si na cestu toto.“ Zalovil v potrhaném opasku a podal králi krásný, zářivý diamantový prsten.  „Navlékni si jej. Učiní tě neviditelným, abys mohl procházet zemí Gógou v bezpečí a nepoznán.“ „Ale jak chceš se mnou putovat.“ optal se udiveně Ion, „když budu neviditelný?  Nebo snad ty mne budeš vidět stále?“ „O mne neměj starost, chlapče,“ usmál se starý. „Já tě nevidím ani bez prstenu. Už dlouhá léta jsem slepý.“ „Ubohý starče!“ zvolal překvapeně král. Jak mne tedy chceš vést zemí, když sám nevidíš? Spíše budeš potřebovat, abych já vedl tebe!“ „Neboj se, králi, Nevidím, sice, ale cítím tuto zemi, každý její kout, jako by byla součástí mého vlastního těla, mé duše. Povedu tě, kam je třeba. Musíš mi věřit. To stačí. A nyní už pojďme. Večer je blízko. Mně tma nevadí, mohu putovat i v noci, ale ty musíš vidět, aby sis mohl dobře všímat všeho, co máš a co musíš o této zemi znát.“

     A tak putovali. A král skutečně, jak se dostávali dál do nitra země, viděl a poznával. A to, co viděl, jej brzy začalo naplňovat  úžasem, smutkem a pocitem hrůzy, který dosud nepoznal. Jak se vzdalovali od hranic Dabráje, začali časem potkávat  různé lidi, obyvatele země Gógy. Napřed jen tu a tam a  potom stále víc. Ale ti lidé vypadali divně. A také se divně chovali. „Starče,“ optal se Ion po chvíli cesty, „pověz mi, víš-li to, proč se ti lidé kolem nás chovají tak nezvykle?“ „Co tě na nich udivilo, chlapče?“ optal se stařec. „Pověz mi to. Slyším už nějakou dobu jakési hulákání, smích a klení, ale nevidím, co tropí. Řekni mi, co vidíš, snad ti potom budu moci odpovědět.“ „Dobrá, starče, poslouchej tedy. Ale je to věru divná věc. Vidím právě, jak jeden člověk tady před námi chodí sám, ale rozkládá přitom rukama a mumlá něco, jako by rozmlouval s někým neviditelným, na něhož se asi velmi hněvá. Jiní lidé se tu zase procházejí po skupinách, chvílemi hlučně zpívají a objímají se, ale za chvíli se pohádají a bijí se pěstmi, tu a tam někoho povalí, pak ho zase zvedají, opět  se všichni objímají,  zpívají, zase se hádají a tak pořád dokola. Další lidi zase vidím chodit stále nakřivo. Naklánějí se tu na jednu stranu, tu zase na druhou, ačkoli se mi zdá, že by chtěli jít rovně. Ale nevede se jim to, co chvíli narazí  do stromu, nebo zakopnou o kámen a zůstanou ležet. A támhle se zase někteří snaží přejít po lávce přes nějaký bahnitý potok, ale málokomu z nich se to daří. Buď se vůbec nemohou trefit na lávku a brodí se do té špíny, nebo je jiní na lávku dostrkají, ale jim je úzká, padají z ní dolů do bahna a brodí se v něm, jako ti předtím. Lidé, kteří je pozorují ze břehu se jim smějí, tím hlasitým a hrubým smíchem, ale když některý z nich sám později skončí v potoce, smích se hned změní v nadávky a klení. A jsou tu kolem ještě další, kteří chodí pořád dokola, jakoby nemohli najít cestu, nebo sedí na zemi a počítají si na prstech, a támhle je asi někomu velmi špatně -  klečí, drží se za břicho a tvář má staženou nějakým bolestným úsilím. Pověz mi, starče, co je to za lidi a jakou to trpí strašnou nemocí, že se chovají tak, jako by byli zbaveni lidského rozumu?“ „Ach, králi,“ vzdychl stařec, „to, co ty nazýváš strašnou nemocí, nazývá čaroděj Magóg svým dobrodiním a krásným darem, který prý věnoval těmto ubožákům, aby byli šťastni. Jsou skutečně jako zbavení rozumu a kdyby tě viděli a poznali, že nejsi jako oni, zle by se ti vedlo. Buďto by tě nutili, abys ochutnal také z jejich čarovného nápoje, aby ses jim podobal a bláznil spolu s nimi, nebo by tě osočili, vrhli se na tebe a zabili.“ „Pak už tedy vím,“ řekl král Ion, „jak se vedlo těm lidem, kteří se sem odvážili z mé země a proč už se nevrátili zpět. Buď jsou už mrtvi, nebo blázní dosud někde mezi nimi.“ A král, ač byl statečný, se otřásl do morku kostí. „Avšak ty, starče, jsi bez prstenu! Co když uvidí tebe?“ „Jsi hodný, chlapče, ale nemusíš mít o mne strach. Ty sám jsi mne sotva rozeznal od šedivého kamene a z lidí v této zemi mne nikdo nebere na vědomí.“ Ion přemýšlel nad tou odpovědí, ale tu si povšiml další věci, která jej udivila ještě víc. „Starče, mohu se tě ještě zeptat na to, co vidím?“ „Ptej se, chlapče.“ „Vidím, že každého toho ubožáka doprovází stále nějako podivné zvíře. Kam se ti lidé hnou, tam jdou ta zvířata za nimi.“ „Jak ti tvorové vypadají, chlapče?“ Král Ion se zahleděl pozorněji  a v podvečerním soumraku rozpoznal, že každého člověka doprovází veliký tmavošedý pavouk. „Na mou duši, starče, vidím pavouky. Všichni jsou úplně stejní, velicí asi jako želva. Stále se drží těch lidí a přitom se mi zdá,  jako by si jich ti lidé vůbec nevšímali. Jako by je vůbec nevnímali. A ti pavouci opřádají každého člověka tenkou, ale zřejmě velmi pevnou stříbřitou pavučinou. Občas vidím, jak se jako nitka zaleskne v zapadajícím slunci. Všichni ti lidé jsou spoutáni. Každý tím svým pavoukem. Co to má znamenat?“ „To znamená, že jsou v moci čaroděje Magóga.  To on je takto spoutává, aby už nikdy nemohli přestat pít jeho kouzelný nápoj a aby se nemohli stát svobodnými. Protože potom by neměl v moci jejich štěstí a jejich životní sílu. Proto jsou takhle spoutaní.“ „Pak je musíme co nejdříve osvobodit!“ pravil král. „Řekni mi, co mám udělat?“ „Najít si bezpečné místo ke spaní,“ odpověděl stařec. „Pojď se mnou, tuhle nahoru, cestou mezi skalami. Vím o jednom místě, kde budeme v bezpečí. Dnes nemůžeš ještě pomoci ani jednomu z nich, ani zítra ne. Ale zvítězíš-li nad Magógem, pomůžeš všem v celé zemi a navždy. Tady nahoře se uveleb a spi. Já budu vzhůru. Už dávno nespím. A ty sbírej sílu. Zítra, až vstaneme, musíme projít městem Pervitana, abychom se dostali až do skalních roklí, kde ve svém podzemním hradě sídlí mocný čaroděj.“

      III. Ve městě Pervitana

      Ráno vypadalo všechno o trochu veseleji, ale jen o trochu. Sotva pojedli něco ze skromných zásob, které stařec v noci někde opatřil a sešli ze skal dolů na prašnou cestu, potkávali ty podivné postavy jako včera. Zřejmě jich byla plná země. Cesta je vedla kamenitou krajinou podél řídce porostlých strání a nízkých přikrčených lesíků. Jen občas je vystřídalo obdělávané políčko s vysokými rostlinami, omamujícími vzduch svou mátovou vůní.  „Ještě jsem, starče, neviděl takové rostliny,“ zadíval se Ion vzhůru,  „vypadají trochu jako kopřivy, voní jako máta a jsou mnohem vyšší než my“. „Vím o nich, chlapče,“ broukl stařec, „vím.  Říká se jim tu Stromky veselosti. Zdejší lidé se pramálo starají o růst obilí, jen tak tak, že mají co do úst, ale o tyto rostliny se, jak jistě vidíš, starají velmi pečlivě. Naučil je tomu čaroděj. Když pak ty rostliny sklidí a usuší, zabalí je a zapalují.“ „To je divné, starče, proč je napřed pěstují a pak zase ohněm ničí?“ „Potřebují jejich kouř. Nasávají ho ústy a potom čekají, až budou veselí.“ „A jsou veselí?“ „Inu, jsou. Většinou se všemu bláznivě smějí a brebentí. Někteří se propadají do fantastických světů a jiným se zdá, že mohou i létat. Ale ti, kteří to hned vyzkoušeli, dopadli někdy dost špatně. Někteří se přitom i zabili, když se rozběhli z vysoké skály.“ „Takže ty rostliny nepřinášejí jenom veselí?“ „To máš tak. Každý Magógův dar ukrývá na svém dně svůj vlastní opak. Abys věděl, chlapče, čaroděj se nesmírně snaží napodobit  všechny dary, které mohou lidé získat od Stromu přání. Ale není toho schopen. I s pomocí jeho nejmocnějších kouzel se mu to daří jenom nedokonale a na krátký čas. Proto tedy každý jeho dar skrývá v sobě nakonec i zradu. Po létání smrt, po veselí smutek, po přátelství zlobu. Prvním to začíná, druhým končí. Ale pojďme dál. Tam někde před námi už bys měl  vidět to veliké město.“ 

    Po chvíli cesty řídkým lesem spatřil Ion v dáli mezi šedými stromy vysoké mohutné hradby. Neviděl v nich však ani jediný otvor, ani jediné okno, kromě jedné široké brány, ke které vedla jejich cesta. Nad branou, na místě, kde obyčejně visívá erb, bylo z jakýchsi bílých krystalů vysázeno veliké písmeno P.  Když se přiblížili až k samotné bráně, všiml si Ion, že ji nikdo nehlídá. Žádnou stráž u ní neviděl a přitom mu připadalo, že je stále, i v noci, otevřená.  Tím více se podivil, když se pak ohlédl zpět a shledal, že je za jejich zády přivřená a když postoupili dál a ohlédl se opět, byla dokonce pevně zavřená. „Jak to, starče,“ zeptal se s údivem,  „že když jsme vcházeli, byla brána dokořán otevřená a teď je zavřená? Vždyť jsem neviděl široko daleko nikoho, kdo by ji za námi zavřel!“ „To už je taková brána,“ odpověděl starý. „Stále taková. Když vcházíš, otevřená, když vejdeš, zavřená. Proto ji také nemusí nikdo hlídat. Ale nejsme tu, abychom se ohlíželi. Dívej se dopředu. Došli jsme až na náměstí a něco se tu děje." "Ion se zastavil a hodnou chvíli pozoroval prazvláštní rej. A opět žasl. „Je to zvláštní, starče, ale od té doby, kdy jsem překročil  hranice rodné země, nepřestávám vycházet z údivu a už si připadám jako malé dítě. Ale vysvětli mi, prosím, co vidím: Uprostřed náměstí stojí nějaké ohromné kolo. Takové bývá někdy na poutích. Jsou to vlastně dvě kola vedle sebe a jsou spojena příčkami, něco na způsob žebříku.  A vidím zde veliké množství lidí, jak se hrnou dovnitř do toho kola, aby mohli na jedné straně šplhat po tom žebříku nahoru a kolo roztáčet. A roztáčejí ho velmi rychle, jakoby všichni měli neuvěřitelnou sílu a vytrvalost. Když pak někteří z nich jsou přece jen vyčerpaní, už se neudrží nahoře a spadnou. Hned se ale na jejich místa chtivě hrnou další, strkají do sebe a předbíhají se. A ti, kteří spadli dolů, pokud nespadli z veliké výšky a mohou vstát, odbelhají se do některého z domů kolem náměstí a za chvíli se křepce vracejí a hrnou se nahoru do kola. Co je k tomu kolu tak táhne a k čemu je tahle jejich práce dobrá?“ „Milý synu, k tomu kolu je netáhne nic jiného, než právě touha vyčerpat se v něm. Cítí při tom mocné vzrušení a opojnou jistotu své veliké síly. Ale jinak ta práce není k ničemu. Když se podíváš pozorně na to zařízení, neuvidíš žádné páky, ani provazy, kterými by byl pohyb tohoto obrovského kola převáděn k nějakým  mlýnům, pilám, či hamrům, aby je poháněl. Prostě se v něm jen vyčerpávají. Pak si opět dojdou pro sílu a zase se vyčerpávají.  Ale postupme dál, do té veliké ulice před námi. Uvidíš tam ještě další pozoruhodné věci.“

     Zamířili tedy přes náměstí a vyhýbali přitom se lidem, nebo skupinám lidí, kteří klečeli na dlažbě a velmi soustředěně na ni malovali křídou nějaké složité obrazce, o nichž Ion nevěděl, zda mají představovat tajemství vesmíru, vnitřek krabičky od sirek, nebo mozkové závity. Každopádně si ti lidé dávali pozor, aby jim dílo nikdo nepošlapal, neboť je patrně shledávali velmi pozoruhodným a objevným. Na okolních domech svítily barevné blikající nápisy, nebo spíše hesla jako: s Péčkem nejdál doběhneš, Žij na plný plyn, Pervitana vaří za vás, Držte si klobouky - jedeme z kopce a podobné. Za pootevřenými dveřmi temných průjezdů každého domu, kam se belhali vyčerpaní lidé, vykukovali pavouci, zase ti velicí, jaké viděl už před časem. A tu si teprve také všiml, že i zde jsou všichni lidé obmotáni stříbřitou pavučinou a že dokonce se sami od svých pavouků nechávají znovu a znovu omotávat.

     Ale to už přišli se starcem k začátku široké ulice a Ion jen tak tak, že strhl slepého zpět, aby se neskutálel z prudkého srázu. Ulice před nimi totiž náhle padala dolů a kolem nich napravo i nalevo vedly do té hlubiny řady úzkých kolejí, jako na velikém, nádraží. „Pozor, starče, málem jsme sklouzli do té hloubky . Jak je ale možné, že ta ulice vede tak náhle strmě dolů?“ „S námi by to nebylo tak strašné, synku, stejně se musíme nějak opatrně dolů dostat, ale horší je to s těmi, kteří nasedají do těch malých vozíčků, pro které tu vedou koleje. Nebo snad už nevedou?“ „Ale ano, starče, opravdu je tu spousta kolejí a vidím i vozíčky, o kterých hovoříš. Lidé se k nim tlačí a komu se podaří nasednout, pouští se střemhlav strašnou rychlostí dolů. A pokud mohu pozorovat, při tom jak sestupujeme dolů a vidím jim do obličeje, tváří se při jízdě velmi opojeně a šťastně.“ „Ano, synku, je to skutečně chvilka jejich veliké životní radosti. V této chvíli jsou skutečně přesvědčeni, že to s nimi čaroděj myslí dobře, že jim opravdu zařídil něco velmi šťastného a krásného, co by bez něho nikdy nezažili. Ale dívej se dál. Tady už jsme se dostali dolů a stojíme na rovině. Kde jsou ty vozíčky?“ Král Ion se díval kolem sebe, ale žádné vozíčky neviděl. Pak slyšel dunění pod svýma nohama a všiml si, že ačkoli kopec končí, vozíčky se řítí dál, do jakýchsi tunelů pod zemí, stále stejnou, ba ještě větší rychlostí.  I řekl to starci, zdali neví, jaký je konec této zběsilé jízdy. „Je smutný a únavný,“ odpověděl. „Jízda se pod zemí zpomalí a na dojezdu se náhle koleje převrátí tak, že vedou po stropě tunelu. Těžký vozík potom spadne každému tomu člověku na záda. A on jej musí sám nést a vynést těžkou a lopotnou cestou až zase úplně nahoru. Tam obyčejně padne vyčerpáním a na dlouhou dobu usne. Jeho vozíčku se zatím zmocní někdo jiný, a ten spáč, když procitne, odchází hledat v některém domě svého pavouka, aby se pak mohl co nejdříve vrátit k vozíčkům. A tak je to pořád dokola. Ale teď dávej dobrý pozor. Došli jsme až na konec města, do spleti úzkých uliček a je tu nebezpečno. Dokonce i ty, i když jsi neviditelný, mohl bys dojít úhony. Dívej se proto pozorně kolem.“ Ion tedy zbystřil a záhy si všiml na rohu dvou uliček před nimi podivné postavy, celé přikrčené a rozechvělé. Byla omotána stříbřitou pavučinou tak, že ani nebylo vidět lidskou tvář. V ruce ten ubožák držel tenkou ostrou dýku. Ale nesnažil se přetnout pavučiny a vymotat se z nich. Jenom číhal za rohem, až půjde někdo kolem. A kdykoli někdo šel, vyskočil po něm a máchal dýkou naslepo na všechny strany kolem sebe. Některý z kolemjdoucích včas uskočil, ale několik jich také utržilo ránu, nebo dokonce zůstali ležet. A ten s dýkou se zase honem schoulil za svůj roh. „Proboha, starče, co to ten zlý člověk dělá? Proč přepadá všechny, kteří jdou kolem?“ „Povím ti,“ pravil stařec, „ale veď nás raději prostředkem uličky, abychom náhodou také od někoho takového něco neutržili. Ti lidé, chlapče, kteří tu číhají, vůbec nejsou zlí. Neublížili by ani kuřeti.“ „Co to pravíš, starý!  Vždyť jsem na vlastní oči viděl, že tamten několik lidí zranil a některé možná i zabil, ačkoli mu vůbec nic neudělali.“ „To je právě to, milý synu. On je přesvědčen, že mu něco chtěli udělat. Je si tím přímo jist, že se na něj spolu smluvili. Že se proti němu spikli všichni lidé z celého města, ba lidé z celé země. Že už ho dlouho sledují a že si vzájemně vyměňují tajné zprávy, jak ho chytit a zabít. A tak se ten ubožák brání. Kdo se k němu přiblíží, toho chce bodnout, aby mu nikdo nemohl v žádném případě ublížit.“ „Ale vždyť mu, starče, nikdo z těch lidí nechtěl ublížit, přece jsem to viděl!“ „Já ti věřím, hochu, ale ten s dýkou tomu nevěří. Je si prostě jist, že mu chtějí ublížit. A kdybys mu to chtěl vymluvit, také ti neuvěří a bude tě považovat za dalšího prohnaného spiklence a poznáš to na vlastní kůži. Je to zlá věc a člověk tu nic nezmůže. Ani ty teď nikomu z nich nemůžeš pomoci. Není to ve tvých silách a proto také nemá smysl se tím zbytečně trápit. Máš teď před sebou jiný úkol. Však už budeme brzy z toho města venku. Vím o jedné brance v této části hradeb, která vede ven. Až budeme za městem, tak si odpočineš. Cítím, hochu, že to opravdu potřebuješ. A zítra až vstaneme, nás čeká cesta do jeskynního hradu čaroděje Magóga.“

      IV. V čarodějově jeskyni

      Ráno se probudili do dalšího podmračeného dne. Udělali si malý oheň, trochu se posilnili jídlem, které stařec v noci odkudsi přinesl a sbalili se na další cestu. Králi Ionovi, i když byl statečný, nebylo dnes do putování veselo. Ani starci nebylo moc do řeči. Setkání s čarodějem, i když věděli, že nejsou v jeho moci, nebylo nic, na co by se člověk právě těšil. Jak se blížili k Podzemnímu hradu, ubývalo kolem nich zkřivených stromů a přibývalo skal. Zdály se stále a stále vyšší, jak se cesta svažovala dolů k propasti. „Blížíme se, synku, k samým hranicím země Gógy“ ukazoval stařec. „Dál už jsou jenom nepřístupné skály. Pod nimi, v nehlubším místě země, je Jeskynní brána do jeho sídla. Však ji brzo uvidíš. Ale buď statečný. A nezapomeň, že kouzelník je veliký lhář“. Sestupovali stále dolů do hluboké strže a světla kolem nich valem ubývalo. Za chvíli se vrcholy skal nad jejich hlavami sklenuly  v oblouk jeskyně a poutníci přišli k vysoké železné bráně. Těžká zrezivělá vrata byla otevřena, jakoby je zvala dál. Za bránou se do hloubi jeskyně svažovala chodba, osvětlovaná jen tu a tam začouzenými plameny pochodní. Překročili železný práh a vydali se do té hlubiny.

     Ion cestou tušil, spíše než viděl, po stranách chodby  ústí mnoha dalších tunelů a spletitých chodeb, ve kterých se občas téměř neznatelně pohnuly jakési stíny temnější než kámen. Sestup dolů se zdál nekonečný a za čas už ani sami nevěděli jak dlouho už vlastně takhle jdou, stále jen od jedné pochodně ke druhé. Náhle se ale stěny jeskyně kolem nich rozšířily, strop se ztratil ve výšce a ocitli se na okraji obrovského jeskynního dómu. Byl osvětlen stejně matně jako chodba za nimi. Když se král zadíval před sebe, rozpoznal až po chvíli v přítmí uprostřed dómu velmi vysoký trůn. Na něm seděl bez hnutí jakýsi muž a dlouhou dobu na ně beze slova hleděl. A náhle v mžiku, jakoby mávnutím kouzelného proutku, se všechno změnilo. Ion byl oslněn jasným světlem, které se rozlilo všude kolem nich. Strop podzemního dómu se ztratil a  už nebyla  kolem jeskyně,  ale prosluněný  slavnostní  hradní sál. Všude po stěnách byly barevné a zlacené malby, mezi nimi vysoká  okna s bělostnými mramorovými rámy a pestrobarevnými skly, která byla otevřena do zelených rozkvetlých zahrad.  Nábytek vedle oken byl bílý a zlatý, rudě čalouněné židle a stoly u stěn se jen prohýbaly pod dobrým jídlem a pitím. A uprostřed toho sálu stříbrný trůn a na něm seděl sám čaroděj Magóg, oblečený do královského purpuru, s žezlem a korunou. Jeho vysoký trůn stál jaksi nezvykle na třech nohách. Jedna měla tvar křišťálového písmene P, druhá byla jako makovice a třetí se podobala tenké houbě. Opěradlo trůnu za Magógem připomínalo obdélníkové zrcadlo. Stříbrnou korunu měl Magóg vysokou a kulatou, vzhůru se zužující jako hrdlo láhve. V pravici třímal kulaté mramorově bílé žezlo se stříbrnou rukojetí, které na vrchu jakoby žhnulo a vydávalo modravý dým. V druhé ruce držel stříbrný pohár, ze kterého se nesla celým sálem opojná vůně. Pod korunou mu splývaly na ramena dlouhé prameny vlasů. Ale ty vlasy byly různé, nepodobaly se jeden druhému. Některé byly světlé, jiné tmavé či rusé, některé rovné, jiné zas vlnité, či kučeravé. Ani jeden z nich nebyl stejný. Jako by ty vlasy vlastně ani nebyly přímo jeho. Zato oči, oči ty byly zcela jistě jeho. Upíraly se pyšně a výsměšně, drze a sebejistě, přímo do očí Ionových. A potom čaroděj promluvil: „Vítej v mé říši, statečný a moudrý králi Ione! Jaká  vzácná návštěva! Vidíš? Čekal jsem tě. Jsem dokonce rád, že tě vidím. Ano, vidím tě, i s tím tvým prstýnkem. Takové hračičky na mne neplatí. Jsem mocný!. Jsem nejmocnější na celém světě a ty sám to jednou určitě také poznáš, králi Ione. I ty, až přijde čas, pochopíš jako já, co je skutečné dobro a co je skutečný život! Každý člověk to jednou pochopí jako já a stane se potom blaženým občanem mé říše! Vidíš můj trůn? Mám veliké dary, kterými mohu obdařit každého člověka. I tebe, králi Ione, i tebe samotného! Z nohou mého trůnu prýští energie radostné síly, blaženého zapomnění, nepřeberně zábavné fantazie i poznání nejvyšších pravd! Za opěradlo mám zrcadlo, které naplní prázdný a nudný život člověka zábavnou a zajímavou hrou. Z žezla v mé pravici můžeš ochutnat uklidnění a opravdovou mužnost a z mého poháru můžeš okusit mnoho dalších opojení, která dosud nikdo nezná a která teprve mají na svět přijít. Tak co, ubohý králi! Nejsem mocný? Nemám pro každého člověka právě to pravé? Nemohu ti nabídnout všecko, co si jen budeš přát? Co mi odpovíš! Přijímáš? Bereš tuto mou velkorysou nabídku? Mohl bych tě zašlápnout jako červa. Jako veš. Ale místo toho ti nabízím všechny své dary, všechna svá tajemství! Nejsem hodný? A vidím, že jsi rozumný, že to přijímáš! Ne, neříkej nic, vidím na tobě, že přijímáš!“ Ion cítil, jak mágova slova a opojná vůně z jeho poháru se dotýkají jeho čela a mysli, jak sedají těžce na obočí, oční víčka  a tvář. Ale jeho srdce zůstalo tím vším netknuté. „Nepřijímám Magógu. Nepřijmu nikdy. Viděl jsem už mnohé lidi této země, kteří ochutnali tvého blaha a jsou to trpící chudáci, oklamaní a bez duše, největší ubožáci, které jsem kdy spatřil.“ „Blázne!" vykřikl Magóg a prudce se naklonil ze svého trůnu k Ionovi. „Kdo ti dal právo tak pošetile soudit, zda jsou šťastní, nebo nešťastní, jestli jsou trpící, nebo blažení, když jsi sám ještě ani neochutnal a nevyzkoušel to, co oni! Jak můžeš vědět, co prožívají, jen podle toho, co jsi na nich zvenku viděl? Nevěř svému pošetilému rozumu!  Jak ty, lidský červíčku, vůbec můžeš vědět, jak se na světě věci mají? Jak vůbec někdo z vás může říci, co je a co není pravda! Mýlíte se všichni vy, kteří věříte na nějakou tu jedinou, skutečnou a spolehlivou Pravdu, kteří věříte ve skutečnou Lásku, Dobro a Krásu! Kdo to kdy viděl, takhle hloupě naletět! Jako byste neměli vlastní rozum! Povím ti něco. Nevěřím v žádnou takovou Pravdu a ty taky nevěř. Radím ti to. Protože já už jsem se přesvědčil, že žádná taková Pravda není! Co je  pravda? Kolik je na světě lidí, tolik je i pravd, každý má tu svou a každý má také své právo na tu svou! Tak kde je ta nějaká veliká a jediná? A Láska? Nesmysl! Viděl kdy svět větší pokrytectví a přetvářku? Poslouchej! Kdybych jednou musel uznat, že na světě existuje třeba jen jeden jediný člověk, který má jiného člověka doopravdy rád, pak bych se v tu chvíli musel i s celou svou mocí zřítit do nejpropastnějších hlubin! Ale  to se mi nikdy nestane. Nikdy. Rozumíš dobře? Nikdy!  A teď mě poslouchej, ty pošetilý! Já tě zachráním z toho tvého hloupého a nudného světa, kde ještě věříte na ty staré nesmysly! Ty tu zůstaneš se mnou a staneš se vládcem celé této obrovské říše. Hle, nabízím ti teď svůj trůn! Všechnu jeho moc a slávu. Ty budeš mým synem. Ty budeš nyní všem lidem rozdávat blaženost. Ty tu budeš vládnout. A já, já se jen skromně postavím za tvá záda, jako tvůj otec a dobrý rádce, jako tvůj nejlepší přítel! Co na to říkáš! Přijímáš? Jsi hotový blázen, jestli řekneš ne! Tys přišel se mnou bojovat? Já ti odpouštím! Přišel jsi mne zničit? A vidíš - já ti místo kruté pomsty nabízím svůj trůn! Taková nabídka! Přijímáš!“ „Já nestojím o takový trůn, Magógu. Mám svůj vlastní, ve šťastné zemi. A přišel jsem proto, aby i tato země byla šťastná.“ „Blázne!“ vykřikl čaroděj a zvrátil se znaveně  na opěradlo svého trůnu. „Tisíckrát blázne,“ vydechl.  „To je ovšem škoda,“  zašeptal, „veliká škoda. Ale pamatuj si, ještě jsi nevyhrál! Ještě si to rád rozmyslíš!  Buď se ti moje veliká moc stane sladkou, až ji sám ochutnáš, nebo se ti stane hořkou, až tě tou mocí zničím. Ale ať tak, nebo tak, vstoupil jsi do mé říše a mé moci už neujdeš. Chceš se o ní přesvědčit sám? Dobrá! Prohlédni si celou zemi, abys ji dobře poznal. Vidíš? Nebojím se tě!  Sám ti otevírám celou svou říši. Projdi si ji  křížem krážem, dívej se dobře a přemýšlej o tom, co jsem ti dnes řekl. Má nabídka stále platí!“ A pak bylo náhle ticho a všechno se opět ponořilo do tmy. Prosluněný sál byl ten tam. Stáli ve studeném a vlhkém jeskynním dómu, kde uprostřed v matných odlescích pochodní se tyčil vysoký trůn a na něm nahoře temná, nehybná, tichá a netečná postava čarodějova.

     V. Ve městě Morfistán

      Jak bylo venku krásně! Jak svěže zelená se teď zdála být šedivá tráva Gógy a jak zlaté a veliké se zdálo být její podmračené slunce. Jakoby se právě probudili ze zlého snu, kráčeli mladý král Ion a jeho starý průvodce vzhůru do živé krajiny. Jak se vzdalovali od Jeskynního hradu, cítili větší úlevu a mysleli spíše na to, co mají  před sebou. Proč se také trápit vzpomínkou na mága? Jenom si teď Ion více uvědomoval , jak bude opravdu nesnadné jej přemoci. Stařec mu ale dodával odvahy: „Nic se neboj, statečný králi. Naše kroky teď míří k Zapomenutému chrámu. Věřím, že tam najdeš zase posilu. Předtím musíme ale ještě projít městem Morfistán. A dívat se. Víš přece, zažertoval stařec, že takový úkol jsi dostal od hodného čaroděje?“ Ion kráčel stále zamyšleně. „To je ale zvláštní, starče, jak to, že tebe čaroděj vůbec nevnímal, zatímco mne viděl, i když mám tento prsten?“ „Já sám, chlapče, čaroděje pranic nezajímám, protože se mne nemusí bát, ani ode mne nic nepotřebuje,“ odpověděl stařec. „Viděl mne jistě, ale nestál jsem mu za to, aby to dal najevo. On hluboce pohrdá všemi lidmi, králi, i tebou samým pohrdá. Ale tebe jediného se také bojí. Proto k tobě  mluvil. A viděl tě proto, že prsten má moc tě ochránit před zraky lidí, kteří ochutnali z jeho darů. Ale Magóg není člověk. Je z jiného světa.“ Šli opět řídkým odumírajícícm lesem  a po chvíli stařec ukázal rukou před sebe: "Za lesem uvidíš Nedokončené město a odtud už bude blízko k Morfistánu.“

     „Nedostaneme se také do toho Nedokončeného města, starče?“ zeptal se Ion, když po břehu obcházeli veliké Slané jezero, na jehož protější straně bylo vidět vzdálené obrysy nedokončených hradeb a domů. U některých ještě stály vysoké kladky pro přesun mohutných kamenných kvádrů a část hradeb obepínaly zbytky  dřevěného lešení. „Nic bychom tam neviděli, hochu,“ pravil stařec. „Město je už dlouho pusté.“ „Pověz mi tedy aspoň,“ ptal se dále Ion, „jací lidé tam žili a proč své město nedokončili? Přerušil jejich dílo příchod Magógův?“ „Ne ne, toto město začali stavět až za jeho vlády. Když už trvala několik let, prohlédli někteří lidé jeho lež, když zakusili i prvá zklamání z jeho darů. A ti nejrozhodnější z nich se pak domluvili, že se spojí a že společně vybudují vlastní město, kde by mohli žít zase bez Magóga, svobodně jako dřív. Ale neměli sílu dílo dokončit. Brzy byli vyčerpáni tím, jak se stále museli přetahovat se svými pavouky a chodit v jejich poutech. A tak se postupně zase začali tiše vytrácet do měst, ze kterých sem přišli. A toto zůstalo nedokončené a pusté. Jen jednou v roce ožívá. Uprostřed zimy se zde koná veliká Magógova slavnost, aby si lidé připomínali, jak dopadne každý, kdo si prý neváží jeho velkého dobrodiní. Je to smutné, ale lidé, kteří jsou spoutání stříbrnou pavučinou, opravdu nemohou už pomoci sami sobě, ani druhým. Ale zastavme se aspoň na chvíli a poseďme na břehu jezera, ať si odpočineme před Morfistánem.“ Usadili se. Ion se napil křišťálově čisté vody, ale hned ji vyprskl z úst. „Proč je to jezero slané, starče,“ zeptal se, „přece to není moře?“ „Také v něm není mořská voda, hochu. Jsou v něm slzy.“ „Slzy?“ „Ano slzy všech lidí, kteří chtěli kdysi žít ve městě na jeho březích.“ Poseděli ještě chvíli v zamyšlení, na dohled od města a pak se vydali dál.

     Cesta je vedla mezi skalisky rozpálenými krátkým poledním žárem. Skály tvořily jakýsi veliký prstenec, uprostřed něhož, v údolí, město leželo. Z pohledu na skály při cestě brzy rozbolely oči, jak se rychle střídaly jejich zářivě bílé plochy s ostrými černými stíny v prohlubních. Náhle stařec zadržel Iona rukou. „Stůj! Podívej se dopředu, tam kde se skály podél cesty z obou stran přibližují.“ Ion zahlédl shrbenou postavu jakéhosi pocestného, který se pomalu vlekl směrem k nim, úzkou prašnou cestou mezi skalami, s malým koníkem po boku. Koník měl přes hřbet přehozený nějaký náklad a pocestný také v ruce něco nesl. Vtom ze skalního stínu vyrazilo několik temných postav a vrhlo se s křikem na pocestného. Povalili ho na zem, odvlekli do svého temného stínu a koníka i s nákladem vzali s sebou. Rázem nebylo po nich ani památky. Vše se seběhlo během jediného okamžiku a cesta byla zase pustá a tichá jako dřív. Ion se vytrhl ze starcovy ruky a běžel k místu, kde zmizeli. Ale ke svému údivu tu nenašel žádnou jeskyni, ani skalní štěrbinu, kterou by se mohl protáhnout člověk, natož pak kůň. Ani škvírku. Byla tam jenom jednolitá tvrdá skála, zastřená stínem okolních balvanů a výstupků kamenné stěny. Ion zůstal bezradně stát, zatímco stařec došel po cestě až k němu. „Je zbytečné, abys hledal toho ubožáka i s jeho vrahy, chlapče.“ „Co to bylo za hrůzné zjevení? řekni mi, starče!“ „To byly živé stíny.“ „Živé stíny?“ „Ano, hochu. Jsou v této zemi všude kolem měst, ale kolem Morfistánu je jich nejvíce.“ „Co dělají s těmi lidmi a se svou kořistí?“ „Lidi zabijí a i s kořistí je obětují Magógovi, aby od něho získaly jeho další dary. Čaroděj nerozdává zadarmo, chlapče. Bere lidem jejich životní sílu, bere jim jejich štěstí a chce stále víc. A dostává. Dostává od ubožáků, které zničil tak, že oni sami pak kvůli sobě ničí zase další lidi. Často se totiž přihodí, že obyvatelům Gógy už nestačí síla jejich pavouků, které dostali na počátku. Potřebují stále víc a víc. Když nemají, padá na ně hrůza, prožívají muka, chřadnou a stále slábnou, až se promění v pouhé své vlastní stíny. Jsou ochotni udělat cokoliv. A dál už jsi viděl.“ „Ach, jaké je to, starče, strašlivé tajemství,“ zašeptal Ion. Ještě jednou udeřil pěstí do skály, ale odpověděl mu jen zvuk tvrdého a mlčenlivého kamene. Vydali se opět svou cestou, k hradbám města Morfistán.

 

     Když procházeli branou, nad kterou byla místo erbu vyobrazena velká makovice, zase to bylo stejné, jako u brány v prvním městě.  Zvenku otevřená, zevnitř zavřená. Král se tomu už ani nedivil. Ale zato se podivil když když došli až k náměstí. Uprostřed toho náměstí uviděl totiž místo dlažby velikou nahnědlou bažinu. A uprostřed té bažiny stála bílá postel. Byla to obrovská postel a už na první pohled měkoučká. Vysoká byla nejméně jako dva lidé a široká a dlouhá tak, že se na ní vešlo lidí nespočetně. A také na ní byli. Leželi na břiše, naskládáni vedle sebe, hleděli kamsi pod sebe do nitra postele a blaženě se usmívali. Vzduch byl těžký, všude bylo pomalé ticho. Co chvíli se však některý člověk začal ošívat a drbat,  vstal a tápavě se po obrovském lůžku procházel. Přešlapoval druhé, nebo na ně šlapal, až se přimotal ke kraji postele a spadl z té výšky dolů do bahna. Tam dole buď takoví lidé zůstávali ležet, nebo se plazili, těžce se zvedali z bahna a ploužili se k domům. Potom se vraceli, omotaní pavučinou a šplhali po četných bílých žebřících vzhůru na postel. A když byli nahoře, našli si nějaké místo a lehli si jako předtím. „Starče,“ zeptal se Ion, když to všechno svému průvodci vylíčil, „proč jsou tito lidé tak unavení a někteří z nich nešťastní? Vždyť nevidím, že by konali nějakou těžkou práci.“ „Těžkou práci nekonají, hochu, ba ani by nemohli, ale jsou v zajetí blažených snů a hrozných probuzení. Ale pospěšme dál, i tady by někde před námi měla začínat hlavní ulice, kterou musíme projít, abychom se zase dostali na konec města.“ Vydali se tedy k široké ulici na konci náměstí a vyhýbali se polehávajícím lidem, kteří o něčem spokojeně diskutovali, nebo snad  cosi se sebejistým nadhledem hodnotili. Jiní lidé naopak zamračeně a beznadějně  polehávali v cárech a špíně u stěn oprýskaných domů a Iona udivilo, že mezi nimi rozeznává stejné obličeje, jako mezi těmi spokojenými a sebejistými, jako by to snad byli nějací dvojníci, nebo snad titíž lidé. Na zašlých fasádách domů nad jejich  hlavami byla ledabyle napsána hesla jako: To chce klid, Spěchej pomalu, Spi sladce, Ticho léčí a jim podobná.

     Ion si všiml, že někteří lidé z náměstí jdou za nimi a jiní že už se ubírají před nimi stejným směrem. A když dorazili na začátek hlavní ulice, začali se vrhat do pomalého proudu. Náhle tam totiž končilo náměstí a mezi chodníky místo dlažebních kostek tekla řeka. Taková kalná, líná a medově hustá. A pomalu, pomaloučku, odplavovala ty lidi  dál a dál po proudu. Převalovali se na hladině té řeky jako nehybné, necitelné figuríny a ve tvářích měli stále stejný, nehybný blažený úsměv. Ion se starcem šel vedle nich po chodníku a vše pozoroval. Jak se řeka vzdalovala od náměstí, stávala se ulice užší a proud se zrychloval. Brzy již bylo odněkud zpředu slyšet hučení vody a dunění vodopádu, ke kterému se plavci nezadržitelně blížili. A pak, stále se stejným úsměvem, byli strženi proudem a vrženi do hlubin, kde bylo vidět pouze skály a kalnou vodní tříšť. „Ach starče!“ vykřikl Ion do dunění vodopádu, „Jaký je osud těchto ubohých lidí?“ „Povím ti, synku, ale pojď, slezeme nejprve opatrně po skalních schůdcích, které tu  pokračují místo chodníku. Podrž mne za ruku a tam dole, v klidu, ti všechno povím. Ostatně, sám to i uvidíš.“ Když sestoupili dolů,  viděl Ion, jak se těžká voda tříští o velikou, jako stůl rovnou skalní plošinu. Lidé, kteří na ni padali, byli velmi potlučení a poranění. Někteří už zůstávali ležet, jiní se potácivě zvedali, tvářili se kysele a drželi se za břicho nebo za hlavu. Všichni hledali nějakou tichou vodu, aby si do ní rychle lehli a nechali se zase unášet, ale nenacházeli. Kroutili se bolestí, třásli se po celém těle a vydávali žalostné zvuky. Potom se zuřivě vrhali na skálu a po pavoučích vláknech, která tu byla už pro ně připravena, se drápali vzhůru, aby se mohli spěšně vléci k náměstí a tam se zase s ostatními vrhat do líného proudu. „Řekni mi, starče,“ optal se Ion, když to vše pozoroval, „proč se tihle lidé stále vrhají do stejné řeky, když vědí, že na jejím konci je tak strašný vodopád?“ „To máš tak,“ odpověděl stařec, „když se vrhnou do Líné řeky, je ještě brzy myslet na vodopád. A když se blíží vodopád, je už pozdě se mu vyhnout.  A tak to jde pořád dokola.“ „Není to trochu bláznivé, starče?“ „Je to bláznivé, hochu, ale jsou i pošetilejší věci. Vstoupíme teď sem do malých uliček, které vedou od vodopádu ke kraji města,  a tady mi pověz, co vidíš?“  Vidím tu takové malé zchátralé domečky. Nejsou zamčené a okna mají otevřená. Každý ten domeček má vlastně jen jednu místnost a uprostřed ní něco jako lůžko vytesané hluboko do kamenné podlahy. Některá ta lůžka jsou překryta hustým závojem pavučin. K jiným přicházejí lidé a s blaženým úsměvem si do nich lehají. A hned přibíhají jejich pavouci a hbitě je celé omotávají a nakonec překrývají celé lůžko hustou pavučinou. Jejich pavučina nemá ale tentokrát stříbřitou barvu, ale spíše skoro jakoby zlatou. Proč si tam, starče, ti lidé lehají? Vždyť už potom nebudou moci  vstát!“ „Když oni už, synku, nechtějí vstát. Oni chtějí zemřít.“ „Zemřít? Když se pořád tváří tak blaženě?“ „Chtějí zemřít, dokud se ještě tváří tak blaženě. Jejich utrpení je větší, než jejich blaženost.“ Ion nemohl odtrhnout oči o těch postav, pilně omotávaných tou jakoby  zlatavou nití. „Nermuť se, králi, teď je důležitější, abys myslel na své poslání.  Hle, tady někde bude zase taková branka, na stejném místě, jako byla v minulém městě. Tudy se dostaneme ven a odpočineme si. Ráno se vydáme dál, kolem Řeky stínů abychom doputovali k Zapomenutému chrámu.“

     „Proč má ta řeka takové divné jméno, starče?“ zeptal se Ion, když v ranní rose prošlapávali tuhou šedou travou cestičku na okraji skal, pod nimiž se v hlubokém údolí  šinul široký proud Řeky stínů.  „Všiml sis pozorně její hladiny?“  „Je to moc hluboko, starče.“ „Jen se tam dobře podívej, hochu a uvidíš, odkud má své jméno.“ Král se přiblížil k okraji srázu a pozoroval řeku. A náhle rozpoznal, že po její hladině plují stíny. Stíny lidí. Vlnily se spolu s hladinou a proud je pomalu unášel údolím.  „Co znamenají ty zvláštní stíny, starče, a co je vytváří? Kde se vzaly na hladině řeky a kam takhle plují?“  „To jsou, chlapče, stíny obyvatel Mrtvého města, odkud k nám řeka přitéká. Odtud pak teče dolů, k Západním horám, kde se ztrácí v podzemí Magógových jeskyň.“ „Mrtvé město, pravíš? Jaké je to podivné město a kde leží?“ „Podívej se za řeku, až tam, k samému obzoru. Tam ho uvidíš.“ „Ano, opravdu je tam, starče, vidět na obzoru nějaké město. Nebo spíše jeho obrysy, zahalené mlžným oparem.  Podíváme se k němu?“ „Tam se nedostaneme, synku. Býval tu kamenný most, na místě, které jsme už minuli, ale čaroděj ho dal zbořit, když město vymřelo, aby se tam nikdo nemohl dostat a vidět, jak dopadli lidé, kteří žili z jeho darů. Celá ta krajina za řekou je dnes neobydlená.“ „Ale proč všichni zemřeli?“ „Většinou zemřeli na rýmu.“ "Na rýmu?“ „Ano, králi, na obyčejnou rýmu. Obyvatelé toho města měli ve zvyku propichovat se jehlicemi, napuštěnými Magógovým odvarem. Jednou se ale rozšířila z těch jehel po celém městě divná a strašná nákaza.. Způsobila, že lidé ztratili sílu uzdravit se z jakékoli nemoci. A když přišla zima - a v této zemi je každá zima zlá, nikdo z nich ji nepřežil. Zůstaly po nich jen prázdné domy ve zpustlém městě a tyto stíny, které odtud od té doby připlouvají.“ „Král mlčky pozoroval temné skvrny na hladině. Rozeznával z výšky stíny mužů, žen i dětí. Jak dlouho už asi připlouvají? A jak dlouho ještě asi budou? „Pojďme dál, králi,“ vyrušil jej stařec. Zde se zvedá úpatí veliké hory a brzy se odpojíme od řeky. „Až uvidíš úzkou pěšinku, která vede strmě vzhůru, musíme se po ní vydat. Dovede nás až na vrchol, kde nás čeká Zapomenutý chrám.“

      VI.  V Zapomenutém chrámu

      „Co nás čeká v tom chrámu, starče?“ zeptal se Ion, když se už poněkolikáté zastavili k odpočinku na  pěšině, která vedla zažloutlou strání do prudkého kopce k okraji vysokého lesa. Nad vrcholky jeho stromů, až nahoře, bylo  vidět starou, mohutnou, ale již trochu rozpadlou stavbu. „Milý chlapče.“ odvětil udýchaný stařec, „je tam ukrytý starý meč. Meč krále Daama Prvého, zakladatele tohoto království. Budeme ten meč velmi potřebovat. Nikdy jsi o něm neslyšel?“ „Ne, ještě nikdy. Pověz mi, prosím, co je to za meč?“ „Je to už dávno,"  pravil stařec. „Pověst vypráví, že čaroděj Magóg navštívil tuto zemi už jednou. V dobách, kdy se zrodilo království Daamovo. A že už tehdy chtěl svádět lid. Ale král Daam Prvý si prý tehdy vyprosil od Vševládce, krále Země splněných přání, zázračný meč, s jehož pomocí Magóga porazil. Čaroděj tehdy zemi opustil,  ale meč zmizel také. Podle pověsti jej prý Daam Prvý  ukryl do základů chrámu, který v té době nechal stavět. A věří se, že meč bude opět nalezen, až zemi bude nejhůře:

Až přijde zklamání po hlouposti

a zapomnění po bolesti

vzplane z meče tichá zář

a  každý rozpozná svou tvář.“

      „Co znamenají ta slova, starče?“ „Přemýšlej, hochu, jistě na to přijdeš.“ „Zklamání po hlouposti,“ opakoval si Ion, „lidé této země byli hloupí, když uvěřili čarodějovi. A potom přišli na to, že  se napálili. A zapomnění po bolesti - to už se také stalo. Začali se trápit pod vládou čaroděje, ale jak umírali a rodili se další, přestali si pamatovat, že před Magógem bylo také něco jiného a že by se dalo žít jinak. Zapomněli na Daama Prvního, na tento chrám, na všechno. Ale co mohou znamenat ta slova, starče, že každý rozpozná svou tvář?“ „To věru nevím, hochu. Tomu zřejmě porozumíme až potom, až ten meč nalezneme.“ „A my ho jdeme hledat?“ „My ho musíme najít, chlapče.“

     Vydali se zase vzhůru a pomalu se blížili k majestátní stavbě. Jak kráčeli lesem, Ion by dal  krk na to, že za nimi, nebo kolem nich v hustém mlází, se občas něco hýbe. Tu slyšel prasknout suchou větvičku, tu se kmitl lístek v křoví. Začal mít takový pocit, že tady nejsou úplně sami, že je z povzdálí někdo pozoruje. Nechtěl ale znepokojovat starce, ani sám ostatně necítil nějaké zvláštní znepokojení. Jenom by tomu rád přišel na kloub.  Ale to už došli až k   chrámu. Vítala je vytesávaná zdobená kamenná brána bez dveří, která vedla do jakési předsíně, kde po obou stranách byla  u stropu úzká vysoká okna. Pruhy světla dopadaly na dlažbu s neznámými vzory překrytými vrstvou prachu a listí napadaného z lesa. Jinak byla předsíň prázdná. Prošli přes ni k hlavní bráně a tiše stanuli na prahu svatyně.  Otevřel se jim pohled na obrovský okrouhlý chrámový prostor završený vysokou kopulí, která na člověka dělala dojem, že není  položena na obvodových zdech, ale jakoby se vznášela ve vzduchu nad chrámem. Místy však už byla  narušená,  mezi některými vnitřními sloupy, které ji podpírali po obvodu a vnější zdí se její  kameny zřítily  a byly rozesety po dlažbě chrámu. Král se starcem postoupili tiše do svatyně a Ion se v jejím zvláštním přítmí rozhlížel kolem sebe. Kdysi to musela být úchvatná stavba, působivá a vznešená. I teď, po staletích to bylo znát. Stěny byly všude, kam se oko podívalo, zdobeny malbami nadlidsky vysokých strnulých postav zahalených do dlouhých plášťů, kdysi krásně barevných, se zbytky zlacení kolem hlav. Stály v několika  řadách nad sebou po celém obvodu chrámu a působily na Iona, jakoby  hleděly dolů přímo k němu a chtěly mu svěřit  nějaké důležité poselství. Zřejmě takhle působily na každého příchozího. Ionovi se zdálo, že v jejich strnulé nehybnosti je obsažen nějaký vnitřní skrytý život. V úzkých mezerách, které jako nebesky modré pásy oddělovaly po patrech zástupy těchto vysokých obrazů  se vinuly dlouhé nápisy, napsané  jakýmsi neznámým, jistě prastarým písmem. „Starče,“ zeptal se Ion,  „tuším, kdo jsou ty postavy vyobrazené na stěnách, ale co znamená to zvláštní písmo? Jaké tajemství ten nápis ukrývá?“ „Ano, chlapče, ty postavy, to jsou Nesmrtelní a Šťastní. Bývali kdysi takovými lidmi jako jsme my. Každý z těch obrazů je oknem, které  může být otevřeno a dveřmi, kterými je možno vstoupit.  Ale ty nápisy na stěnách mezi řadami obrazů, ty jsou vskutku tajemné. Obsahují celé dějiny království. Je zde zaznamenáno vše, co se v této zemi událo, všechno co se děje právě nyní a také to, co se má stát.“ „Je tam napsáno také o Magógovi?“  „I o něm je tam psáno, synku.“ „A je tam napsáno také o nás?“ Stařec přikývl. Ion se bezděky přežehnal znamením života. „A také proroctví o tom, co bude,“ zašeptal si pro sebe po chvíli zamyšleně. „Proč si tedy lidé nepřečetli, co je Magóg zač, když mu tenkrát uvěřilo celé království?“  „Nemohli si to přečíst, chlapče. Neuměli to. Už v době Magógova příchodu se tento chrám nazýval Zapomenutým a tomuto písmu už nikdo ze zdejších obyvatel  nerozuměl.“ „Je skutečně zvláštní," pravil Ion. V této zemi se dnes užívá jiné, pokud vím  a u nás doma  odedávna píšeme naším vlastním písmem.“ „Je tomu tak,“ pravil stařec. „A zvláštní je i jeho historie, neboť toto písmo se kdysi zrodilo právě ve tvé vlasti, králi.“ „V mé vlasti?“ „Ano. Přinesli je s sebou dva bratři, mudrci z tvé země, kteří je před mnoha věky sestavili pro místní lid. Ale pojďme dál. Tam před námi,“ ukázal stařec nevidomě do šeré hloubi chrámu, „na východní straně, za stěnou mluvících obrazů, je velesvatyně, v jejímž středu stojí posvátný kamenný stůl. A pod ním musíme začít hledat.“ Král se zahleděl do prostoru před sebou. „Vidím místo, kde stojí stěna o níž mluvíš. A uprostřed, kde býval průchod stěnou, stojí  dva vysoké sloupy“  „Ano, chlapče, tudy směl vcházet  kromě kněží jen sám král. A tudy musíme projít i my, abychom nalezli meč." Přešli celým chrámem až ke královským dveřím, ale Ion se náhle zarazil. „Nemůžeme projít, starče. Mezi těmi sloupy je utkána nějaká obrovská hustá pavučina. Ale není z nějakých slabých nitek, jaké jsem vídal dosud. Je z mohutných a silných stříbrných lan. Musel ji utkat nějaký obrovský pavouk.“ Ion hleděl zblízka na na velikou silnou pavučinu a oba mlčeli. „To je špatné, chlapče, to je moc špatné,“ zašeptal po chvíli stařec. „Tady bez meče nezmůžeme nic. Zapomněl jsem skoro, že v této zemi je ještě jeden král.“ Potom usedl na jeden z kamenných kvádrů, které se před časem zřítili z chrámové klenby.  Ion se zahleděl do její výšky, kde v přítmí spíše tušil, než viděl obrysy nebeské kopule. Představil si, jak musela být kdysi krásná, azurově modrá, posetá zlatými hvězdami. Tak jako u nich, v jeho zemi.  A tu si připomněl, jak dlouho už vlastně není doma, jak dlouho už putuje a trmácí se cizinou, jak dlouho už neslyšel zpěvy své vlasti. Na mysli mu vytanul jeden velmi starý chorál, kterému jej naučila jeho matka. Byl v cizí a dávné řeči, ale byl krásný. Přinesli si jej prý s sebou vyhnanci z této nešťastné země. Možná, že ten chorál pochází také z oněch dávných časů, jako sám tento chrám. Kdo ví, snad právě tyto zdi jej kdysi slyšívaly. A potom začal král hlubokým hlasem zpívat vznosný a velebný hymnus, jehož tóny se nesly celým prostorem a stoupaly vzhůru až k vážným tvářím na obrazech a ke křídlům tajemných bytostí pod oblouky  nebeské kopule.  A jak začal  zpívat, stala se zvláštní věc. Celý chrám jako by se již po prvních tónech probudil ze spánku. Král by byl přísahal, že  slyšel, jak se celá stavba nehmotně zachvěla a začíná dýchat. Do stěn chrámu  jako by se náhle začal navracet život, jako by se celý osvobozoval od staletých pout.  A tu zazněl do králova zpěvu ostrý falešný tón. A potom další. To praskaly a kroutily se stříbrné pavučiny mezi sloupy. Jedna po druhé. A za chvíli popraskaly všechny a vchod byl volný. Ion dokončil starý zpěv, stařec křepce vyskočil z kamene a potom spolu tiše, se zvláštním pocitem v srdci, prošli mezi sloupy do velesvatyně.

     Klenbou, která zde byla neporušená,  sem nepronikal žádný přísvit, jen vysoko ve zdi  byla po obvodu velesvatyně tři vysoká úzká okna,  propouštějící tři pravidelné pruhy světla, které se sjednocovaly na desce kamenného stolu. Vlevo od nich stál při stěně menší stůl, ale hodně pobořený.  I velestůl  byl porušený. Těžké kamenné kvádry ležely všude kolem, přeházeny nějakou obrovskou silou. Vypadlo to, jako by tu před nimi už někdo hledal. „Ano, máš pravdu, králi,“ odpověděl stařec Ionovi, když se mu svěřil s touto myšlenkou. „A ne jenom jednou. Mnoho lidí před námi už  hledalo ten meč. A sám Magóg určitě nejméně stokrát.“ „Tady se někdo dobýval i do hloubky pod svatým stolem,“ pravil Ion. „Ale co když někdo z nich už meč našel? Co když už ho našel sám Magóg a ukryl někde jinde, nebo zničil? Měl na to přece tolik času!“ „Na množství času tady málo záleží, chlapče. Záleží na tom, kdo ten meč přišel hledat a proč. Čaroděj ho nenašel určitě. Jsem si tím jist. Kdyby ho měl v rukou, tak by přece už nemusel přehrazovat královský vchod svou pavučinou. Už by mu bylo jedno, kdo sem přijde po něm. Hledejme dál, králi, musíme přece ten meč najít!“ Ion uchopil oběma rukama jeden z kamenných kvádrů pod stolem. Byl mohutný a příliš těžký, ale Ion pocítil, když se dotkl jeho povrchu, že z kamene proudí do jeho rukou mocná energie, která mu dává novou sílu, naději a odhodlanost. Opřel se do kvádru a  pomalu ho odsunul stranou. Pod ním se ukázal roh nějaké mělké pravidelné prohlubně, které odsunutý kámen tvořil jakési víko. A král hned zahlédl tepanou rukojeť meče. „Vždyť je tady, starče! Tady pod jedním jediným kamenem. Stačilo mu odsunout už jen tenhle kámen.!“ Ion se  opřel do kvádru, aby víc  uvolnil přístup do prohlubně, pak uchopil rukou těžký meč a vyprostil ho z kamenného lože, ve kterém spočíval celé věky. Byl celý zlatý, ve zlaté pochvě. „Je to on, starče,“ zvolal, „určitě je to on! Na rukojeti i na pochvě je vytepáno úplně stejné písmo jako na stěnách  chrámu. Kdybych tak jen věděl, co je tam psáno!“ „Dozvíš se to, chlapče, dozvíš se to, až jej jednou použiješ. Ale teď pospěšme. Připni si meč pod svůj plášť a pojďme do chrámové zahrady za oltářem. Za tebou v samotném čele chrámu  je do zdi vestavěné kamenné křeslo. Opři se do  pravé strany jeho opěradla.  Ion se opřel do jemných vzorů na tesaném lemu vysoké kamenné desky  a ta se pomalu odsunula, takže vznikla  jakási úzká branka s vysokým prahem. Ion se starcem se tudy sotva protáhli a sestoupili po několika schodech do kamenné chodby, či spíše místnosti, odkud po obou stranách vedly další schody do hlubokých katakomb pod chrámem, kde zřejmě odpočívala těla dávno zesnulých králů.  Stařec však vedl Iona dál až k malým železným dvířkům před nimi, která se skřípotem otevřel a vyvedl jej na jasné sluneční světlo. Stanuli na místě,  kde kdysi musela být  opravdu krásná  zahrada. Byla oddělena od okolní krajiny mohutnou nepřístupnou zdí, přes kterou bylo tady nahoře u chrámu vidět daleko do kraje.  Pod blízkým nebem tu vyrůstaly stromy, ale ne tak pokřivené, jako jinde, květiny v zelené trávě byly barevnější a vydávaly příjemnou vůni. A nedaleko před nimi vytékal ze skalní studánky pod malou jeskyní, nebo snad kdysi poustevnou, pramen křišťálové vody. „Teď ještě, králi, zbývá zasadit zlaté semínko. Neztratil jsi je?“ „Neztratil, starče. Tu je. Kde ho mám zasadit?“ A tu se stařec zamyslel. Chvíli tak stál a potom začal odříkávat staré proroctví:

 

Uprostřed země Gáj je sad

a vprostřed sadu pramen snad

a pod pramenem trochu níž

semínko zlaté zasadíš

aby z něj znenadání

 vyrostl  Strom přání.

 

     Tak je psáno, králi“ „Uprostřed země Gáj?“ zeptal se překvapeně  Ion. Nerozumím tomu. Jak je daleko ta země Gáj? Jak se tam můžeme dostat a najít její střed? Jsem už tak unaven, starče a nevím, jak přestojím další putování, abychom došli až na to místo.“ Náhle ho přepadl pocit skleslosti a únavy všech minulých dní, odložil těžce plášť i meč, usedl do trávy  a dal si hlavu do dlaní.  Ve starcových nevidomých očích se jakoby vesele zablýsklo. „Nemusíme už nikam dál putovat, králi. Jsme zde. Na tomto místě, zde u pramene, zasaď zlaté semínko a zalij.“ „Ale tys říkal, uprostřed země Gáj!“ „No však, “ usmál se starý. „V této  zemi přece nevládl vždycky Magóg a nejmenovala se vždycky Góga.“ „Gáj!“ zvolal král.“ „To je původní pravé jméno této země. Gáj! Vždyť už vím. Slýchal jsem přece to jméno kdysi od své matky!“ Král vybalil z šátku zlaté semínko, opatrně je uchopil, sklonil se pod skálu s pramenem a  zasadil je do země. Ani si přitom nevšiml, že pokaždé, když on nebo stařec vyslovili jméno Gáj, stromy se zazelenaly a narovnaly trochu víc,  květiny jakoby vydaly krásnější vůni a dokonce i slunce problesklo víc z věčně mlžných mraků. Ion nabral do dlaní vodu z křišťálové studánky a zalil semínko. „Co teď bude, starče?“ zeptal se. „Půda vpila vodu, ale zatím se neděje nic.“ „Neboj se, hochu, všechno chce svůj čas. I zlaté semínko. Zatím jsme ještě neprošli celou zemí. Ještě jsme nebyli ve starém sídle králů. I tam nás čeká práce. Pojďme si teď odpočinout. Tady v zahradě se bude jistě dobře a příjemně spát. Brzy ráno se vydáme ke královskému hradu. Je odtud vidět, támhle na protější hoře. Ale ještě předtím musíme v údolí pod námi projít městem TV York. Vyspi se na to všechno, chlapče, vstáváme časně.“

     „Je to ale škoda, starče," přemýšlel nahlas Ion, když ulehli do trávy pod stromy, „že tento chrám je tak pobořený a jeho zahrada tak opuštěná.“ „Nermuť se, králi,“ odpověděl stařec. „Jednou se lidé této země, budou-li opravdu chtít, rozpomenou na Zapomenutý chrám a on  ožije a tato zahrada s ním.“ S přibývající tmou se Ionovi při usínání zdálo, že za stromy a keři kolem nich se opět někdo tiše pohybuje, jako tomu bylo předtím, když procházeli lesem k chrámu. Chvíli zbystřil pozornost, ale vše ustalo, nebo se mu to snad opravdu jen zdálo, když se nořil do spaní.

     Z rána, když se Ion  probral, stařec ještě spal. Vedle něj však stála jakási podivná postava a hleděla na Iona skrze otvory bezvýrazné masky. Na sobě měla zašlý černý plášť se zbytky zlatého lemování a v rukou držela chléb. Byl to stejný chléb, který vždy přinášel stařec ze svých nočních toulek. Ion strnul a uvědomil si, že tento člověk jej vidí a také to, že meč zanechal daleko u pramene. Ale hned si uvědomil, že člověk s chlebem a v této zahradě  snad nemůže být nebezpečný. Povstal tedy též a zeptal se: „kdo jsi a proč přicházíš?“ Příchozí však  nic neodpověděl a podal Ionovi chléb.  Potom naznačil prstem u úst masky znamení ticha, otočil se a zmizel ve vchodu do katakomb. Ion tam ještě hodnou chvíli stál s chlebem v ruce, než uslyšel hlas starce: „Je příjemné na tomto místě hned po probuzení cítit vůni čerstvého chleba. Z toho soudím, že jsme měli návštěvu.“ „Starče," pravil rozrušeně Ion, „ty mi něco tajíš! Kdo byl tento člověk?“ „Tajím, synku, tajím, ale jak vidíš, vždy se v pravý čas všechno dozvíš. Toto byl Láios, představený Tichých.“ „Tichých? Kdo jsou ti Tiší a proč nám nosí chléb?“ „To máš tak, chlapče. Čaroděj se sice chvástá, že jeho kouzlu a moci podléhají všichni lidé v jeho říši. Ale není tomu tak zcela. Už od počátku se drží v zemi malá skupinka lidí, kteří odmítli jeho dary a zůstali věrni starým tradicím. Říká se jim Tiší. Skrývají se většinou v katakombách, nebo v hlubokých lesích, protože Magóg po nich všude pátrá a touží je zahubit. Aby byli  v bezpečí, když opouštějí svůj úkryt, nosí na tvářích bezvýrazné masky, které zakrývají čistotu a neporušenost jejich tváří. Ostatní obyvatelé by jinak hned poznali, že k nim nepatří. Pečují o nás proto, že do nás vkládají své naděje na vítězství nad Magógem. A věří, že za chléb, kterým nám dávají k nasycení těla, dostanou od nás plody Stromu přání, aby  jimi mohli nasytit svou duši.“ „To jsou tedy opravdu zvláštní lidé, starče, a stateční. Ale proč nás jen z povzdálí sledují a nepromluví s námi?“ „Jsou němí jako ryby , králi Ione. Zvolili si už na počátku dobrovolnou němotu, aby nikdo z nich nechtěně neprozradil nepovolaným uším jejich tajemství.“ „Jaké zvláštní věci skrývá  tato zem, starče“ řekl Ion, „a jaká zvláštní překvapení nás ještě čekají?“  „Čeká nás ještě město TV York a královský hrad, králi Ione.  Teď pojezme v klidu tady u pramene chléb a potom bude právě čas, abychom vyšli.“

     Sestupovali dolů. Za sebou nechali chrám s jeho tichou zahradou. Ion se jen nerad loučil s tímto místem, i když ho stařec ujistil, že se sem ještě vrátí. Ale zatím se blížili k dalšímu velikému městu, které bude zajisté, jako všechna předtím, plné ubohosti a zoufalství.

     Cestou od hory přišli k veliké louce, která se zvedala v mírném kopci od cesty a nahoře byla plná obrovských květů nevídaných barev a tvarů. „Starče,“ zvolal udiveně král, „je to možné, že na pláních této šedivé země člověk narazí na takovouhle velikou a pestrou louku? Vidím na ní roztodivné květiny. Mají sice jen krátké silné stonky, ale květy tak obrovské, že by snad unesly i člověka.“ „Člověka snad, králi,“ odtušil stařec, „ale dítě určitě. Ostatně, jmenuje se to tu Louka dětí.“ „Ano, vidím jich tam plno. Většinou opravdu samé děti, i když už trochu starší. Naklánějí se ke květinám, které je zřejmě velmi vábí svou vůní. Některé děti si dokonce vylezly až na květ, oči mají zavřené a jen nosem čichají jeho výpary.  Podíváme se tam blíž?“  „Jestli ti mohu radit, králi, držme se od těch květin raději dál. Jsou nebezpečné.“ „Nebezpečné? Vždyť se jich ty děti ani trochu nebojí.“ „Nebojí se jich, protože jsou omámeny jejich vůní, která jim ujídá rozum. Ale dívej se chvíli a uvidíš sám.“ A skutečně, Ion viděl, jak jeden z těch velikých barevných květů, na kterém právě seděl nějaký chlapec, se začal kolem něj ze všech stran pomalu zvedat, až svými velikými a širokými listy svého návštěvníka úplně obklopil a uzavřel se kolem něj. Po chvíli se pestrý květ opět otevřel, ale byl prázdný. „Kam zmizelo to dítě, starče?“ „Květina ho zabila, hochu. Vzala mu život a dala ho čarodějovi. Tak to na téhle louce chodí. Ale pojďme, chlapče. Ještě musíme projít tím velkým městem.“ A tak nechali louku loukou a vydali se k hradbám.

      VII. V městě TV York

      Když se k městu blížili, všiml si Ion, že nad branou je zavěšeno jakési veliké zrcadlo, nebo okno, takové, jaké viděl za opěradlem Magógova trůnu. Bylo to čarodějovo kouzelné zrcadlo. Vysoké domy toho města už na první pohled převyšovaly hradby, byly štíhlé a hranaté, poseté kouzelnými okny ze všech stran. A celé město už na dálku znělo podivným ruchem, jakoby chvatným a nervózním rachotem, cinkáním, břinkáním, a bzučením. I z dálky četl na domech obrovské zářivé nápisy: Dům skvělého pohodlíčka, Dům extra úspěchu, Dům báječného zbohatnutí, Dům super popularity, Dům naprosté spokojenosti, Dům dokonalého přepychu, Dům nevídaného rozptýlení, Dům zábavné víry, Dům vzrušujících zážitků a jim podobné. Prošli branou. Ion se už ani neohlížel, věděl, že za jejich zády bude zavřená a přišli opět na velké náměstí. Zde místo dláždění uviděl Ion na zemi obrovské  zrcadlo po celé ploše náměstí a na něm veliké množství lidí. Někteří skákali na zrcadle a dováděli jako malé děti, stavěli se na hlavu, na ruce, šťouchali se, honili, nebo všelijak šklebili a pitvořili na své obrazy pod sebou, jiní se prali, váleli se po lesklé ploše, kousali se, mířili na sebe prsty, vyráželi hlasité zvuky a vytahovali si navzájem něco z kapes, další se mezi těmi všemi  klouzali a kutáleli. Kolem náměstí před vysokými domy  mávali divoce rukama lidé v bláznivých šaškovských oblecích a kdo z nich skočil na veliké zrcadlo, začal se chovat stejně jako ti, co už tam byli. „Co vyvádějí tito lidé, starče,“  zeptal se Ion, když mu vylíčil všechno, co vidí. „Tito lidé, které tu vidíš, zahánějí nudu a hledají zábavu. Bez toho se cítí nešťastní a prázdní, jako by život pro ně už ani neměl cenu. Ale víc než toto už tady neuvidíš. Když se vydáme dál, do hlavní ulice, spatříš jiné zajímavé věci.“ Propletli se tedy mezi rozdováděnými lidmi až k začátku široké ulice. Ze všech stran na ně přitom doléhal jakýsi úporný rámus, považovaný obyvateli tohoto místa patrně za hudbu, z každé strany jiný, takže z toho byl hřmotný babylonský zmatek a Ion se starcem museli na sebe hlasitě křičet, aby si vůbec rozuměli. A tu uviděl Ion, jak z brány jednoho velmi luxusního přepychového domu na náměstí vyjel směrem k veliké ulici obrovský vůz. „Jaký je to zvláštní vůz, starče, který se k nám blíží!“ „Jak vypadá, synku?“ „Je veliký a plochý, spíše vypadá jako vor, nebo prám na kolech a těch kol je mnoho po obou stranách. A uprostřed toho vozu je na vysokém podstavci zlatá socha. Připadá mi taková napůl hrůzostrašná a napůl směšná. Jako nějaká stará pohanská modla. Celý vůz kolem ní je ozdoben barevnými fábory a nápisy a k vozu se sbíhají lidé ze všech stran. Je jich stále víc opírají se do vozu a tlačí jej spolu namáhavě před námi do ulice. Některým se ale podařilo vyskočit nahoru a teď se na něm vezou. A slyšíš i v tom rámusu, jak křičí a vytrubují?  A přesvědčují hlasitým voláním další a další lidi kolem, aby se také připojili k vozu a tlačili ho spolu s nimi. Ale, co je zvláštní, starče, ačkoli se cesta ulicí svažuje dolů, zdá se tlačení vozu tím dál těžší, jako by jej strkali někam vysoko vzhůru. A navíc, vidím, jak se ta ulice, dříve široká, pomalu zužuje. Za chvíli s tím vozem vůbec neprojedou.“ A skutečně, po nějaké chvíli široký vůz uvízl po obou stranách mezi domy a lidé, ať se snažili sebevíc, nebyli schopni s ním pohnout vpřed. Nakonec, jak napínali síly tu na jednu, tu na druhou stranu, táhli jej zpět do širší ulice a zase vrhali vpřed, vůz se naklonil a socha začala padat. S rachotem se zřítila z vozu a rozbila se na tisíce kousků. Tu se teprve ukázalo, že nebyla vůbec zlatá, jak se zprvu jevila, ale skleněná. Ion si všiml ještě jedné věci, se kterou se hned svěřil starci: „viděl jsem, když se socha naklonila, že v ní byl nahoře otvor a socha byla až po ten otvor napěchována zlatými penězi. Ale když dopadla a rozbila se, žádné už jsem neviděl. Peníze jsou pryč. A teď lidé začali kolem vozu zmateně pobíhat a křičet, mnozí jsou zle pořezáni od těch střepů, jedni se smutně plíží pryč, jiní se zase vztekle vrhají na zbytky vozu a rozebírají si a rozbíjejí všechno, co se dá. Za chvíli z něj nezbude už   vůbec nic.“ „To je vhodná chvíle, chlapče, musíme se dostat do té uličky před námi dříve, než přijede další vůz. Pospěšme.“ A vskutku, když se Ion ohlédl, viděl, jak do širokého vjezdu ulice je slavně tlačen další vůz. Socha na něm však tentokrát nevypadala jako modla, spíš připomínala postavu politika, nebo obchodníka. Ale to už se raději díval dopředu, aby se starcem do někoho nevrazili. Ulička byla totiž opravdu už hodně úzká. Po obou jejích stranách stály jakési vysoké židle, na nich seděli směrem k domům lidé a upřeně hleděli do kouzelných oken v jejich zdech. V oknech se míhaly všelijaké divoké barevné obrazce a skvrny. Lidé vůbec nevnímali svět kolem sebe. Nic jiného, než klamné zrcadlo, pro ně neexistovalo. Tu a tam se některý z nich zvrátil dozadu a spadl na zem, ale hned se na jeho místo vyšplhal někdo jiný. „Co se to, starče, děje s těmi lidmi, že vůbec nic nevnímají a někteří z nich spadnou a zůstanou ležet bez hnutí?“ „Jsou, hochu, v zajetí vymyšlených světů a životů. Dokonce i jejich vlastní život se jim zdá méně skutečný, než ten v kouzelném zrcadle. Někteří proto zapomínají i jíst a pít a pak umírají hladem a žízní. To jsou ti, co spadli. Ale na jejich místa, jak vidíš, se hned hrnou další.“ Copak je tato zábava opravdu tak nebezpečná?“ „Asi ano, chlapče, Tady se podívej, kde ulička skoro končí. Uvidíš to ještě lépe.“ A opravdu. Od země ke střechám vysokých domů se vznášeli lidé. Každý byl zavěšen na své pavučině a pomalu byli navíjeni vzhůru. Na hlavách měli naraženy jakési rytířské helmice, ale bez otvorů. Jak se blížili ke střeše, byli stále více omotáváni stříbřitou pavučinou. „Proč mají ti lidé přilbice bez hledí, starče, vždyť z nich nic nevidí!“ „Oni o to nestojí, aby z nich něco viděli, synku. Oni něco vidí uvnitř v nich. Mají tam ve výši očí dvě kouzelná zrcátka a podobná zařízení mají vevnitř i před ušima a nosem. Ale ti, kteří se dostali až nahoru, už dávno nežijí. A král viděl, jak tito ubožáci byli na druhé straně domu, která vedla do dvora,  savými pavouky shazováni přes okraj střechy  dolů, do jakési hluboké  jámy, kde už bylo navršeno mnoho takových. „Vypadají, starče, jako obrovské motýlí kukly.“ „Ano, chlapče, ale z těchto kukel se motýli nikdy nevylíhnou. Pojďme pryč odsud.“ „Máš pravdu, starče, pojďme, už mne bolí uši od toho věčného randálu a oči od těch stálých barevných záblesků, které se tu všude tak střídají a točí. Věru, buď rád, že to nevidíš.“ „Tak tak,“ usmál se stařec, „v některém městě je lépe být slepým.“ Ion už sám tušil, kde by se asi mohla skrývat malá branka. A skutečně ji za chvíli našel. Až když byli oba v polích za městem, teprve si oddychli a uvědomili si, jak krásné jim nyní připadá to ticho gógské krajiny, jež na ně jindy doléhalo tak tísnivě. Ion ještě usedl na kámen a zahleděl se zpět na hlučící město, které se tyčilo jako temná kulisa v narudlém oparu večerního soumraku, osvěcované pestrými záblesky barevných paprsků. „Je to jejich život, starče, který jim možná připadá šťastný a který by byl na chvíli lákavý i pro mnohé nezkušené lidi mé země. Bouřlivý život, jehož vnitřní prázdnota je neustále přehlušována tisíci doteky klamu. Ale kde zůstává právo uší na ticho a právo očí na vnitřní vidění?“ Ještě dlouho potom, co se uložili k spánku, slyšeli rachot a lomoz toho velikého města.

      VIII. Chrám nového poznání

          Když se probrali do dalšího šedavého rána, krátce se posilnili a vydali se zase na cestu. Tvář slepce byla zachmuřená, kráčel zvolna, jakoby sbíral síly na nějaké nepříjemné setkání. „Kam jdeme, starče,“ optal se Ion. „Zdá se mi, že tě naše další cesta těší méně, než všechny před tím.“ „Máš pravdu, chlapče. Nežli dorazíme k sídlu králů, nevyhneme se ještě Chrámu nového poznání. Je to smutné místo, i když kypí životem.“ „A kdo vystavěl ten nový chrám?“ „Dal ho postavit Magóg, po tom, co upevnil moc v zemi. Mezi lidmi se totiž našli i takoví, kteří nebyli spokojeni s pouhým přijímáním všelijakých zážitků. Chtěli sami své zážitky hledat a zkoumat. Propátrat tajemství svého mozku, své duše i jiných tajemných světů, životů a sfér. Pro čaroděje byli nebezpeční, protože se příliš ptali a byli příliš zvědaví. Proto pro ně nechal vybudovat tento chrám. Zde jim dává odpovědi skrze své Zrcadlo poznání. Kdyby jen věděli, jaký je to klam! Ale jsou příliš ponořeni ve svých prožitcích. Právě z toho je mi smutno. Jsou to lidé, kteří by měli ze všech nejblíže k vysvobození, lidé, se kterými jedinými ze všech spoutaných by sis snad měl aspoň trochu co říci. Ale takto se od svého vysvobození i od nás nacházejí dále, než všichni ostatní. Snad pouze čas od času některý z nich prohlédne Magógovu lest a dokáže se odtud odpoutat, aby se pod hrozbou smrti tajně připojil  k Tichým. Ale většina z nich celé své životní hledání spokojeně promarní zde. Proto nespěchám na to místo.  Ale není to daleko, tak jako tak tam za chvíli budem. Vidíš, tam dole v údolí?“

     Ion uviděl pod nimi ve skalním údolí jakousi podivnou stavbu z hlazených kamenných bloků, připomínající širokou a vysokou pětistěnnou pyramidu, na jejímž stříbrném vrcholu se otáčelo obrovské pětihranné oko. Byla obehnána vysokou zdí, která jednou svou stranou splývala se skálou. Brána, nad níž bylo stejné pětihranné oko, byla obrácena přímo k nim. Byla velmi široká a hned za ní byl otevřený vchod do chrámové předsíně, plné stále přicházejících lidí. Když Ion dorazil k bráně, viděl ty lidi jak chodí po celé té předsíni sem a tam kolem jakýchsi věšáků, na kterých visely dlouhé pláště a vybírají si mezi nimi. Pláště byly zcela nové, z velmi jemné látky, všechny tmavě šedivé, zdobené stříbrným lemováním.  Ion si na nich všiml, že se od sebe liší různými znameními, která byla vyšita na jejich zádech. Na některých byly stromky veselosti, jinde zase stříbrná P, nebo houby, na některých zase byla kouzelná zrcadla a podobně. Lidé si zkoušeli ty pláště na sebe, potom si z nich vybírali podle toho, jak jim který nejlépe sedí a když si vybrali a zapnuli si je pod krkem šli k další široké bráně, která spojovala předsíň s chrámovou svatyní. A hned jak na sobě  zapnuli pláště a prošli tou  branou, změnila se rozličná znamení na jejich zádech sama od sebe v symbol onoho pětistranného oka.

     Ion se starcem prošel branou  za nimi. Překvapilo jej, že uprostřed svatyně není žádná podlaha. Totiž byla tam, ale jaksi níž, takže tvořila jakýsi bazén, který byl naplněn vodou. Ta voda Ionovi nepřipadala příliš čistá, byla divně zakalená, takže  nebylo vidět na její dno, ani jak je hluboká. Na  vyvýšeném kamenném obrubníku bazénu byly po celém jeho obvodu na vysokých podstavcích hustě rozestavěny veliké stříbrné sochy, které jakoby strnuly uprostřed pohybu nebo tance a zůstaly bez života,  některé v dlouhých řasnatých rouchách, jiné jen v krátkých šatech, nebo bez oblečení. Lidé v pláštích se protahovali mezi nimi  k bazénu, objímaly je, ze všech sil se k nim tiskli a pak se vrhali  do té nečisté vody, plavali v ní, potápěli se a všelijak dováděli. Ionovi bylo divné, když podle lidí v bazénu poznal, že je tam  vody sotva po kolena, že se  všichni chovají  tak, jako by byla kdovíjak hluboká, jako by se pohybovali v nějakém hlubokém moři moudrosti. Samo sebou, že se každou chvíli uhodili o mělké dno, ale nic si z toho nedělali, dál se tvářili, že mají pod sebou mnoho vody. Někteří dokonce lezli na podstavce soch a skákali do toho bazénu pěkně z vysoka. Potom se buď udeřili do hlavy tak, že zůstali ležet pod hladinou, takže  pavouci je museli vytáhnout a odnést pryč, nebo se hrabali ven celí potlučení, ale přesto se chovali, jako by se právě vynořili z kdovíjakých hlubin.

     Král vedl starce opatrně po obvodu chrámu  kolem jakýchsi úzkých bočních kaplí, k jejichž vysokým stropům vedly stříbrné žebříky. Nahoře, kde žebříky končily, byl ve špičatém stropě každé kaple malý otvor, kudy mohl člověk tak sotva prostrčit hlavu. Ion, který zezdola zešikma hleděl do těch děr viděl, že tam nad nimi musí být další patro, nebo nějaký ochoz, protože tam pobíhali velicí pavouci s kouzelnými zrcadly a když někdo z lidí vyšplhal po žebříku a dostal  hlavu až k samému otvoru, stavěli honem nahoře kolem dokola zrcadla, takže ten nešťastník byl přesvědčen, že poznává tajemnou skutečnost vyšších sfér. Mnozí takto oklamaní žasli, vydávali nadšené výkřiky,  každou chvíli vystrkovali hlavu zpět a zapisovali si co viděli, zatímco pavouci se zrcadly přebíhali a chystali jim stále jiná a nová duchovní poznání. Některým zkoumatelům se až zatočila hlava, takže se zřítili z těch výšin dolů, jiní byli tak ohromeni, že jen nesrozumitelně brebentili, ale většina z nich se vracela s velikou slávou a důstojností, dole se srocovali, vybírali si své žáky,  diskutovali se sobě podobnými, ale nemohli se s nimi na ničem shodnout.  Král se starcem zatím došli po širokém chodníku vedoucím mezi bočními kaplemi a stříbrnými sochami lemujícími bazén k západní bráně v čele chrámu, která vedla přímo do Magógovy  velesvatyně. Někteří z opláštěnců, kteří dospěli k názoru, že jsou toho hodni, se tady shromažďovali k zvláštnímu rituálu, při němž se píchali do prstu malou stříbrnou jehlicí, která visela napravo od vchodu a vlastní krví psali svá jména do jemného, stále se propadajícího písku v kamenné nádobě která stála nalevo. Potom vcházeli dovnitř.  Stařec vybídl Iona, aby vešli spolu s nimi. Ocitli se v malé temné místnosti, v jejímž čele na místě oltáře stálo vysoké zrcadlo ve stříbrném rámu.  Jeho povrch nebyl pevný a hladký jako sklo, ale vlnil se jako hladina řeky. Ion měl z toho zrcadla nepříjemný pocit, jako by z něj vycházela do velesvatyně veliká síla nějakého neosobního rozplynutí. Ti v pláštích se řadili před ním a vždy jeden, na kterého přišla řada, se blížil s pomalou obřadností k tomu místu. Jak se k němu přiblížil na několik kroků, jeho obraz v zrcadle se začal měnit. Napřed viděl jen sám sebe jako obyčejně, ale potom se kolem jeho postavy začala objevovat jemná záře, slabší, nebo silnější a různě zbarvená. Ion viděl, že zřejmě nějak záleží na tom, jakou barvu ta záře má a je-li jí málo, nebo hodně, protože když ostatní opláštěnci pozorovali v zrcadle obraz toho prvního, buďto se nad ním pyšně a pohrdavě vynášeli, nebo jej naopak oslavovali, ale s netajenou závistí. Když ten prvý udělal opět několik kroků blíže a byl už těsně  u zrcadla, obraz se opět změnil. Záře kolem jeho těla zmizela, ale začalo se proměňovat samotné jeho tělo. Vypadalo teď ne jako tělo člověka, ale spíše jako tělo nějaké figuríny, nebo loutky. A to ne jenom v zrcadle, ale zároveň  i ve skutečnosti. Jakmile ten člověk viděl, že je takto sám spolu se svým obrazem v zrcadle proměňován, velice se zaradoval a začal hned kus po kuse ze svého těla - figuríny, ulamovat různé části a celý se rozebírat. Ulomil rameno, ucho, nos, kus nohy a všechno to házel před sebe  do zrcadla, v němž ty věci mizely jako pod hladinou. Nakonec se rozlámal a rozházel úplně celý. Když se to stalo, řada se pohnula a k Magógovu zrcadlu se slavnostně blížil další opláštěnec. Ion cítil, jak ho stařec vzal za ruku a táhl stranou okolo stříbrného rámu.  "Pojď se podívat, co se děje za ním." Obešli tedy tajemné zrcadlo a hned za ním spatřil Ion široké kamenné schodiště vedoucí dolů. Skrze zrcadlo padaly na schody kusy figurín a kutálely se po nich dolů do široké nízké jeskyně, na jejíž  podlaze jich bylo všude plno. Pod mihotavým světlem pochodní na stěnách schodiště sestoupili se starcem do té jeskyně a Iona překvapilo, že všechny ty rozebrané figuríny se zde snaží opět samy sebe najít a poskládat. Výraz jejich tváří vyjadřoval jakési smutné či rozzlobené zklamání a marnou snahu čemusi důležitému porozumět. Jakoby ty velké loutky toužily vrátit se honem do svého předešlého stavu, dávaly si se svým úsilím velikou práci a zdálo se, že jim velmi záleží na tom, aby se nalezli skutečně celé a aby opět držely dobře pohromadě. Když se to některé z nich podařilo, snažila se dostat na protější stranu jeskyně, kde byly další schody, velmi vysoké, vedoucí příkře  vzhůru na denní světlo. Ale jejich snaha byla marná. Když se v chabém  světle ohňů,  které tu a tam hořely na zemi,  po částech konečně  shledaly  a sestavily své tělo do té podoby, jakou má mít, jejich kusy už teď nechtěly držet při sobě jako dřív  a odpadávaly po chvíli zpátky na zem. Některá třeba už jakž takž držela pohromadě, ale jakmile vykročila směrem ke schodům, noha se jí v koleni odlomila, upadla na zem a celá loutka se rozsypala zase na mnoho částí. A tak to šlo pořád dokola. Byla těch figurín  plná  jeskyně, táhla se do dálky na pravo i na levo a její konce Ion ani neviděl. A všude kam pohlédl se mezi ohni dělo stále jen to samé,  v urputném tichu, do něhož dutě zněl jen klapot stále znovu a znovu skládaných těl. Nakonec chytil starce za ruku a vedl ho spěšně k vysokým schodům, k nimž se marně snažili dostat ti rozpadlí lidé. Vykročili po nich vzhůru a po dlouhém namáhavém stoupání se ocitli venku, ve skalách nad novým chrámem a jeho hradbou.

     Ion se nahoře ani neptal starce na význam toho hrůzného dění. Neměl chuť. Jen se posadil na skálu a hleděl směrem k jeskyni, kterou opustili. Po chvíli mu ale stařec poklepal na rameno a ukázal vzhůru na vrchol hory před nimi, kde se vypínal královský hrad. Bylo třeba jít dál. To, co bylo před nimi, bylo přece jen důležitější, než to, co nechali za sebou.

      IX. Ve starém hradě

      Po chvíli už tedy opět pokračovali vzhůru do kopce, k zanedbané dlážděné cestě, která je dovedla před starou  hradní bránu. Nad ní si Ion všiml, že královský znak není vidět, ale je zakryt znamením houby. Celé královské sídlo bývalo jistě kdysi mohutné a rozsáhlé, jak se na sídelní hrad sluší, ale dnes už to byly jenom zbytky zašlé slávy. Hradby byly pobořeny a na několika místech úplně rozvaleny, nádvoří pustá, věže zchátralé a komnaty zely prázdnotou.  Široká schodiště uvnitř hradu, na kterých kdysi hořela spousta svic, byla nyní osvětlována jen tu a tam skrze uzoučké otvory v mohutných zdech a ani ve vysokých síních, kde slyšeli jen ozvěnu vlastních kroků, nebylo světla tolik, aby se daly rozeznat zbytky zašlých fresek na stropních klenbách. Procházeli mnoha takovými místnostmi hradu, různými schodišti, ochozy, mezipatry a chodbami, až stanuli konečně na prahu samotného trůnního sálu. Ačkoli nebylo v šeru dobře vidět, měl král takový dojem, jakoby tady na tom místě už někdy byl. A pak si náhle připomněl ten prosluněný sál s výhledem do krásných zahrad, se zlatým nábytkem a bohatě prostřenými stoly, v němž se na chvíli ocitli při návštěvě u čaroděje. Ano, to byl on, tento trůnní sál královského hradu. Ale jak je teď jiný, prázdný, zašlý a zpustlý! Zůstali stát na prahu a tiše hleděli  k místu, kde při zadní stěně sálu stál starý královský trůn, jako by chtěli vzdát hold slavné minulosti. A tu Ion rozpoznal, že na trůnu někdo sedí. „Starče,“ zašeptal, „mámí mne zrak, nebo je to skutečnost? Opravdu vidím na trůně sedět nějakou postavu? Což Magóg sedí na dvou trůnech zároveň?“ „To není čaroděj, chlapče. Však jdi blíž a uvidíš.“ Ion tedy vykročil přes celý sál k trůnu a tu si uvědomil, že se blíží ke krásné dívce. Na trůnu seděla překrásná dívka, na ramena perlových šatů jí splývaly zlaté kadeře a rty se jí chvěly, jako by v nich byl utajen její život. Avšak její oči byly jako mrtvé. Hleděly na svět svou pomněnkovou krásou, ale nevnímaly jej. Dívaly se kamsi zpět do sebe, bez zamžikání víček, bez pohybu. Ion v té chvíli zažil zvláštní pocit. Jakési náhlé vzájemné souznění, jakousi tajemnou blízkost s touto bytostí, porozumění beze slov, jakési dávné přátelství a bratrství. Nedivil by se opravdu ani trochu, kdyby teď náhle se ta dívka usmála a promluvila s ním tak, jako by se znali už od dětství a viděli se naposledy jen před malou chvílí, jako by tu bydleli už dávno spolu. Ale ta dívka se nehýbala. Ion zašel za trůn, obešel ho kolem dokola, ale ona seděla  stále stejně. „Proboha stače, kdo je tato krásná panna?“ „Chlapče,“ pravil stařec a hlas se mu tentokrát chvěl pohnutím, „to je královna Avva, poslední potomek rodu Daamů. Je zde spoutána dalším z čarodějových darů. Její oči vyhasly pro tento svět a osleplo i vnitřní vidění jejího srdce. Vnímá jen kulisy klamných světů, barev a tvarů, jen škrabošky Magógových  bytostí a krajiny jejich bludných sfér. Tak si čaroděj chtěl navždy pojistit svou vládu nad touto zemí. Tím, že takto zaklel celý královský rod a celý hrad.“ A opravdu, teď si teprve král uvědomil, čemu dříve vůbec nevěnoval pozornost, že královna Avva zde není sama, ale že v sále je ještě mnoho lidí, šlechticů a služebnictva a že je tomu tak vlastně i na celém hradě, plno zbrojnošů a pážat, kupci, řemeslníci a čeleď. Ale všichni stojí u kamenných stěn, sami zšedlí časem, nehybní, snící a zakletí, strnulí, tiší a bez pohybu, s očima ponořenýma do bludných světů, opředení jemným vláknem pavučin. A král viděl, že i za trůnem královny se skrývá tmavošedý pavouk. „No jistě, to jsem si mohl myslet,“ odtušil, „že i královna je spoutána, jako všichni ostatní.“  „Ano,“ pravil stařec „a stokrát víc, protože teprve skrze ni je vlastně spoután všechen lid a celá země. A až ona okusí osvobození, může se teprve vrátit svoboda celému jejímu království“. „Musíme tedy něco udělat, starče!“ Řekl rázně Ion. „Ty jistě víš, co je nyní třeba.“ „Nyní je třeba, milý králi, opustit královnu Avvu i její hrad. Musíš se vrátit k semínku a pak snad už toho mnoho nezbývá.“ „Máš pravdu, starče,“ odpověděl Ion. „Musíme rychle k semínku. Co když už je z něj dávno veliký strom a my tu zatím jen marníme čas. Třeba bychom už dávno mohli králově Avvě a všem na hradě a v celé zemi pomoci.“ Otočil se k odchodu, pak se ale ještě obrátil a nezdržel se, aby se s ní přece jen nerozloučil polibkem na její chvějící se rty. Ale jakmile se jich dotkl, něco se stalo. Uslyšel za trůnem podivné strnutí. A hle, královnin pavouk ležel na zádech. Jeho tělo se začalo jakoby proměňovat v sypký písek a ten písek se ztratil v zemi, jako by se po zrnkách ponořil pod její hladinu. A ten pavouk byl, jako by nikdy nebyl. A pak královna vstala. Stále ještě spoutána zbytky pavučin, stále ještě slepá, s očima obrácenýma do jiných světů. Ale už vstala, jakoby připravena na to, co má přijít, s tváří obrácenou k oknům, za nimiž se přes údolí na protější hoře tyčil Zapomenutý chrám.

     Jak by se teď Ion zaradoval! Ale on v té chvíli zjistil, že se nemůže radovat! Aspoň ne zcela. I s ním se totiž něco stalo. Jakoby právě sám také pocítil něco z toho, co se děje v nitru královny a lidu celé země. Jakoby náhle nesl spolu s nimi celou tu tíži mágova prokletí, tíži jeho darů. I když sám žádný neokusil, přece přes rty  Avvy se mu náhle otevřelo toto tajemství.  V očích jej začaly pálit slzy a do srdce se mu vplížila podivná skleslost. A v duši pocítil, jakoby se mu do ní vetřela obrovská pijavice, která velikými ústy usává jeho život, sílu a radost. Odvrátil se od trůnu ke starci a zvolal překvapeně: „Co se to proboha s námi stalo?“ „Stalo se to,“ odpověděl stařec, „že jsi královně daroval kus svého srdce a přijal kus jejího. Nevím, zdali je to špatně, nebo dobře, ale ať je to jakkoli, pospěšme odtud, dokud je den. Čeká nás ještě jedno setkání a nebude snazší tohoto!“

      X. Čarodějovo tajemství

      Vyšli tedy spěšně z hradu, zanechavše královnu v síni a sestupovali z hory. Chtěli minout to veliké město a proto se vydali kamenitou cestou, která vedla dolů do Údolí ostrých skal. V nejnižším místě jím protékal široký bouřlivý potok z Chladných  hor, přes který vedla jen úzká lávka bez zábradlí. Slepý stařec kráčel vpředu a nabádal krále k opatrnosti: „Potok není hluboký, ale v tom je právě jeho zákeřnost, protože ze dna trčí jako nože ostré kameny. Kdo se zřítí dolů, už nevyplave živ a navždy ho odnese dravý proud.“ Král kráčel tentokrát až za starcem, či spíše se vlekl, nesa v sobě svou novou tíži, ponořen do nezvyklých chmurných myšlenek. Jestliže předtím cítil lítost nad touto zemí a smutek nad jejím lidem, vždy se mohl utěšit, když sestoupil do svého srdce, kde choval klid a mír. A všechno smutné bylo pouze jako ponurá kulisa zvenku kolem něj. Ale nyní byl žalem této země napaden i zevnitř, i jeho srdce bylo jako nemocné a nebylo, kam se skrýt. Nebyl si náhle  jist, zda bude mít vůbec dost síly, aby dokonal své dílo. Zda má ještě dost odvahy a schopností k dobojování tohoto zápasu. A právě v tu chvíli, kdy byly jeho myšlenky nejvíce naplněny pochybnostmi a skleslostí, došel na dno údolí a uviděl obrovského pavouka, který se skrýval za skaliskem na protější straně potoka a teď jim náhle zastoupil cestu za lávkou.

     Byl to opravdu obrovský pavouk. Celý temněšedý, vysoký jako člověk a měl také lidské vlasy. Ale každá vlas jiný, jakoby si je přivlastňoval od všech obyvatel země. A Ion viděl, jak z   jeho ohyzdné tváře se na něj nenávistně upírají pyšné Magógovy oči.  „Tak vida,“ promluvil pavouk posměšně, „náš zachránce  kráčí za svým posláním. Nu, jak se ti  líbila má zem? Už jsi konečně ochutnal z jejích darů, jak na tobě vidím. Nebo se snad mýlím? Což necítíš ve svém srdci sílu mé moci? Určitě jsi ochutnal! Ano, musel jsi ochutnat! Už jsi můj, králi Ione. A navždy už je má i tato zem. Myslel sis, bláhový, že mne přemůžeš? Ó jak ses mýlil!  Jsem nepřemožitelný! Jsem nejmocnější ze všech a jednou ovládnu i Dabráj, ano i samu Zemi splněných přání! Protože jednoho dne mi všichni uvěří a všichni také ochutnají, tak jako ty dnes! Ještě nemáš svého pavouka, králi. Nuže, jsem zde, abych ti byl k službám. Zbav se už jednou toho slepého dědka. Shodíme ho z lávky do potoka a já sám ti budu dělat průvodce. Kam máš namířeno? Do starého chrámu? Co bys tam hledal, chlapče, stará zřícenina! Zapomeň na něj. Pojď, ukážu ti TV York, město snů!“ A náhle pavouk bleskurychle  přeskočil potok, srazil slepce do prachu cesty a bez varování, zákeřně a bez vyhlášení boje, ťal po králi jedním ze svých ostrých pařátů. Ion pocítil ve své hrudi pálivou bolest a z hluboké rány se mu začala řinout krev. Klesl pod tou zrádnou ranou na koleno, sklonil  hlavu a spíše tušil, než viděl, jak se mu nad ní vznáší silné stříbrné vlákno. Kdyby v tuto chvíli uvěřil ve svou prohru a podvolil se čarodějovi, vskutku by prohrál. Ale Ion byl statečný král. Z posledních sil se těžce zvedl, shodil z ramenou plášť, chopil se tajemného meče a tasil jej. A potom, co vytasil ten meč, stalo se něco neuvěřitelného. Ion náhle uviděl zděšený výraz v Magógových očích a pak i jeho oči byly téměř oslepeny jasem, který vycházel z meče. Zářil jako slunce. Jeho ostří vůbec nebylo z ocele, pevné  a broušené na dvě strany. Jeho ostřím bylo světlo.  A nebo spíše něco, co se halí do světla, jako do zářivého pláště a co nyní tiše a pokojně prosvítilo celé bojiště. A v tom tichém světle náhle Ion viděl a věděl, že nemůže být Magógem spoután a poražen. Že je před ním v bezpečí, protože sám nikdy neochutnal z jeho darů. A že nemůže prohrát, pokud si nenechá mágem namluvit, že už prohrál a sám od sebe se mu nevzdá. A náhle bylo také jasné a Ion to  věděl, že Magóg ve skutečnosti vůbec není všemocný vládce, ale že je to jen starý a ubohý lhář. Bědný, starý a osamocený lhář, jehož moc ve skutečnosti vůbec není jeho, ale že on vlastně jenom ukrádá, překrucuje a zneužívá všechno, co už na světě je a existuje, a co by na světě bylo a existovalo i bez něj a mnohem lépe. A také věděl, že Magóg ve skutečnosti vůbec není tak sebejistý, spokojený a šťastný.  Protože je zlý. A kdo je zlý, nemůže být šťastný. A proto ani ta jeho nesmrtelnost, kterou se vychloubá, není šťastná. A takový nešťastný život, který nikdy nemá skončit smrtí, to je vlastně něco jako peklo.

     A náhle si král uvědomil, že už nehledí do Magógových pyšných očí, ale že vidí jen jeho záda. Čaroděj se šoural tiše, pomalu a shrbeně z bojiště. Poražený a zlomený, bez síly, skleslý a sám, jakoby náhle zestárlý o tisíc let. Neboť hle, nejenom král Ion poznal v tichém světle meče pravdu. Viděl ji i Magóg sám o sobě. Sám sebe v něm viděl a nemohl uhnout ani nalevo, ani napravo. A připadal si v té chvíli, jako zestárlý pouťový kouzelník, kterému už zase nevyšel starý karetní trik a karty se mu rozsypaly po zemi. Připadal si jako poslední tvor na světě, sám sebou věčně odsouzený k neštěstí, zase už poslaný do kouta, zase už poslaný na hanbu. A věděl, že i Ion to všechno ví. A tak tedy odcházel do dálky, zahanbený a trapný, vytrácel se tiše pryč, do podzemí svého hradu, kde si stále ještě sám před sebou může hrát na všemocného vládce, na šťastného a pyšného držitele mocných darů. Králi Ionovi přišlo toho bídáka  najednou skoro  líto. Ale věděl, že tady projevit  lítost by bylo úplně zbytečné, že u takových tvorů, jako je Magóg, každý projev lítosti vzbudí jen bezmeznou zuřivost a nenávist, která jej požene jen dál a ještě dál od tichého světla mocného meče. Ale už nebylo třeba toho světla. Pavouk se ztratil kdesi dole ve skalách. Bylo po všem.

     Král Ion zastrčil meč do zlaté pochvy, zdvihl namáhavě ze země plášť a teprve potom si uvědomil pálivou bolest, jak mu do rány na prsou stékal horký pot. Pomohl na nohy svému slepému průvodci, převedl jej opatrně přes lávku a pak už se jenom opřel o jeho vetché rameno a pomalu vystupovali spolu vzhůru, po strmé lesní pěšině, k Zapomenutému chrámu.

      XI. Strom splněných přání

      Když došli až na vrchol, pocítil král Ion smrtelnou únavu. Ale touha spatřit místo, kde zasadili zlaté semínko, jej stále ještě táhla vpřed. Prošli tedy skrze chrám  rovnou do zahrady a spěchali ke křišťálovému prameni. Když sem ale došli, neviděli žádný strom. Na místě, kde zasadili semínko, nebylo nic. Ani lísteček, ani výhonek tu nevyrostl. Místo pod pramínkem bylo prázdné. Ion klesl znaveně na zem  a v očích opět pocítil pálivé slzy. Kde je jejich vítězství? Co si mají teď jenom počít?  „Řekni mi, starče,“ pravil po chvíli znaveně, „co teď budeme dělat? Ze semínka nevyrostlo nic. Co teď? K čemu to všechno bylo? Hle, co jsme všechno prožili a přestáli. Prošli jsme spolu celou zemí, navštívili jsme její bědná města i jeskyni čaroděje, byli jsme v obou chrámech i na starém hradě, políbil jsem královnu, zápasil s Magógem a utržil jen rány.“ Ion si sundal z ruky těžký prsten, otřel si dlaní znavené čelo a ránu na prsou. „Hle, tady se na mé dlani slily moje slzy,  pot a krev. A k čemu to všechno bylo?“ „K čemu?“ Usmál se stařec a v jeho nevidomých očích opět zasvítil ohýnek radosti. „Hned uvidíš, králi, k čemu. Vezmi tu vzácnou loužičku, která se slila v tvé dlani a opatrně s ní zalij zlaté semínko.“ Ion tedy přiblížil dlaň k místu, kde odpočívalo semínko a pomalu jej zalil. A tu se stalo něco nevídaného. Z půdy náhle vyrašila zlatá ratolest a rostla před očima. Přibývaly další lístky a listy, větvičky a větve a král musel až ustoupit stranou, jak rychle vyrostl ten strom, jak rychle vykvetl a jak rychle vydal zlaté plody. A jejich vůně, sladká a jemná, naplnila hned celou zahradu. A potom se šířila dál a dál a začala naplňovat celou okolní krajinu. „Viděl jsi, starče,“ vykřikl překvapeně Ion, „jak rychle ten strom vyrostl? Jak je to možné?“ „To proto, synku, že ten strom nevyrostl až teď. On začal růst už ve chvíli, kdy jsi překročil řeku a vstoupil do země Gógy. Proto je teď náhle takový veliký a krásný, se zlatými plody.“ Ion stál jako u vytržení a nemohl se vynadívat na tu zlatou nádheru. Připomnělo se mu všechno, co tu prožil,  chvíle, kdy se přeplavil přes Poslední řeku, setkání se starcem, jak spolu putovali zemí a městy, co spolu prožili, než  doputovali se semínkem až na toto místo,  do chrámové zahrady, kde zasadili strom.  Až po dlouhé chvíli  si uvědomil,  že vedle něj pod Stromem přání ještě někdo stojí. Stála tam královna Avva. Přilákána jemnou vůní, přišla sem přes celé údolí, s námahou, stále ještě spoutána zbytky pavučin, jakoby vedena kusem jeho srdce. Stála tu a natáhla k Ionovi svou štíhlou ruku s otevřenou dlaní, aby jí podal zlatý plod. A nepřišla sama. Za svou královnou stál v půlkruhu zástup Tichých, kteří odložili své netečné masky a otevřeli svá ústa k prastarému  chorálu, který Ion tak dobře znal.

    Přijal tedy plod ze Stromu přání a jedl a dal také Avvě, která byla s ním a ona též jedla. Oběma se otevřeli oči: poznali, že jsou svobodní. A jejich oči se smály. Oči Iona se smály na oči Avvy a oči Avvy se smály na oči Iona. A jedli všichni.  Jedl i stařec a Strom přání vrátil jeho očím světlo. Nabyl opět svého ztraceného zraku a nyní, z vrcholu chrámové hory, obhlížel celou zem. „Nu“ pravil, „nyní sám vidím, králi, že již jsi nalezl svého pravého průvodce touto zemí a jistě i svým životem. A na mně už je jen, abych se rozloučil. Můj úkol zde končí. Ze semínka vyrostl strom a prsten i meč  splnily své poslání. Vrať, králi, meč na jeho místo pod svatým stolem zde v chrámu a prsten mi dej, vrátím jej sám Vševládci, králi Země splněných přání.“ „Vezmi si jej, starče,“ pravil Ion, „ale pověz mi, prosím, ještě než se budeme muset rozloučit, kdo vlastně jsi? Jaké je tvé jméno, že toho tolik znáš o této zemi a že, ač slepý, vedl jsi mne a ne já tebe?“ Stařec náhle zesmutněl. „Chceš znát mé jméno?"  Jeho oči se bolestně zahleděly kamsi do minulých časů. Potom se však jeho tvář opět rozjasnila a pohlédl na krále Iona už zase veseleji a s ulehčením. „Dobrá, králi Ione, chceš-li to znát, tedy věz, že já jsem král Daam Poslední. Ten, který kdysi z veliké hlouposti uvěřil Magógovi a který dal předky tvé matky vyhnat z této země. Ano, jsem to já. Ještě v poslední chvíli před svou smrtí jsem prosil se zoufalou lítostí samotného Vševládce, aby ještě prodloužil mé dny a dovolil mi putovat pro pomoc. Nevěděl jsem sám, kam,  kamkoli, i kdybych měl cestou projít třeba  i  samotnou Zemí marných přání. Celé věky jsem pak bloudil světem, až jsem přišel i k bráně Země marných přání, hluboko pod trůnem Jeskynního hradu.  A zde jsem plakal, když jsem viděl stále přicházející muže a ženy mého lidu. Stále jsem tam stál a plakal, až jsem si  vyplakal oči do slepoty. A tolik jsem toužil, abych ještě dostal příležitost alespoň nepatrně napomoci k nápravě všeho toho zla, kterému jsem i já pomohl přijít do mé země. Až tvá moudrá matka, králi Ione, se nade mnou slitovala a na její přímluvy přikázal Vševládce, abych se vrátit opět do své země,  k Poslední řece a tam čekal tam na tvůj příchod. A je věru dobře, králi, že jsem tě touto zemí doprovázel slepý.  Neboť kdybych už od počátku na vlastní oči viděl jak se změnila od těch dob, kdy jsem tu byl králem a kdy přišel Magóg , její krajina, příroda i lidé, byl bych zemřel už v té chvíli žalem. A již bych ti nemohl být průvodcem a ty bys sotva pak mohl dokončit své poslání. Ale vše se stalo v pravý čas a bylo jak mělo být. Teď mohu vidět svou zemi už opět rozkvétající. A mohu vidět lid své země, jak všichni pomalu, ze všech stran, se začínají vydávat sem, ke Stromu přání.“

     „Král Daam Poslední!“ Vykřikl překvapeně Ion. „Nechceš tedy, králi Daame, setrvat zde a ujmout se opět vlády nad svou zemí, když už teď zase bude svobodná?“ „Ó nikoli, králi Ione. Můj čas vypršel a má duše se teď v míru odebere do Země splněných přání. Jen své chatrné tělo zde zatím ponechám, ať odpočívá vedle  mých předků zde pod chrámem, než uslyší opět Vševládcův hlas. Ale jsi tu ty, můj statečný králi Ione a je zde krásná královna Avva, dcera mého rodu. Vaše poslání ještě nekončí. Vlastně teprve začíná. Poslyšte poslední proroctví:

 

A tehdy  statečný Král Ion

za ženu krásnou Avvu pojal

a narodil se jim syn Enn

který dvě říše spojil

a nazval tu zemi, kde vládl s moudrou chotí

Zem důležitého rozhodnutí.

 

     A je tomu skutečně tak,“ promluvil k Ionovi naposledy stařec. „Neboť každý člověk se teď bude moci, a bude muset, rozhodnout. Může okusit, bude-li chtít, zázračné plody ze Stromu přání, jehož všechny dary umí Magóg napodobovat jen neuměle a na krátký čas. Ale cesta k tomu stromu vede vzhůru, přes Zapomenutý chrám, skrze úzkou branku a je namáhavá a trnitá, někdy až příliš strmá. Zvláště pro toho, kdo je ještě spoután zbytky pavučin. A nebo se také může člověk vydat dolů, po pohodlnější cestě, která vede širokou branou k Jeskynnímu hradu a k darům Magógovým. I tato cesta tu ještě zůstává. Je to sice divné, ale je to tak. Ještě stále bude Magóg  vládcem na svém hradě, v hlubokém ústraní na konci země. Až do dne, kdy celou zem i jeho hrad, i Zemi marných přání pod ním, osvítí ještě jednou tiché světlo, které už znáš a v němž každý znovu uvidí svou tvář. Ale  to věz, že až do té doby se najdou i takoví lidé, kteří se znovu budou rozhodovat pro Magóga a pro jeho dary, i potom co zažili, i potom, co viděli, i po tom, co slyšeli. A budou sem teď přicházet i lidé z Dabráje. A také z nich se někteří možná rozhodnou, že je lehčí a pohodlnější vydat se k darům čarodějovým, než za zlatými plody Stromu přání.

     A tak stejně, jako budou dál na světě žít vedle sebe lidé dobří a zlí, budou zde také žít lidé svobodní a spoutaní. A bude záležet na každém člověku, jak se nakonec rozhodne sám, kterou cestou se vydá, zda na ní vytrvá a jaký bude na konci jeho úděl.“ To pravil stařec.

     A to je také konec pohádky. A nebo to není jenom pohádka?